KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V těchto dnech uplynulo 41 let od jedné ne nevýznamné rakouské události: lidového hlasování o mírovém využití jaderné energie v Rakousku a o uvedení atomové elektrárny v Zwentendorfu do provozu. Kniha nazvaná „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf!“ („Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu!") a stejnojmenná výstava ve Štýrském Hradci chtěly toto výročí oslavit příběhem tehdy vzniklého hnutí bojujícího s etablovanými institucemi a jeho vítězství v boji proti civilnímu využívání atomové energie v Rakousku, který dosáhl svého vrcholu referendem 5. listopadu 1978. Přinášíme pátou část výboru z textu, jenž je tentokrát věnována protiatomovému hnutí rakouských učitelů. Snad tento příběh ukáže (v období těsně po období jejich stávky) cestu i jejich českým kolegům.

Zrod naší iniciativy

V roce 1975 jsem vedle práce na škole ještě měla složit zkoušky na Vídeňské univerzitě. Musela jsem se tu na chodbě zastavit před největší posluchárnou u informačního stanoviště studentů biologie, protože jsem nemohla kolem tématu projít jen tak. Téměř dokončená atomová elektrárna ve Zwentendorfu, vzdálená 30 km od Vídně a její uvedení do provozu v dohledné době. Zapojila jsem se do hovoru a poslechu, čas se zastavil, všechno ostatní mohlo počkat. Mé srdce a mozek zachvátil zdravý šok nejen z atomové energie, ale také ze mne samé – proč jsem dosud ještě nikdy skutečně nezaregistrovala existenci a blízkost hrozby, navzdory svému tak zvanému politickému uvědomění, na které jsem byla tak hrdá? Sbalila jsem letáky a brožury a hned jsem se doma dala do četby. Ležela tu přede mnou původní forma později oranžové brožury, kterou jsme potom roky používali jako jádro našich informačních kampaní. Člověk získal poznatky od techniky jaderné elektrárny, těžby uranu, obohacování a výroby palivových tyčí přes nebezpečí „normálního provozu“ až po neexistující konečné uložení, tedy poznatky o celém koloběhu paliva. Byla jsem ráda za toto objasnění a skupině biologů vděčná. Bylo jisté: Zde chci spolupracovat a něco udělat proti chybnému politickému rozhodnutí.

Stejným procesem jako já si prošli mnozí, takže po celém Rakousku brzo vznikaly skupiny aktivistů i díky pohledu do Německa, Švýcarska, Dánska a hlavně skupině v rakouském Vorarlbersku, která se už delší dobu bouřila proti sousední atomové elektrárně ve Švýcarsku. To nám dalo odvahu. Mnoho zásadních aktivit 70. let mělo nosný ideál z roku 1968: spojit se s ostatními do skupin a zabývat se tématy, která nejsou v médiích, vzdělávacích zařízeních a politice dostatečně prezentována nebo jsou pojednávána nekriticky, potom sami vykonávat informační práci a pokusit se mít vliv na politiku, spolurozhodovat. Prolomit autoritářské struktury! Tak z mnoha pracovních skupin vznikalo ženské hnutí, hnutí třetího světa, alternativní a ekologické hnutí – a také hnutí proti atomovým elektrárnám. Ve vzájemném působení s politickými institucemi a médii vyrostlo klima živé (a ostré) veřejné diskuse, o němž se člověku může dnes jen zdát. Proč? Protože toto hnutí nemělo stranickou strukturu; pramenilo z poznání, že konkrétní cíle jsou dosaženy jen tehdy, když společně bojují lidé různých světových názorů. Stranická orientace byla pokládána za omezení tvorby názoru a svobody jednání.

První vídeňské pracovní skupiny proti atomovým elektrárnám si vyměňovaly zkušenosti ze svých aktivit na společných shromážděních, brzy vznikla síť okresních skupin, kromě toho skupina matek a učitelů, která se chtěla obracet na zvláštní cílové skupiny. Všechny nakonec našly své sjednocení ve „Vídeňské organizaci proti atomovým elektrárnám“ (WOGA) a tato organizace se stala členem brzo založené „Iniciativy rakouských odpůrců atomových elektráren“ (IÖAG). IÖAG byla zodpovědná za celorakouské aktivity (manifestace, demonstrace, podpisové sbírky, delegace k politikům...), které byly všemi podporovány. Noviny organizace IÖAG „INITIATIV“ („INICIATIVNÍ“) měly motto: „Kde se nespravedlnost stává zákonem, stává se odpor povinností“.

