Ekopublika potřetí a konference o suchu

Otec Ekopubliky Aleš Máchal, hlavní pořadatelka konference Hana Korvasová a nejmladší účastnice Žofie. Foto Jiří Plocek

Cena za kvalitní environmentálně zaměřenou publicistiku Ekopublika 2018 byla vyhlášena na 3. národní konferenci environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a environmentálního poradenství, která se pod názvem "Nasucho" konala v den zahájení festivalu Ekofilm, tedy 10. října 2019 v Brně v sídle Veřejné ochránkyně práv. Na vyhlášení Ekopubliky spolupracují čtyři subjekty - Dům ekologického vzdělávání Lipka, Nadace Veronica,Katedra environmentálních studií FSS MU a Kulturní noviny. Přinášíme ohlas z celé akce.


Celodenní konference byla nabita příspěvky, které se vztahovaly k aktuálním "horkým" otázkám: Příčiny sucha, jak vzdělávat o suchu a změně klimatu, jak dospět k dobré praxi v obcích, lesích a zemědělství. Zařazení ceny Ekopublika 2018 bylo tedy nanejvýš logické, protože ocenění autoři a jejich texty se zabývají mimo jiné i touto tematikou. Nemohl jsem strávit na konferenci celý den, ale pokusím se přiblížit nejdříve vítěze ankety a pak připojím pár poznámek k prvnímu půldni konference.

Zkušený novinář, skautka a environmentální aktivista

Takto zjednodušeně bych mohl charakterizovat vítěze Ekopubliky v oblasti tištěných médií (deníky, týdeníky) a on-line publicistiky. Z více než 40 textů vybrala porota složená z novinářů a odborníků z oboru šestici článků, které byly veřejně oceněny a z nich dva získaly Malou (online média) a Velkou (tištěné deníky a týdeníky a online média dohromady) Ekopubliku. Tu první cenu získal Jan Skalík za článek Hluboký zásek v Bělověžském pralese je poučením i pro české lesy , který uveřejnil server Česká pozice, a hlavní cenu obdržela autorská dvojice Adéla Skoupá a Martin Biben za text Lesní hřbitov Jeseníky publikovaný v Hospodářských novinách. Další oceněné texty pocházely z Respektu a Lidových novin a jejich autoři se věnovali tématům sucha, výskytu vlků či krokům, které každý z nás může udělat pro to, aby snížil svou "ekologickou stopu".

Z proslovů, které vítězní autoři pronesli při předávání mne zaujalo několik bodů. Jan Skalík se přiznal ke svému bytostnému aktivismu (účastnil se v minulosti i protestních demonstrací v zahraničí) a k motivaci, která jej nyní vede jako publicistu - aby se otázka životního prostředí a jeho poznání stala součástí života každého z nás: "Jsem přesvědčený, že poznání zavazuje. Nejde mluvit o problému a nenabízet řešení. Žijeme ale v současnosti, které vládne princip rozděl a panuj. Rozděl rozpočtové kapitoly. To je metoda, která se hodí těm, kteří změnu nechtějí. Neodpustím si proto při této příležitosti trochu patosu: Naší společnou rozpočtovou kapitolou, o kterou máme pečovat, je tato planeta."

Adéla Skoupá (nyní působící v Deníku N) uvedla, že jedna z příčin jejího bytostného zájmu o životní prostředí je skutečnost, že je skautka. To ukazuje, jak důležitou roli hraje tento typ organizací při výchově lidí, kteří nejen chtějí od světa něco získat, ale umějí i přijmout odpovědnost za jeho stav a za své konání. Martin Biben z Hospodářských novin upozornil na pozoruhodnou tendenci, kterou v posledních dvou letech vnímá ve svém mateřském médiu: Zvyšuje se zájem čtenářů o environmentální témata, na což reagují editoři tím, že dávají těmto tématům větší prostor. A k tomuto trendu prý přispívá i zviditelňování formou ocenění, jako je Ekopublika. Což je radostné zjištění především pro ty, kteří Ekopubliku zakládali. Pamatuji si, jak řada ze zúčastněných sice chválila dobrý úmysl, ale netajila se jistou skepsí. Je to jistě dnes velká satisfakce pro otce myšlenky Ekopubliky a neúnavného hybatele věcí Aleše Máchala, mimo jiné i člena našeho družstva.

