Možnosti a způsoby řešení návratu lidí bez domova do bydlení (Den první: Pracovní skupina)

Foto Tomáš Koloc.

31. října – 1. listopadu 2019 se na půdě Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK odehrálo kolokvium s titulním názvem, které se snažilo najít odpovědi na otázky ohledně jednoho z nejpalčivějších fenoménů naší dnešní skutečnosti. Zazněly na něm překvapivé pohledy, ale především (pr)úniky informací ze státních organizací, jejichž pracovníci se kolokvia také zúčastnili. Jediným přizvaným novinářem, jenž nakonec přijel, byl redaktor KN, který vám nyní předkládá první část své dvojdílné reportážní zprávy z onoho setkání.

DRUHÉ POZVÁNÍ

Když jsem byl v září 2018 pozván do Parlamentu ČR na setkání politiků ČSSD „ s lidmi, kteří se věnují chudobě, exekucím a dalším negativním jevům“ v malé zasedačce proti nám, asi dvaceti lidem ze sociálních služeb (vedle mě seděl vedoucí jedné neziskovky z Mostu, který se snažil politikům vysvětlit, že by měli prosadit zákon, který by donutil majitele bytů k dezinfekci, dezinsekci a deratizaci, protože díky jeho absenci je nyní na celý český sever, žijící v nájemních bytech, na pokraji pandemického napadení štěnicemi a blechami), seděla poslankyně (a exministryně školství) Kateřina Valachová, místopředseda strany (a exprimátor Brna) Roman Onderka a současná ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Kromě toho, že ve sněmovní hale probíhalo nějaké zajímavé jednání, byla i doba obědů, z jednací síně se stala nádražní čekárna, kam politici (včetně jmenovaných) přicházeli „jen tak na kus tepla“ a pak (většinou během těžkých témat) zase odcházeli. Po skončení setkání (na jehož závěr mi kromě jiného místopředseda ČSSD na mou výzvu, aby se ujal politicky výnosného tématu českých exekucí, řekl, že nemá smysl si myslet, že starat se o exekuované je politická investice, protože jsou většinou antisystémoví, kteří nevolí, a já jsem mu bouchl dveřmi se slovy, že je typický český politický asociál) jsem si myslel, že už nikdy nikam pozván nebudu. Přesně o rok později mi přišla pozvánka na kolokvium Možnosti a způsoby návratu lidí bez domova do bydlení. Poslal mi ji Prof. PhDr. Martin Potůček, CSc., MSc. z CESES FSV UK.

Nejdříve jsem se dal do zkoumání co je to CESES. Zjistil jsem, že Centrum pro sociální a ekonomické strategie byl založen v roce 2000. Z jeho zakladatelů jsem znal docenta Pavla Machonina (1927 – 2008), sociologa, který v roce 1968 spoluvytvářel koncepci Dubčekovy reformy a pak byl jako mnozí jiní dvacet let mimo hlavní proudy, než se opět dostal do vedení české sociologie. (Pozn aut: Byl to bratr mně daleko známějšího legendárního divadelního a filmového dramaturga a teoretika Sergeje a architekta Vladimíra. Všichni bratři pocházeli z bělogvardějského rodu emigrovavšícho do prvorepublikové ČSR ruských manželů Machoninových). Když jsem se pak podíval na profil Martina Potůčka (1948), který byl do loňského roku ředitelem CESES, a zjistil, že je to syn valašského mlynáře a spisovatelky odsouzené během Slánského procesů k téměř desetiletému vězení, který vystudoval ideální směs oborů – matematiku, politologii, sociologii a filosofii – což z něj po porevolučních studiích západních strategií boje za sociální spravedlnost udělalo jejího čelného systémového prosazovatele v ČR, nabyl jsem v CESES důvěru, že díky tak silným přesahům do humanitních věd a humanistických dob nepůjde o organizaci statistických fachidiotů.