Učitelé vyrábějí učební materiál

Uvnitř organizace WOGA se sešlo několik učitelů a usnesli se vytvořit pracovní skupinu, která měla zvlášť oslovit dvě cílové skupiny: žáky a učitele. Chtěli jsme především vydat materiál pro mládež, který může být použit ve výuce. Také někteří neučitelé trvali na spolupráci s námi, což nás těšilo a snad uchránilo před profesní slepotou. Nejprve musela být zvýšena vlastní úroveň znalostí (což byl pro aktivisty samozřejmě trvalý proces) samostudiem, referáty a diskusemi. Obstaraly se odborné knihy a informační materiál jiných iniciativ s dlouhodobějšími zkušenostmi, např. německého „Spolkového svazu občanských iniciativ ochrany životního prostředí“. Setkávali jsme se v jedné restauraci a přizvávali další kolegy ze škol, aby rozšířili náš kruh. Základna aktivistů však zůstávala po celá léta docela stabilní. Přirozeně jsme navštěvovali veřejné přednáškové a diskusní akce WOGA, které byly realizovány vlastními nebo pozvanými experty. Rakouská půjčovna filmů FILMLADEN prezentovala v určitých programových kinech dokumentární filmy k vojenskému a mírovému využití atomové energie. Mnohostranně aktivní duch doby vyzval také renomovaná vydavatelství, aby ve svých vydavatelských programech zachytila témata hnutí proti atomovým elektrárnám, takže nebylo možné stěžovat si na nedostatek odborné literatury.

Když došlo na tvorbu vyučovacích materiálů, zřizovali jsme pracovní setkání, většinou v bytech, aby byly některé „výrobní prostředky“ hned k dispozici (papír, psací stroj, lepidlo) a kromě toho se mohlo tvořit v příjemné atmosféře. Rozhodli jsme se pro publikační formu novin, vyvěsitelných na nástěnku. Ta měla více výhod: Nemuseli jsme sami sebe vystavovat tak velkému stresu a mohli jsme pokračovat v plánování a publikování, mohli jsme okamžitě začít a také jsme své publikum nepřetěžovali příliš mnoha informacemi najednou. Přehledné dávky v přehledné formě (vždy papír A3) jsme pokládali za únosné a snad také nejvíce účinné. Mělo to několik výhod: zůstávali jsme v souvislém kontaktu s řadou příjemců, zachovávali jsme charakter výzvy zabývat se stále tímto tématem ve výuce a mohli jsme při distribuci přiložit dopisy a letáky k aktuálním akcím a demonstracím.

Rozčlenili jsme tedy souhrnné téma do dílčích aspektů, od technologie reaktorů přes dávky radioaktivity v normálním provozu a jejím navýšení v potravním řetězci až k problematice těžby uranu a oběhu paliva, od nemožnosti konečného uložení přes recyklační zařízení až k vysvětlení velkých předpokládaných jaderných katastrof a superkatastrof. Vyvraceli jsme propagandu, například že atomové elektrárny jsou ekonomické, vyrábějí levný proud a vytvářejí pracovní místa. Dokonce byly projednávány otázky energetické politiky, plýtvání energií a obnovitelné energetické zdroje. Text doplňovaly schematické, technické kresby a lákaly k němu karikaturami. Každé vydání obsahovalo rubriku s údaji o literatuře a pramenech jako doklad serióznosti a podnětu k dalšímu studiu i k obstarání knih pro školní knihovny. Celá série nesla střízlivý titulek „Informace o atomové energii“ jako jednotný rukopis na každém listu. Svou vydavatelskou skupinu jsme nazývali „Pracovní společenství Atomová energie“, které mělo i svého zodpovědného editora. Recenzenty, kteří zároveň naše snažení integrovali svou autoritou byli vědci z Rakouské akademie věd, kteří se angažovali v hnutí proti atomovým elektrárnám. Všechny nutné činnosti byly rozděleny podle schopností a zatížitelnosti a prováděny členy skupiny – tvorba textů, napsání na stroji, úprava (všechno nastříhat, nalepit – doba před počítači), cesty do tiskárny, skládání a lepení adres, zaslání poštou... Všechny vzniklé náklady na papír, sadu písmen, tisk a především zaslání byly hrazeny z darů a z vlastní kapsy. (Pozn. red. Podobným způsobem tou dobou v sousední ČSSR vznikaly chartistické samizdaty.)

