František Cyril Kampelík (28. 6. 1805 Syřenov – 8. 6. 1872 Kukleny)

František Cyril Kampelík. Foto archiv

Jedna ze známých osobností českého národně politického a kulturního života a hospodářského snažení první poloviny 19. století. Proslul jako horlivý i poněkud svérázný buditel národa, politik, iniciátor „lidového peněžnictví“ a lékař. Rozsah jeho celoživotního díla svědčí o tom, že svoji pozornost zaměřoval na více oblastí tehdejšího života v českých zemích.

František Kampelík se narodil v Syřenově u Jičína jako syn mlynáře. Rodina se později přestěhovala do nedaleké Březky, kde také začal chodit do školy. Byl nadaný a po prvním stupni postoupil na gymnázium v Jičíně, které ukončil roku 1824. Chtěl pokračovat ve studiu v Praze, rodině se však zdála být finančně výhodnější Vídeň. Ani tam ovšem prostředky na školu nestačily a František se živil jako domácí vychovatel. Po čtyřech letech přestoupil do Brna, kde se přihlásil na filozofickou akademii na studium české literatury a dalších slovanských jazyků (ovládal srbštinu, polštinu a ruštinu). Brzy navázal kontakty s místními vlastenci a později v brněnském semináři založil první českou knihovnu. Své jméno rozšířil na František Cyril podle jednoho ze slovanských věrozvěstů. Udržoval čilou korespondenci s mnoha vlastenci, jako byl Pavel Josef Šafařík, Šebestián Hněvkovský a další. Významné byly jeho styky s Jánem Kollárem, který ho přivedl k zájmu o Slovensko. Stále ovšem toužil po dalším vzdělání. A tak s malým dědictvím po otci začal roku 1836 ve Vídni studium práv, které však brzy zaměnil za lékařskou fakultu. S pomocí knížete Lobkowicze si přivydělával jako soukromý učitel češtiny ve šlechtických rodinách. Ani s příchodem do Vídně nepřerušil úzký vztah k českému národnímu životu. Aktivně se zapojil do činnosti tamějšího čtenářského spolku českých právníků a mediků a jako jeho předseda se tak dostal do prvního konfliktu se zákonem pro podezření z účasti v neexistujícím tajném spolku Čechosláva. Ve vazbě si následně odseděl pět měsíců. Přes všechny peripetie nakonec školu dokončil a po obhájení dizertační práce získal roku 1843 doktorát z medicíny. Svoji první lékařskou praxi nastoupil v Litomyšli. Provázela ho však již pověst radikálního buditele. V létě 1845 přešel do Prahy, kde provozoval lékařskou praxi a současně pokračoval i jako učitel českého jazyka a aktivně se zapojoval do veřejného života. V lednu 1846 stál při založení pražské Měšťanské besedy, prvního spolku tohoto druhu v českých zemích. Roku 1848 se stal jejím jednatelem. Za revolučních událostí v červnu 1848 sháněl pro bojující Prahu podporu na venkově. Povedlo se mu přivést dokonce 70 ozbrojených dobrovolníků z Příbrami, kteří do bojů ale už nezasáhli, protože Praha krátce předtím kapitulovala. Na Kampelíka byl vydán zatykač a z české metropole musel uprchnout. Dostal se až do Bělehradu, odkud se vrátil po amnestii v říjnu 1848. V prosinci se rozhodl Prahu opustit a uchýlil se k bratrovi mlynáři do Nové Paky a na podzim 1849 si otevřel lékařskou praxi ve Dvoře Králové. Pověst politicky podezřelého člověka mu však zůstala. Oženil se a usadil ve Vamberku, kde se mu narodily tři dcery. Ani rodinné zázemí ale Kampelíka nezklidnilo. V roce 1860 se přestěhoval do Kuklen na Královéhradecku, které se nakonec staly jeho posledním domovem. Po neúspěšné kandidatuře do zemského sněmu v roce 1860 se přestal o politiku zajímat a až do své smrti se věnoval lékařské praxi, osvětě a řešení ekonomických problémů na venkově.

Do historie českého družstevnictví se František Cyril Kampelík nesmazatelně zapsal jako propagátor svépomocných spořitelních a úvěrních družstev, které považoval za účinný prostředek vedoucí ke zlepšení tíživé sociální situace na venkově. Ačkoliv nebyl ekonom, uměl svoje národohospodářské návrhy promýšlet a zdůvodňovat i teoreticky. Vycházel přitom z dobré znalostí poměrů venkovského života. V roce 1856 napsal svoje pojednání o kolaturních (collatura – farní obvod) spořitelnách – „Spořitelny po farských kolaturách orbě, řemeslu ze svízel pomohou“, které vyšlo tiskem v roce 1861. Zde vypracoval konkrétní schéma funkce, organizace a činnosti malých venkovských spořitelen. Neúnavně propagoval zřizování spořitelen, ve kterých by venkovský člověk snadno a bezpečně ukládal peníze, které by pak mohly být půjčovány potřebným na levný úrok. Jím navrhované spořitelny se měly stát pilířem systému lidového peněžnictví. Tento spis lze pokládat za první konkretizování myšlenek zemědělského úvěrního družstevního hnutí v českých zemích. Bylo ironií osudu, že se nedožil realizace svých myšlenek a snah. První spořitelny a úvěrní spolky byly u nás zakládány až v 90. letech 19. století podle systému vypracovaného německým průkopníkem zemědělského úvěrního družstevnictví Fridrichem Wilhelmem Raiffaisenem. Byly to spolky zakládané k témuž účelu a se stejnými cíli i s obdobnou organizací jakou navrhoval dávno předtím Kampelík. Tím se stalo, že na Moravě tyto venkovské úvěrní spolky byly častěji nazývány raiffaisenkami, v Čechách pak na památku Františka Cyrila Kampelíka byly zvány kampeličkami. Jednalo se však o stejný typ úvěrních družstev. Jeho heslo „Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno“ je známé dodnes.