Předem jsem dostal témata diskuze i seznam pozvaných, z nichž mě zaujaly asi nejúspěšnější aktivistky ve věci našich společných sociálních témat Apolena Rychlíková a Saša Uhlová i její maminka ombudsmanka Anna Šabatová, z nichž se bohužel ani jedna nedostavila. Když jsem se po delším putování objektem Univerzity Karlovy v turisty přeplněné Celetné ulici (přes niž na její druhé straně leží Divadelní ústav, který jsem v dobách před 20 lety hojně navštěvoval) dostal do zaplňující se učebny s oknem do městského dvora podobného jako měl stavební podnik ve filmu Jako jed, sednul jsem si ke stolu, vytáhl počítač a začal tak trochu divadelní formou dělat zápis, z něhož vychází i tento text.

REPORTÁŽNÍ ZÁZNAM

Martin Potůček představuje předsedajícího Libora Prudkého. Prudký se brání titulu inženýr. Z webu zjišťuju, že je navíc doktor (sociologie), původně ekonom Klausovy a Zemanovy generace, též dvacet let z důvodu normalizačního zákazu mimo hlavní proudy realizace, ale vydavší se v 90. letech opačně, tj. skutečným sociálním směrem.

Prudký: Setkání podpořila Technologická agentura, takže se čeká uplatnitelný výsledek. v podobném složení se už čtyři roky se schází odborná komise složená z odborníků, politiků, úředníků, a aktivistů – aby tam byl taky někdo z praxe. Tentokrát byli taky pozváni lidé z médií, ale přijel jen jeden.

Já: Dívám se plaše na páry očí, které se mě usazují, a vysvětluji, že tu pokud možno budu jako pracovník v přímé péči s dvouletou zkušeností s bezdomovci spíš kopat za svůj „stav“.

Prudký: Bezdomovectví se týká deseti rezortů. Nezabýváme se potenciálními, ale současnými bezdomovci, ty budoucí bychom nepojali, neboť bezdomovectvím bude ohrožena celá polovina generace dnešních třicátníků, kteří už nebudou moci mít byt ani hypotéku. Předem kolokvia jsme zjistili, že téma zahrnuje asi parciálních 230 témat a indikátorů. Kromě jiného se zjistilo, že dnešní sociální služby jako akty záchrany konzervují některé problémy: největší nebezpečí je v tom, že hlavním hlediskem pomoci je dnes zásluhovost (potřebný si pomoc musí ZASLOUŽIT). Tato mentální nemoc nám ze sociálních služeb pomalu přechází i do lékařské služby. Problém je i samo sčítání bezdomovců, různé tlaky shora mu hází klacky pod nohy, tedy nelze dosáhnout ani na základní informace. Nejúspěšnější jsou organizace mimovládní či regionální, osobně oceňuji Platformu pro sociální bydlení a Naději. Ze státních organizací nejméně oceňuji Ministerstvo pro místní rozvoj (jehož pozvaná delegátka opět chybí) a Svaz měst a obcí. 

Systém kolokvia: v první fází budeme rozděleni do menších skupin, které se rozejdou po místnostech CESES, v nichž bude kromě moderátora z CESES ideálně vždy zástupce státní organizace, neziskovky, obce a žurnalistiky. Doporučuje se, aby mluvčím byl člověk z neziskovky, protože ty jsou nejblíž řešení. Budeme diskutovat o třech otázkách, které nám pořadatelé kolokvia kladou:

Otázka 1: O co a proč usilovat v řešení návratu lidí bez domova do bydlení?

Otázka 2: Jaké bariéry komplikují řešení návratu lidí bez domova do bydlení?

Otázka 3: Co by usnadnilo, podpořilo a posílilo návrat lidí bez domova do bydlení?