Úspěchy i tlaky

Nemohli jsme si dovolit nechat vytisknout obří náklad a rozesílat jej do škol – pro to nebyl dostatek peněz. Kromě toho byly na mnoha školách osoby, které by tyto zásilky byly raději hned nechaly zmizet. Získávali jsme tedy adresy učitelů přes osobní kontakty, přes známé známých a výzvy, aby popřemýšleli o dalších zájemcích. Vzpomínám na tehdejší úspěšnou komunikaci oné doby, rozmanité kontakty a propojení napříč Rakouskem. Mnozí učitelé angažovaní v otázce hnutí proti atomovým elektrárnám byli aktivní také v pracovních skupinách k jiným tématům (např. třetí svět), setkávali se, předávali dál aktuální informace... Vládla napjatá nálada naplněná všestrannou angažovaností, nadšením a pozitivním vzrušením. Možná, že učitelé projevili také „speciální morální zanícení“, ne tolik na základě povinnosti formulované v rakouských školských zákonech vychovávat děti a mládež „k pravdě, dobru a kráse“, neboť tento tradiční výchovný cíl již pro mnohé vzhledem k běhu dějin a politiky zchátral v obsahově prázdnou formuli nebo se dokonce stal podezřelým. To spíše vláda Rakouské sociální demokracie v 70. letech vytvořila svými diskusemi ke vzdělávací reformě, školskými pokusy a novým požadavkem politického vzdělávání na školách rozšířený prostor pro pedagogickou angažovanost a inspirovala otevření školy vnějšímu světu. Moderní výchovný cíl, který doplňovala humanistická formule, zněl takto: „Úkolem školy je výchova mládeže ve svéprávné lidi a občany státu“. To bylo dobré, tam jsme je mohli vzít za slovo! Odborná pedagogická literatura to nazývala „emancipovaným vzděláváním“: zprostředkovat vědomosti a dovednosti, které mládeži umožní vzít život do vlastních rukou a převzít zodpovědnost za utváření společnosti.

Ve školách se konaly diskusní akce k otázce Zwentendorfu, žáci a učitelé společně demonstrovali a nosili placky s motivem slunce: „ATOMOVÁ ENERGIE, NE DĚKUJI“, (dokud nebyly zakázány zlomyslnými řediteli a inspektory). Snad byla tato velká, společná (náš skromný přínos převyšující) a nejúspěšnější kampaň proti Zwentendorfu tak masivním utvářením názoru, že dokonce trvale ovlivnila vědomí mnoha pedagogů. Stejně tak se to mělo se studenty: z jedné tehdejší studie vyplynulo, že mládež nahlíží na technický pokrok kritickýma očima a zajímá se o otázky životního prostředí – zjevně skandální. Vinni tím ale samozřejmě museli být přirozeně učitelé. Jistý vysoký funkcionář odborů a pozdější ředitel Národní banky veřejně mluvil o „nepřátelství k technice mezi rakouskými učiteli“ a vzplály také další konflikty s některými vedeními škol, s kolegy, kteří byli přísně stranicky orientováni a organizováni ve stranických učitelských spolcích, jak sociálnědemokratických, tak lidoveckých, protože lidová strana tehdy ještě neuskutečnila obrat od PRO k PROTI Zwentendorfu. Za nepřátele techniky jsme se ovšem nikdy nepovažovali. Ve výuce 70. a 80. let jsme mluvili o nehodách jako byl únik toxických látek z chemičky v Bhópálu a stovkách dalších průmyslových katastrof, nehodách tankerů, jedu v potravě, kadmiu. To, že jsme před rokem 1986 mluvili o možnosti výbuchu reaktoru nám tehdy bylo vyčítáno jako vyvolávání paniky.

Diskuzní cvičení v operní pasáži

Všechny skupiny WOGA měly svá fixní stanoviště na rušných místech nebo křižovatkách města. Tady se vystavovaly dlouhé potapetované tabule a stojany s aktuálními plakáty, které vyzývaly k nadcházejícím demonstracím nebo informovaly o určitých tématech, jako například o plánovaném zařízení pro recyklaci atomového paliva ve Wackersdorfu (Německo). Někdy jsme polepovali také stěny a sloupy. Tahali jsme obrovské tašky s knihami, brožurami, letáky, podpisovými archy a narychlo donesenými nejnovějšími novinami IÖAG z tiskárny. Na našem dokonale utříděném a plně naloženém stole byla uprostřed ještě jedna důležitá věc: schránka na finanční příspěvky. Spočítání jejího obsahu bylo vždy napínavým a čestným ukončením existence každého stanoviště (všechna informační stanoviště musela být na policii ohlášena jako shromáždění). (Pozn. red. Tato atmosféra silně připomíná naši listopadovou revoluci v roce 1989.)

