Co se vrací

Foto Tomáš Koloc.

Emeritní šéfredaktor Kulturních novin už před třiceti lety díky inspiraci lámy Mipama jasně rozpoznal význam harmonie vztahů mezi lidmi – pro sebe sama. Je to obtížné, ale možné a z jistého hlediska snad i nutné: povznést se nad neplodné osobní půtky a vzteky a vnímat druhého jako rovnocennou bytost, která má svůj jedinečný osud i úděl.

Konec 80. let mne zastihl v situaci, která určila s absolutní platností můj další život. Opustil jsem přírodovědecký výzkum (sice jsem se do něj později načas vrátil, protože mi byl blízký, ale už to nemělo charakter životní definitivy) a vydal se naplno za svým srdcem jako muzikant na volné noze. Otevřel se mi zeširoka svět plný intenzívních zážitků spjatých nejen s hudbou, plný obrovského množství setkání s lidmi všeho druhu a současně se uvolnilo cosi na mé vlastní duchovní cestě.
Zní to možná paradoxně, ale intenzita horečného světského života, násobená tříbící se předlistopadovou situací (co to bylo debat, hádek a hektického shánění informací v tajícím, ale současně i vyostřujícím se prostředí!), šla ruku v ruce s chvílemi osamocených „osvícení“, jež jsem zažíval při čtení knih a návštěvách sakrálních prostor. Zatímco většina „soupoutníků“ po předcházející noci ještě spala, já jsem na koncertních šňůrách sedával od rána v hotelových kavárnách, četl si knihy a noviny, popřípadě se vydával navštívit nejbližší kostel či nějakou pamětihodnost. Miloval jsem toto střídání noci a dne.
Jednou z knih, které mne v té době osudově přitáhly, byl příběh tibetského chlapce Mipama, v němž duchovní autority rozpoznaly inkarnaci významného lámy a který se nakonec stal představeným velkého kláštera (Mipam láma s Paterou moudrostí). Cesta, kterou k tomuto cíli musel ujít, byla klikatá, plná „lidského“ dění a současně důležitých duchovních setkání. Některé obrazy a výroky z knihy ke mně mluvily tak intenzívně, že jsem s nimi splýval.
Začínal jsem totiž vnímat neobyčejně citlivě, jak moc si lidé ubližují – hádkami, nadávkami, posměchem, popřípadě přímým násilím. To, co bylo v totalitním státě (který sám o sobě byl násilím na duchu) ve veřejném prostoru víceméně skryto pod jednotným mediálním pláštíkem, rozbujelo se pak nepokrytě v otevřené společnosti po Listopadu. Na jedné straně euforie ze svobody, na straně druhé polemiky a ostré lokty, tah za kořistí, která nezřídka znamená zisk či úspěch pro jednoho a bolestnou ztrátu pro druhého.
Našel jsem nedávno svůj zápisník z roku 1989 a užasl jsem. Předznamenávám v něm ve výpiscích z literatury i v mých vlastních úvahách vše o mém vnitřním směřování až do dnešních dnů. Vše o hodnotách i způsobech, které bych měl na své duchovní cestě ctít, abych dostál svému životnímu úkolu, tehdy pouze nejasně tušenému. A které jsem skrze svou slabost ne vždy ctil, ale přesto byly a jsou pořád přítomny v mém podvědomí. Pamatuju si ty prožitky hluboké smysluplnosti, které provázely zapisování citátů. U svých vlastních poznámek jsem míval dokonce pocit, jako by to sdělení přicházelo „odjinud“ a s neobyčejnou definitivností. Když je čtu dnes, vrací se mi opět ten hutný pocit, i ta jasnost.
Tehdy se zásadně měnila perspektiva, z níž jsem ve své úzkosti a nezkušenosti nazíral svět. Cítil jsem, jak hluboce výstižná je například promluva poustevníka k devítiletému Mipamovi: „Zarmucuje tě zloba, kterou se bytosti navzájem sužují. Věz tedy, že u kořene každého krutého činu je nesprávná představa o našem „já“ a o „já“ ostatních lidí. Zlému člověku jsou jeho činy vnuknuty strachem z utrpení nebo touhou zvětšit svou rozkoš, a neuvědomuje si, že se tím naopak vydává v nebezpečí, že na sebe uvalí mnohem větší utrpení a že vlévá do své radosti jed nejistoty. (...) Všední člověk miluje ty, kdo se mu zdají dobří; mudrc zahrnuje největší sympatií ty, kteří jsou, jak vidí, zlí, neboť prozkoumal hloubku jejich bídy.“ Tehdy mi druhá část citátu zněla jako paradox, nechápal jsem jej zcela, ale cítil jsem, že má zásadní význam. Dnes po letech vidím, jaká je v něm skryta pravda. Jen skrze toto vědomí se lze povznést nad neplodné osobní půtky a vzteky a vnímat druhého jako rovnocennou bytost, která má svůj jedinečný osud i úděl. Je někdy velmi těžké si toto připustit.
V rezonujícím kontextu té doby zapisoval jsem si reflexi svých pocitů: „Mohu vlastně já osobně nalézt trvalý pocit štěstí a usmíření, je-li sebemenším způsobem narušována harmonie mezi „já“ druhých lidí? Musím si odpovědět: NIKOLIV. Cítím totiž velmi výrazně úžasnou, a přitom děsivou jednotu celého světa.“ – Tento výrok neztratil pro mne svou váhu dodnes. Onen celý svět začíná u mých domovních dveří. Stejně jako můj úkol, ať je jakýkoli.