Cílem je dohodnout se nebo si aspoň vymezit mantinely pro dohodu. Na každé téma je hodina. Je třeba určit zapisovatele. Mluvčí bude nejen řídit debatu a dbát na pravidla a bude po debatě dávat dohromady sumář. Nemusí být konsenzus. Zítra na setkání mluvčí přednesou shrnující stanoviska skupin a bude se diskutovat dál. CESES chce znát příčiny, proč naše iniciativy často neuspějí, a to ani u těch, kteří pracují na pomoci seshora, ani zezdola. Toto je v projektu definováno jako první krok, za rok proběhne konsenzuální konference, u níž chceme, abyste s námi spolupracovali jak na dokumentech přípravných (odpověděli na oněch 130 indikátorových otázek, které nám zašlou), tak navrhovali témata a porotce na konferenci, která bude mít větší mediální ohlas.

Mezi skupinami bude coby „libero“ pendlovat Martin Polášek z Ministerstva životního prostředí, který bude nejen shromažďovat naše názory, ale učit se též technice shromažďování poznatků formou kolokvia. Totéž mohou dělat média (Pozn. aut. Tj. já).

Já: Odmítám se ochudit o soustavný kontakt s konkrétní skupinou a zůstávám ve skupině, která setrvává v této místnosti (Pozn. aut. Toto v jiné skupině zřejmě udělá i Martin Polášek, který se u nás od té doby neobjeví.)

Naši nově ustavenou skupinu tvoří(me):

Jitka Modlitbová z Ministerstva práce a sociálních věcí.

Marek Mikulec ze Sociálního odboru Magistrátu města Ostravy.

Vít Lesák z Platformy pro sociální bydlení.

Tomáš Surovka z Armády spásy, který se stává mluvčím skupiny.

.

Jako moderátor z CESES zůstává Libor Prudký.

Otázka 1: O co a proč usilovat v řešení návratu lidí bez domova do bydlení?

Vít Lesák: Jde o soustředění zdroje na udržitelná řešení. Aby se člověku co nejrychleji poskytlo bydlení a aby tam mohl zůstat co nejdéle. Aby to bylo výhodné pro různé strany, pro obce, ministerstva. Aby si v tom každý našel svoje. Je tu prostor pro kompromis, hledání konsenzuálnějšího řešení. Jako v Ostravě, kde se našlo řešení. Jako setkávání ministryně Maláčové se starosty. Podpora na to, aby tam vydrželi co nejdéle.

Jitka Modlitbová: Jde o politickou vůli, vůli po spolupráci, respekt ke kompetencím druhého, možnostem a přístupům druhého. Jde o provázanost aktérů, dnes levá ruka neví, co dělá praví. Jde o shoda na vymezení rolí. Jde o sumarizaci poznatků, které máme ze zahraničí, a orientace na ně. Dnes vidíme, že to jde ale jen na izolovaných případech, kde se nám sejdou šťastné okolnosti.

Marek Mikulec: U nás to jede v úrovni domácnosti – řešení dluhů, exekucí. Pokud sociální pracovník neřeší celou komunitu, celý dům, nemůže to být funkční (Pozn. aut. Ekvivalent krátkozrakosti alopatické léčby jednotlivých příznaků bez souvislostí v medicíně.) Jde o funkčnost a udržitelnost, o konkrétní cíle. V Ostravě jsme dostali podporu v podobě financovaného projektu, ale potřebujeme ještě jednu projektovou injekci z toho důvodu, že aktéři i realizátoři pomoci se mění.

Tomáš Surovka: Systém ušlapává regionální aktivity. Brno se do sociálních bytů nadechlo, a zas se to ušlapává, neboť lidé na radnici, kteří s tím něco dělali, přišli o kompetence. Velká chyba systému: nepočítá se s lidmi s psychickým onemocněním, jejichž nemoc je často léta neobjevena, 8 – 10 let jsou na okraji a poté už sami nechtějí zpět do společnosti, která je na ně zlá. Je třeba znovu přehodnotit obraz vnitřního systému vyloučených.