Stanoviště naší skupiny bylo v pasáži Vídeňské opery, což bylo pro nás skutečně špičkové místo, jak jsme byli přesvědčeni. (Atmosféra v pasáži opery byla tehdy ještě příjemná, bez výparů z fastfoodů). Nejprve jsme zde pracovali pravidelně jednou za týden několik hodin. Když se ale přibližoval termín plánovaného uvedení do provozu ve Zwentendorfu, když se navezly palivové tyče, když lidová strana (která původně s výstavbou jaderné elektrárny ve Zwentedorfu řekla ano společně se sociálními demokraty) svým obratem vpadla do zad spolkovému kancléři Kreiskymu, takže Kreisky přešel do ofenzivy a vyhlásil referendum, museli jsme své akce zhutnit.

Učili jsme se technice diskuze. Od odpůrců se na nás snesly například výtky, proč jsme proti Zwentendorfu a nekonáme spíše něco proti vysokým příjmům politiků. Měli jsme se angažovat pro bytové problémy jedné starší ženy a pro žalobu, kterou někdo předložil u Vrchního soudního dvora. Standardní popichování znělo, že si máme jít na východ. Tam máme zkusit změnit společnost. Kromě odpůrců bylo třeba zvládat i emoce příznivců jaderných elektráren. Skupina lidí, která se zasazuje za nějakou věc, přitahuje zjevně nejen rozumné zájemce o věc, ale i v mnoha ohledech životem zklamané, zahořklé i neurotiky. Srdečné turbulence nám ovšem byly milejší než nevšímavé pohledy netečných. Bylo krásné zažít, jak spolu cizí lidé začínají diskutovat, vyměňovat si názory na zásobení energií, na atomovou politiku, demokracii, na politickou situaci v Rakousku.

Chvilky euforie

Jako ostatním skupinám aktivistů připadaly nám také ještě další činnosti, podpora akcí WOGA a IÖAG, spolupráce při přípravách shromáždění, demonstrací, přednášek a kulturních akcí s umělci. Dobrodružné bylo poté, co jsme namalovali plakáty a letáky, je v konspirativních termínech roznášet a v noci lepit plakáty, k čemuž patřilo maskované tahání kbelíků s lepidlem, vyhlížení, jestli je čistý vzduch, protože člověk nesměl být přistižen. To ale nemuselo být zárukou, protože docházelo k udání předem, které pak přátelsky naladění policisté mohli (a nepřátelští naopak nemuseli) „ztopit“. O víkendech jsme vyjížděli do vesnic oblasti Tullnerfeldu, abychom obyvatelům roznesli informační letáky a promluvili si s nimi o Zwentendorfu. Mnohdy nás samotné udivilo, jak jsme vedle zaměstnání a rodiny mohli sehnat čas a energii pro takové nepřetržité několikaleté nasazení. Přesvědčení o smyslu našich aktivit nám přinášelo zážitky produktivní spolupráce a pospolitosti, a vše, čím jsme mohli pohnout, nám dávalo sílu. Radost z toho byla s každou další aktivitou znova posílena a obohacena o novou motivaci. Díky častým setkáním bylo mnoho příležitostí společně se bavit, vzájemně se poznávat, smát se. Něčím zvláštním pro mne vždy bylo přispění umělců. Bylo báječné, jak třeba tak slavná rocková skupina jako „Schmetterlinge“ („Motýli“) dala do služeb společné věci své texty, hudbu i mluvené slovo. Únava, spěch, nedostatek času a dlouhé pracovní večery tak nebyly izolovanými stresovými faktory, neboť se prolínaly procesem, z něhož jsme mohli čerpat i zážitky úspěchu a pobavení. Korunu všemu dal večer 5. listopadu 1978, když jsme ve velkém pronajatém sále evangelického studentského domova sledovali v televizi výsledky referenda a potom ve spontánní přátelské demonstraci zamířili v přátelském opojení kolem náměstí Ballhausplatz k náměstí Stephansplatz, kde během nekonečného tance vedle dalších písní v těsném sousedství zazněla spolková hymna i Internacionála.

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Bernhard Riepl a Tomáš Koloc, který také text redakčně zkrátil.

První část textu o počátcích protiatomové aktivity v Rakousku naleznete zde.
Druhou část o zdokonalování demonstrační a mediální strategie naleznete zde.
Třetí část o tom, co všechno v boji s mocí dokázala jediná ozvučená dodávka s pódiem, naleznete zde.
Čtvrou část věnovanou olbřímí snaze jediného člověka, obvodního lékaře MUDr. Alfreda Tisseranda, naleznete zde.