Soutěž poetů O cenu Václava Buriana 2019
Když před pěti lety náhle zemřel Václav Burian, Olomouc rázem přišla o bystrého publicistu, citlivého překladatele, literárního kritika, polonistu, básníka, redaktora Listů, osobitého a kamarádského člověka. Všichni si uvědomili, že jeho osobnost napojená na středoevropský prostor bude v mnoha ohledech citelně scházet. Nepátrala jsem po tom, odkud vyšla iniciativa zorganizovat středoevropskou soutěž poetů „Cena Václava Buriana“, nicméně byl to výrazný a nadčasový počin hodný jeho jména. Vyjadřuje kulturní hodnoty, jež Václav Burian vyznával, a navíc přináší každoroční trochu útěchy jeho přátelům.
Cena Václava Buriana představuje velmi ojedinělý způsob literárního klání. Za každou zúčastněnou zemi je nominován jeden básník nebo básnířka. Za nominací jeho poetické tvorby stojí jeden ze čtyř členů mezinárodní odborné poroty. I dále v samotném veřejném turnaji každý porotce (z Polska, ze Slovenska, z Česka a z německojazyčné Evropy) vystupuje jako obhájce „svého“ básníka. V den soutěže nominovaní autoři recitují v sále před diváky, načež ke každému z nich všichni porotci veřejně diskutují. Na závěr všech šest porotců (4+1+1) tajně hlasuje o vítězi. Uděluje se rovněž Cena diváků, kterých se letos v olomouckém Divadle hudby sešel plný sál.
O Cenu Václava Buriana letos soutěžili berlínský básník a performer Max Czollek, varšavanka Julia Fiedorczuk, slovenský básník Peter Prokopec a Lukáš Sedláček z Olomouce. Pro jejich současnou poezii střední Evropy diváci měli k dispozici kvalitní překlady v němčině, polštině, slovenštině i češtině. O potřebnosti překladu poezie ze slovenštiny do češtiny a opačně panují stále pochybnosti. Každodenní kontakt se slovenským jazykem a uměleckým životem se sice v posledních třiceti letech výrazně oslabil, ale právě setkání s jemnými rozdíly ve stylu obou jazyků má svůj zvláštní půvab. Vzhledem k tomu, že blízkost obou jazyků umělecký překlad velmi ztěžuje, básně slovenského autora byly ponechány ve slovenštině a ani dílo českého autora do slovenštiny přeloženo nebylo. Publikum soutěže se překážkami spojenými s překódováním při čtení díla v originále evidentně odradit nenechalo.
Cenu v kategorii „Za kulturní přínos pro středoevropský dialog“ převzal romanopisec, novinář, rocker a bojovník za ukrajinskou demokracii Jurij Andruchovyč. V porotě zasedli za českou poesii Petr Borkovec, za polskou Leszek Engelking, za německou Sabine Eschgfäller a za slovenskou Ján Gavura. Dalšími členy poroty byl Tomáš Tichák za Listy a jako host Tomáš Gabriel.
Nyní se zaměřím na hledisko osobní: z mého pohledu olomoucká soutěž básníků svou přitažlivostí a atmosférou snadno předčila velkoformátové prestižní ceny. Nejsem literát, prostě mě zajímá kultura, zvláště knihy, a snažím se udržet si aktuální přehled, ačkoliv k současné tvorbě občas hledám vlastní cestu déle. Na letošním ročníku jsem ve všech dílech našla osvěžující doušky společné reflexe evropského života i občanských postojů. Docela radostně jsem objevovala, nakolik se charakteristika země autora otiskla v jeho tvorbě. Mnoho jednotících linek jsem necítila. Jejich básně jsou nesouměřitelné a, jak už to v umění bývá, čtenář se prochází zvláštními krajinami individualit, z nichž každá rozvíjí vlastní přístup ke světu. Snad se nedotknu žádného autora, když se laicky pokusím vystihnout inspirativní prvky, které jsem našla v jeho poezii.
První vystoupil Max Czollek: nevyhýbá se ideologické platformě, otevírá svůj deník plný obrazů aktuálních událostí, čtenář prochází prostorem sebereflexe židovské identity třetí generace: „přece víte, že pouštíme estrogen do pitné vody. s abou kovnerem brousit zbraně. pracovat na konci reprodukční schopnosti muže, vybělený jak papír, rozpraskaný jak polární čepičky…“ Všechny deníkové zápisky tvoří působivý celek, v němž se podprahová prožitková složka střetává s jeho zkušeností historicky vyčtenou. Získal hlavní cenu.
Druhé vystoupení patřilo Julii Fiedorczuk. Sympatická polská intelektuálka mě zaujala při prvním čtení nejvíce. Její verše vyjadřují zvláštní, nedefinovatelný smutek, který asi prožije občas každá žena: „Když jsem byla rybou / Vesmír kulatý jako vždycky / Měl útulné zdi.“ Získala cenu diváků.
Třetí soutěžícím byl Slovák Peter Prokopec. Jeho verše mě upoutaly až při vlastní recitaci, od té doby jsem se k nim vrátila vícekrát. V jeho básních nenajdeme stopy po spontaneitě psaní, vyjadřuje se bez mnohomluvnosti, jsou to krok za krokem pečlivě odlamované úlomky obrazů ze skály básnického jazyka. V jeho verších rozum dohlíží na cit a přitom se tomuto básníkovi daří se z pout půvabně vymanit.: „Sú chvíle, keď to stačí. / A potom chvíle, / keď nemám na výber.“
Posledním soutěžícím byl domácí autor Lukáš Sedláček. Tento básník měl odvahu vysadit všechny posluchače na roztodivná a přitom čímsi blízká místa. Ocitáme se v jakémsi ději, kde nás míjejí lidé, zvuky a události: „žena, trať / semafory z rovin tikaly – / toho jsem si všímal, // měl jsem volný den / stáli jsme spolu na židlích a otáčeli dlaně / vzhůru …“
A jak bych hodnotila já? Svého favorita/ku jsem posléze našla. Nejprve jsem vycházela jen z básní samotných, četla jsem je ještě před zahájením prezentací autorů. Pak jsem své hodnocení změnila, svůj hlas diváka jsem dala autorovi, který více než ostatní hledal rovnováhu mezi sdělením a množstvím identifikujících znaků, aniž překročil křehkou hranici samolibosti.
Inspirativní jinakost všech nominovaných postavila porotu opravdu před nelehkou úlohu. V umění nelze měřit či vážit jako kdyby šlo o věci. Hodnocení souměřitelných, ale i nesouměřitelných uměleckých výkonů přináší řadu úskalí. Ani odborné posuzování na základě předem daných kritérií, jak se situace řeší v gymnastice či krasobruslení, není vhodné. Pokud se omezíme na úzký systém kritérií, může se stát, že rozhodnout podle něj se ukáže nemožné. Blahopřeji vítězům a fandím porotě a organizátorům, kteří mají rádi výzvy a široké spektrum různých cest. Těším se na další ročníky.
Cena Václava Buriana, 28. září 2019, Olomouc