Já: Z mého pohledu pracovníka v přímé péči na noclehárně jsou největším nebezpečím exekuce, a to, že se tato zařízení stávají odkladovnou fyzicky i psychicky nemocných, které už nechtějí nemocnice, a taky lidí do šedesátky (kteří ještě nemají právo na domov důchodců) bez rodiny, propuštěných z práce. Důležitý je také vztah českých médií, v drtivé většině oligarchických, k tématu. Cituji, co mi řekl šéfredaktor Hlídacího psa Robert Břešťan, než se mnou dělal rozhovor: „Bohužel, je to těžce prodatelné téma, pražské čtenáře to zajímat nebude." Společnost je obecně asociálně nastavená: pečující organizace se dívá na klienty jako na ty špatné, ti, kdo zde pracují jako asistenti, jsou pro většinu loseři (i díky svým minimálním platům), domy pro bezdomovce jsou nastaveny tak, že zde pro většinu není celodenní pobyt, ale pouze denní centrum a noclehárna, a tak jsou dvakrát denně vyháněni jako ovce. Mým modelem je camphill: dlouhodobá obousměrná komunitární léčba.

Surovka: Je třeba hlubší sociální práce s jednotlivci, jde o jejich esenciální podepření, protože oni sami už většinou s bydlením ztratili důvěru v sebe samé. Musí ho co nejdříve získat zpátky a jde skutečně o rychlost, protože u těch, co jsou bez domova dlouhodobě, probíhají psychické změny.

Modlitbová: Naše ministerstvo hledá způsob jak propojit Psychiatrické nemocnice se sociální péči, nemocnice jsme oslovili my, a jsme rádi, že se nám ozývají, že se na tom pracuje, že to není úplně ignorováno.

Lesák: Centrum duševního zdraví se už stará o stovky bytů. Pouštějí se do toho organizace Fokus, Eset, Baobab, v dnešní Praze je to integrální součást jednání o sociálním bydlení.

Modlitbová: Zazněla tu pravda o délce pobytu na ulici. Je skutečně třeba diferenciace, jiný přístup co do času kdy jsou na ulici a podle specifických podmínek, 20 procent tyto služby využívá, 80 procent jsou do 3 let psychicky nemocní, ředitel bohnické nemocnice Martin Hollý nemůže prosadit diagnózu bezdomovectví.

Já: V domovech pro lidi bez domova by měl kromě sociálních pracovníků sedět i lékař, psychiatr, psycholog. Je to sice dvojsečné, ale ta diagnóza by tomuto mohla finančně i mediálně pomoci. Jako člověk ze sociální práce i z médií přemýšlím, kdo by tomuhle mohl pomoci, kdo by pomohl přerámovat stávající asociální paradigma. Mým tipem by byl asi nejznámější bývalý bezdomovec Eckhart Tolle, filosof meditace, jenž křísí úctu ke kategorii bezdomovců, kteří procházejí něčím, čemu se dřív říkalo odchod do ústraní poustevny a dnes psychospirituální krize.

Prudký: Jsme společnost anomická, bezzákonná, být neanomický, ctít zákony, je podmínka toho být demokratem, bohužel v roce 1992 u nás zvítězili anomičtí neobčanští nedemokraté, a toto je důsledek.

Lesák: Nicméně sociální práce na lokální úrovni je plná paradoxů, setkal se se členy ODS, kteří byli sociálnější a vstřícnější než členové ČSSD.

Prudký: Ano, není důležité, zda je někdo komunista, ale zda má komunistické způsoby, které dnes vykazuje řada lidí, kteří nikdy komunisty nebyli. To je důležité: od osobních vztahů po řízení centrálních úřadů.

Lesák: Někdy moc plánujeme a málo teď a tady zkoušíme možnosti.

Surovka: Ano, raději udělat chybu, než nic nedělat. Souhlasí s mým nápadem na kampaň okolo konsenzuální konference.