Věcnost konference

Přiznám se, že jsem čekal podvědomě větší porci aktivismu ("musíme", "hrozby" atd.) a tak mne nanejvýš příjemně překvapila věcnost a mírně skeptický realismus přednášejících v analýze a komentování ne úplně jednoduché situace, v níž se jako civilizace nacházíme. Rizika, jimž jsme vystaveni, ta věcnost ovšem neumenšuje. Tady je potřeba říct, že naše planeta i civilizace se nikdy nenacházely v jednoduché ani v jednodušší situaci a z pohledu vesmíru jakožto nejvyšší instituce je asi úplně jedno, jestli se nějaké titěrné lidstvo utopí ve vlastních odpadcích a udusí svými toxickými zplodinami, nebo ne. Sám člověk se svým životním prostředím se ovšem nachází v existenciálně obtížné situaci, protože v posledních desetiletích exponenciálně roste míra jeho poznání, možností (kladně i záporně projevitelných) a tím i reflexe jeho životní situace. Z této překotnosti můžou vyplývat mnohé zkratkovité či heslovité teze a konání. Je to zcela pochopitelné, protože když si člověk uvědomí rozměr dějů, v nichž se jako maličcí jednotlivci či naše společenství nacházíme, tak jej to až ochromuje. A může se stát, že se pokusí tyto skutečnosti vytěsnit (např. klimaskeptici) nebo podlehne panice ("alarmisté"). Obojí je psychologicky pochopitelné, ale člověk by měl nakonec najít cestu kupředu, která bude účinně reflektovat environmentální realitu - a ta vykazuje zjevně temné stránky: masívní znečišťování, úbytek zdrojů, oteplování (a související nárůst sucha), destrukce biodiverzity.

Z úvodní neobyčejně nabité a shrnující přenášky prof. Miroslava Trnky z Mendelovy univerzity v Brně (pro představu o něm viz rozhovor) o lokálních a globálních souvislostech mezi suchem a změnami klimatu bylo nad slunce jasnější, že existují zcela prokazatelně dva faktory, které ovlivňují naše prostředí - "velké" planetární klima a jeho změny v kontextu "života" sluneční soustavy, které víceméně nejsme schopni ovlivnit, a vedle toho vliv člověka s jeho technologiemi, který dosahuje značné míry akutní nebezpečnosti (např. antropogenní změny koncentrace látek v atmosféře s rizikovými dopady). A ten jsme schopni reflektovat a snad i ovlivnit. Co mne velmi zaujalo na grafu ukazujícím nárůst uhlíkových emisí v čase, že se v něm prokazatelně krátce odrazila jako stabilizující moment doba po vypuknutí velké světové hospodářské krize (spjatá se snížením hospodářské produkce) v roce 2007. To je klíčový aspekt: Směřování naší civilizace je nutno reflektovat (skrze oblasti vzdělávání, kultury, náboženství atd.) a pokusit se je přeformátovat tak, aby nebylo tolik ve vleku primitivních trendů, jako je zvyšování produkce a ziskovost. Skeptici říkají, že je to nemožné. Já skeptik nejsem.

Klimatická perspektiva: Srážek stejně, vyšší teplota a vypařování

V dalších přednáškách konferenčního dopoledne zazněl příspěvek klimatologa (a praktického drobného zemědělce) Jaroslava Rožnovského z Českého hydrometeorologického ústavu. Z něho vyplynulo mimo jiné v souvislosti s celkovým oteplováním narůstání rizika dopadu extrémního počasí na přírodu a zemědělství - vegetační doba se obecně prokazatelně posouvá směrem k zimnímu období - rostliny klíčí i kvetou dříve než v minulosti, dříve také sklízíme. Současně se však posouváme ke kontinentálnímu klimatu, to znamená, že přibývá extrémních teplotních výkyvů - například tzv. arktických (mrazivých) dní, které jsou dnes schopny poničit úrodu už v zárodku ve větším rozsahu než dříve. Prodlužují se také sekvence tropických dní v létě, které nás přibližují Středomoří. To má kromě negativních dopadů na zemědělství vliv i na lidské zdraví (je nutno řešit otázky klimatizace). Srážek je zatím v dlouhodobém horizontu stejné množství jako v minulosti, ale se zvyšující se teplotou přibývá vypařování (a to i v zimě!) a tím vysoušení půdy. (Z)mizí postupně sníh. Období sucha tedy budou četnější a pokud nebudeme dělat konkrétní opatření v krajině pro zadržování vody a snížení ohřevu povrchu, tak sice možná budeme sklízet a vyrábět dobré víno, ale jinak už nic k jídlu. Z celé republiky jsou v tomto ohledu nadprůměrně ohroženy negativním trendem město Brno a Jihomoravský kraj.