Mikulec: Češi jsou neochotni se stěhovat za prací, takže jejich vztah k bydlení je též o to silnější.

Surovka: To není dáno stěhováním, za minulého režimu chybělo soukromé vlastnictví, dnes je aktivita nezdravě moc orientována na majetek, což není zdravé ani správné. My pracujeme s volným časem. Co je to „volný čas“, když nemáme práci? Mají zcela jinou strukturu času. Snažíme se jí vést.

Já: Souhlasím, ale nerozumím tomu, jak chybělo soukromé vlastnictví. Od 70. let bylo soukromé vlastnictví aut, chat, zahrad alfou a omegou Čechů. Tento režim je jen pokračováním normalizace ad absurdum.

Tomáš Surovka shrnuje odpověď skupiny na 1. otázku:

Že se něco posune nejen v naší rovině, ale i v rovině bezdomovců. Že pochopí, že se jich to týká, že se něco mění. Umět popisovat pozitivní zkušenosti. Housing first, nízkoprahově prostupné sociální služby a programy. Vytáhnout z procesu společné jmenovatele – aby se mohla udělat "kuchařka", jak to funguje. Pojmenovat ty klíčové věci, co vedou na ulici: vězení, léčba, epizoda, předcházet tomu – když dítě odchází z děcáku, tak mu všichni pomáhají, ale co dospělý? Pracovat s perspektivou. Pracovat s jednotlivými aktéry i realizátory od národní až k obecní úrovni. Aby neziskovky nedělaly práci, která jim nepřísluší, obec pak zleniví a řeknou, ať to řeší organizace. Pracovat s jednotlivci a dát jim smysl a prostor, aby i oni dokázali ten smysl nalézt. Camphill je v tomto dobrý model. Nesouhlasí s diagnózou bezdomovectví, neměli by být značkováni, mělo by se o tom mluvit spíš jako o traumatu. Tak lidé „zvenku“ spíše pochopí.

Otázka 2: Jaké bariéry komplikují řešení návratu lidí bez domova do bydlení?

Mikulec: Exekuce a dluhové pasti. Naši dlužníci byli reálně schopni splatit šest procent ze svých exekucí.

Modlitbová: Nový model má být, že pokud dlužník nezaplatí, přijde sociální pracovník a řeší to s ním, jednáme o tom s ministerstvem spravedlnosti, snažíme se o to, aby když přijde exekuční žaloba, aby exekutor informoval obec, kde je ta nemovitost, a aby ji případně informoval i ten sociální pracovník. Pak to mohou společně řešit. Toto je mezirezortní úkol.

Celkově je jich víc. Především, že obecně vůbec není vůle mluvit o bezdomovectví.

Mikulec: Problém exekuce a dluhu je především třeba řešit v bytě. U nás v Ostravě je funkční počet bytů v řádu tisíců. Obecní bydlení zdražuje, 70 procent je za 60 Kč na metr, ale stoupá to. Magické procento, aby mohla obec být aktérem na bytovém trhu, je 10 procent. Zatím jsme dokázali, že majetkové odbory mění jazyk, že už o ohrožených nemluví jen jako o „cikánech“ a „nepřizpůsobivých“.

Modlitbová: Jakým způsobem bude pracováno s tím, že se nečerpá z fondů, a že se má čerpat. MPSV má fond výstavby, z té se nečerpá, „obec to nepotřebuje“. Je to věc „imidže“. Další nemocí je „otázka zásluhovosti“, trestat je, dál je vylučovat. Vox populi si žádá tvrdou represi, a tak i politik, který třeba myslí jinak, udělá, aby byl zvolen. Obec bude realizovat kontejnerové bydlení – aby se zalíbila. Bude to dražší, než kdyby se postavily sociální bytovky nebo koupily byty rozptýlené po městě, ale bude to hezky vypadat na titulní stránce.

Já: Naše sociální služby nejsou nastaveny na lidi na dně, ale na střední stav. V otázce dávek člověku na ulici ukradnou občanku, nevyplní papíry na sociálku a je nahraný. Mluvilo se tady o tom, že s každým dnem na ulici je člověk méně schopný socializace. A takový člověk má chodit zvlášť na dodnes datově nepropojenou sociálku, pracák, místní úřad, na každém vyplňovat jiný formulář, který ani vyplnit nemůže, protože to, co tam chtějí, má v papírech, které leží v bytě, kde už dávno nebydlí, nebo je už někdo vyhodil? A to nemluvím o genocidním nařízení, že do domovů smí i v zimě z ulice jen naprosto střízliví…

Lesák: Namísto, abychom si brali vzor ze zahraničí, sejde se vždy prolobbovaná skupinka „Patnácti“, která hledá „řešení“. Podle mě to není o kvalitě sociálních pracovníků, ale o tom, aby se sešli dva ministři, kteří by to chtěli dělat a pozvali si lidi z obcí. Nezvat si obce, které jsou malé, depresivní, nemají řešení, pozvat si, ty kde to jde. My víme, že v 15 obcích ČR se koncentruje 60 procent lidí bez domova. Ty by to rozhýbaly.

Modlitbová: Ano, to "Patnáctero" je hezký symptom. Premiér Babiš chce uspořádat kulatý stůl a basta, na rezortu se řekne: „Kašlete na svoje projekty, a budete dělat patnáctero!“ Do toho výběru pak vstupuje hlasitost a politická příslušnost. A každé dva týdny se befelem schází pracovní skupina, na každém tematickém setkání se něco „řeší“, což zní moc hezky. V realitě má ta pracovní skupina 40 lidí a v tom počtu se nedá rozhodnout nic. Ty jsi tam, byl, Vítku, se mnou a udivilo mě, že jsi i na tom našel něco konstruktivního: že je to aspoň „narušení sociální bubliny“. Prostě stát jako firma. Ale kdyby ta firma fungovala jako stát, tak zkrachuje…

Lesák: Zas konstruktivně najdu něco pozitivního: Ještě za ministryně Marksové říkali, že to není třeba řešit, že to vyřeší trh nebo samy obce – za současné ministryně už to neříkají.

Tomáš Surovka shrnuje odpověď skupiny na 2. otázku:

Nekomunikace mezi ministerstvy i úřady, absence vize cílů, experimenty na lidech, kontejnery, absence vize. Zásluhovost, dluhy, neexistence systémového vzdělávání v oblasti, exekuce.

Otázka 3: Co by usnadnilo, podpořilo a posílilo návrat lidí bez domova do bydlení?

Prudký: Jediný politik, který se o tuto otázku opravdu zajímá, Olga Richterová (Pozn. aut. Místopředsedkyně Pirátů a poslankyně PSP ČR), bílé vrány, a fenomén, který je spojuje osobní statečnost posazená ve správných funkcích.

Já: My co tu sedíme jistě odvahu a nasazení máme. Jenže! Měl jsem učitele Ulricha Rösche, který založil několik firem na bázi sociální trojčlennosti, tj. s komunitárním rozhodováním a mzdami nikoli podle pozice ve firmě, ale podle zdravotního stavu a počtu dětí. Pozici těch firem na trhu ale přirovnával k taxíku, který z ideálu jezdí v protisměru, a který dřív nebo později logicky někdo převálcuje.

Prudký: To je holt riziko. Filosof Jan Sokol vždycky říkal, že svobodní nebudeme, dokud se to nenaučíme.

Mikulec: Propojení lokálního s globálním. Ať to nejsou ostrůvky, ať tady vznikne něco jako „Musíte!“ Kulaté stoly k různým podobám dávek, aktéři podle různého klíče.

Modlitbová: Opatření proti šmejdům. Jenže když ti se svými předraženými byty zkrachují, je to vlastně opatření proti chudým.