Zajímavé okolnosti spjaté s nárůstem teploty, a tím i sucha, uváděl na konkrétních příkladech Petr Pařil z Masarykovy univerzity. O potřebě zadržování vody v krajině není třeba diskutovat, vysychají větší i menší toky, stejně jako zdroje vody. Většina vody v ČR se nachází v malých tocích a v půdě. Tam je potřeba ji udržet (u orné půdy, která představuje významný vlivový faktor, například zvýšenou organickou složkou). Je to důležité i pro zachování pestrosti druhové skladby (biodiverzity), protože její destrukcí se mění a kolabují ekosystémy a prosazují se extrémy (přemnožení škůdců, parazitických druhů atd.). Ukazuje se, že velké přehrady neřeší podstatu problému a jejich přínos je omezený. Zajímavé je ovšem zjištění, že zadržování vody moc nepomáhají ani četné rybníky, tak typické pro českou krajinu, pokud nejsou spojeny s rozsáhlým mokřadem.

Pro mne z konferenčního dopoledne vyplynul velký závěr: Otázek, které se tu v souvislosti se přicházejícími změnami otevírají, je mnoho na různých úrovních (od života ve městech přes venkov až po ochranu čistě přírodních celků) a snahy některé řešit si již nacházejí cestu k legislativním či jiným opatřením. Jsou samozřejmě provázeny i jistou skepsí při zavádění, protože se v nich kříží různorodé zájmy a vybalancovat opravdu účinná a odborně podložená dlouhodobá opatření či změnu životního stylu bude chvíli trvat. Ale nelze těmto věcem uhýbat, protože jim prostě neutečeme. Vzdělávací konference tohoto typu jsou nanejvýš potřebné a nabitý sál svědčil o značném zájmu.

Volně dostupná unikátní a komplexní monografie o suchu od velkého kolektivu autorů pod vedením profesorů Rudolfa Brázdila a Miroslava Trnky z roku 2015 je ke stažení zde.

- - -

Zeptali jsme se autorky Adély skoupé a martina bibena na motiv vzniku oceněného článku:

A. Skoupá: Nápad napsat rozsáhlejší článek nevznikl zrovna na nejzábavnějším místě: na asi čtyřhodinovém semináři ve Sněmovně o stavu a budoucnosti českých lesů. Nebyla na něm nouze o silná a alarmující prohlášení. Jak z úst přírodovědců a ochránců přírody, tak ze strany zástupců státních úřadů. Po návratu do redakce tak bylo jasné, že je třeba zpracovat na téma stav českých lesů větší článek. V té době se totiž začalo v plné síle ukazovat, že české lesy zažívají největší kalamitu od dob Marie Terezie, a že začínají doplácet na to, že byly dlouhé roky využívané jako "fabrika na dřevo". Spojili jsme proto síly s kolegou Martinem Bibenem, který přivezl svědectví přímo z míst, kde byla tou dobou kůrovcová kalamita nejpalčivější. Z Jeseníků. Ač jsme problém kůrovcové kalamity ilustrovali právě na příkladu této chřadnoucí příhraniční severomoravské lokality, v článku jsme poukazovali i na to, že odumírání českých lesů se týká celé země a má hlubší kořeny. Dnešní neutěšený stav souvisí s tím, jak bylo dlouhé roky nastavené hospodaření v lesích. Přestože vědci už víc než dvacet let upozorňovali, že smrkové monokultury postupující změnu klimatu neustojí a podlehnou škůdcům, na způsobu správy lesa se toho i přes varování moc nezměnilo. Situaci v článku, který vyšel v HN v rubrice Panorama, komentují jak soukromí vlastníci lesů a odborníci, tak státní vlastník Lesy ČR. Na závěr nabízíme pohled do budoucna: na příkladu konkrétní lokality s pestrým lesem naznačujeme, jak by měly podle odborníků vypadat odolné lesy budoucnosti.

M. Biben: Při přípravě reportáže nám byl velkým pomocníkem a průvodcem pan předseda Společnosti přátel Jeseníků Ondřej Bačík. Reportáži jsme věnovali celý den v terénu a několik dalších dní jejímu zpracování a získání dalších výpovědí citovaných v textu. Ke kontextu materiálu jsme mohli využít několik mých textů, které jsem k problematice kůrovcové kalamity v Jeseníkách i jinde v republice pro HN zpracoval již v předchozích letech. Velkou péči jsem věnovali otevření textu, pamatuji si, že měl několik verzí, stejně jako jeho vybavení grafikou a tabulkami.

Foto oceněných - Ekopublika 2018

Jan Skalík (malá Ekopublika 2018)

Adéla Skoupá / Martin Biben (velká Ekopublika 2018)

- - -

Oceněné články:

A. Skoupá, M. Biben: Lesní hřbitov Jeseníky

Jan Skalík: Hluboký zásek v Bělověžském pralese je poučením i pro české lesy