Mikulec: Holistický přístup ke klientovi. A systém financování – ať je udržitelnost i v té finanční stránce.

Prudký: Úřady práce kdysi komplexně analyzovaly situaci i v tomto odvětví, dnes jsou dodavateli dávek.

Modlitbová: Bohužel není možné se vrátit před Drábkovu reformu.

Já: I v dnešní době je překvapivě leccos možné. Znal jsem paní, která dělala na úřadě práce i za Drábka a dělala si registr lidí, kteří jí přišli, že jsou oběti systému, a zároveň ostrůvky pozitivní deviace. Když pak odešla do důchodu, založila si statek, začala je tam zvát, zbudovala z nich komunitu. Tak vlastně fungují na západě camphilly.

Aby granty nebyly tak vysokoprahové, že vyžadují takové sdílení investice a jejich zpracování takovou administrativu, že na ně nakonec dosáhnou jen velké nadnárodní neziskovky, ale malá komunita si o nich může nechat jen zdát (Pozn. aut. Což se děje i v kultuře.)

Revokace exekučního zákona 120/2001 Sb. a jeho srovnání s civilizovanou legislativou Evropské unie.

Sdílení dat mezi sociálkou, finančákem, živnosťákem, úřadem práce a obecním úřadem.

Modlitbová: Politická vůle, robustní finanční podpora.

Prudký: I podpora toho dobrého nahoře. Když se jednou to dobré rozhodne shora, tak to přijmem, ale stejně frfláme.

Lesák: Rybníček je malý, musíme to odpracovat, na předchozích setkáních ve sněmovně byla harmonie. Protiváhu může vytvořit i 20 – 30 lidí, co něco dělají a mají zajímavé pozice.

Využít, že obce jsou důležité. Propašovat na setkání o tři pozitivní obce víc. Jeden dobrý starosta může překvapivě ohlušit i premiéra. (Pozn. aut. Jako v Jiráskově novele Na dvoře vévodském, kde tímto způsobem dosáhli zrušení nevolnictví). 

Pořád mě překvapuje, jak ty poskytovatelé dříve měli minimum šancí pracovat s ohroženými lidmi přímo v bytech. Já mám radost ze současního vedení Prahy, které řeklo: Dáme do toho stovky milionů, půlmiliardu dáme městským částem. A Armáda spásy, Naděje, Progressive, Fokus, Matézská pomoc najednou začala pracovat s byty, to je obrovský impulz do toho sektoru. Kdyby se do toho pustilo dvacet nejvýznamnějších poskytovatelů, ten lobbing pak může být jiný.

Tomáš Surovka shrnuje odpověď skupiny na 3. otázku:

Vize, jasné cíle, zavedený postup. Někteří jdou "po schodech" (z noclehárny na azyl, z azylu na ubytovnu, z ubytovny do bytu), ale někteří potřebují hned do toho bytu. Sociální práce není odkladiště na dávky, ale změna životního stylu. Mělo by to být něco víc.

Epilog prvního dne

Prudký: Co ty bílé vrány propojit na konsenzuální konferenci?

Modlitbová: Ano, ale prezentace úspěchů je málo. Je třeba nějaké kontroverzní téma, které se rozebere a vážení lidé udělají konsenzus. My na MPSV už budeme mít data ohledně housing first, vy v CESES byste udělali mapu bezdomovectví.

Jenže za rok ještě nemá být zákon, ale věcný záměr. Takže se to připraví, a než se to schválí, budou nové volby…

Ve druhé části reportáže (příště) se mj. dočtete co zaznělo po diskuzi v kuloárech a jaké byly názory ostatních pracovních skupin.

Autorovu velkou reportáž z českého domova pro bezdomovce v KN najdete zde.

O kořenech zimních obětí z řad lidí bez domova autor psal zde.

Rozhovor s autorem pro Rádio Proglas na téma českého bezdomovectví a sociální práce najdete zde.