Pohnojené životní prostředí: zamořují zemědělci vodu?
Ověření faktických tvrzení provedené redakcí taz ukázalo toto: průměrný zemědělec hnojí příliš mnoho a znečišťuje podzemní vodu. To představuje nebezpečí pro zdraví a životní prostředí.
Mnozí zemědělci se cítí být neprávem pranýřováni ochránci životního prostředí, politiky a novináři. Ukázalo se to například při demonstracích tisíců zemědělců v několika německých velkoměstech 22. října 2019. A 26. listopadu se mají na Berlín valit traktory znovu (což se i stalo – pozn. redakce KN).
Demonstranti mimo jiné odmítají, že by zemědělci byli odpovědní za zamořování podzemní vody dusičnany, tedy sloučeninami dusíku, které mohou škodit zdraví a životnímu prostředí. Demonstrující zemědělci proto protestují proti plánované vyhlášce německé spolkové vlády, která má omezit používání dusíkatých hnojiv. Berlín se tak chce vyhnout pokutě od Evropské unie, protože Německo podle Soudního dvora Evropské unie už léta porušuje nitrátovou směrnici. Kromě toho chce ochranářská organizace Deutsche Umwelthilfe [Německá pomoc životnímu prostředí] žalovat vlády spolkových zemí Dolní Sasko a Severní Porýní-Vestfálsko za překročení limitu dusičnanů v podzemní vodě. Zde ověřujeme nejdůležitější faktická tvrzení agrární strany:
Dojde-li k překročení mezní hodnoty dusičnanů v pitné vodě 50 mg/l, není to ještě dlouho zdraví škodlivé.
Nepravda. Jak sdělilo Spolkové ministerstvo životního prostředí, může se u novorozenců objevit cyanóza, a to i když je mezní hodnota překročena jen někdy. Je tomu tak proto, že se dusičnany mohou působením bakterií přeměnit na dusitany, které narušují přenos kyslíku prostřednictvím červených krvinek. „To může způsobit nedostatek kyslíku v tkáních a vést až k udušení z vnitřních příčin“, píše ministerstvo v hodnocení rizik.
Dusičnany v naší pitné vodě jsou téměř vždy pod mezní hodnotou. Skutečnost, že je v několika tělesech podzemní vody překročen limit, nepředstavuje velký problém. Podzemní voda přece není totéž, co pitná voda.
U pitné vody je podle Spolkového úřadu pro životní prostředí mezní hodnota skutečně plošně dodržována. Je tomu tak ale jen proto, že vodárny „řežou“ podzemní vodu ze zdrojů příliš silně znečištěných dusičnany čistou vodou z jiných zdrojů, zavírají znečištěné zdroje, vrtají hlouběji nebo dusičnany odfiltrují. Téměř 70 % pitné vody je podle Spolkového úřadu pro životní prostředí získáváno z podzemní nebo pramenité vody.
Zemědělství vůbec není hlavní příčinou emisí dusičnanů v Německu.
Ale je, většina dusičnanů v podzemní vodě má svůj původ v zemědělství. Dokládá to například Spolkový úřad pro životní prostředí svým výzkumným projektem „Reaktivní toky dusíku v Německu 2010–2014“, jehož výstupy mají být brzy oficiálně zveřejněny. Podle tohoto výzkumu pochází 88 % dusičnanů v podzemní vodě ze zemědělských ploch pod kořenovou zónou, jak úřad předběžně sdělil redaktorovi taz.
Kromě toho vykazují odběrová místa ve spádových oblastech s ornou půdou významně vyšší koncentraci dusičnanů v podzemní vodě než odběrová místa, v jejichž spádové oblasti převažují lesy: pod lesními plochami byla mezní hodnota 50 mg/l podle Spolkového úřadu pro životní prostředí překročena na 2 % odběrových míst. Na odběrových místech, v jejichž spádové oblasti dominovaly louky a pastviny nebo sídla, činil tento podíl 8 %, resp. 6 %. V regionech, kde se nachází převážně orná půda nebo intenzivní kultury, byla mezní hodnota překročena na 33 % odběrových míst.
Netěsná kanalizační potrubí znečišťují podzemní vodu dusičnany mnohem více než zemědělství.
Ani to není pravda, jak ukazuje jedna studie provedená v Severním Porýní-Vestfálsku, nejlidnatější německé spolkové zemi. Spolkové ministerstvo životního prostředí cituje výsledek následovně: „Žádné těleso podzemní vody v Severním Porýní-Vestfálsku není ve špatném stavu kvůli dusičnanům z jiného zdroje než ze zemědělství.“ Podle vědců se sice ojediněle vyskytuje znečištění v důsledku úniků z kanalizace, ale tyto případy jsou natolik lokálně omezené, že nehrají roli.
Německo má přepočteno na plochu méně odběrových míst pro kontrolu podzemní vody než jiné země EU. Proto jsou výsledky zkreslené.
Síť odběrových míst v Německu není podle Evropské komise skutečně tak hustá jako ve většině ostatních členských států. To ale podle úřadů nemění nic na skutečnosti, že jsou německé výsledky reprezentativní. Síť, která se využívá ke zpracování zpráv pro Evropskou agenturu životního prostředí (EEA), je podle německé spolkové vlády tvořena ze 45 % odběrovými místy ve spádové oblasti orné půdy, z 11 % odběrovými místy v oblasti luk a pastvin, z 30 % odběrovými místy v lesích a z 9 % odběrovými místy v osídlených územích. „To odpovídá podílům jednotlivých způsobů využití ploch v Německu“, uvedla vláda. Na přibližně 18 % odběrových míst v této síti je podle německého Spolkového ministerstva životního prostředí překročena mezní hodnota dusičnanů.
Spolková vláda teď chce nařídit, aby zemědělci ve zvláště znečištěných oblastech hnojili o 20 % méně, než bylo dosud oficiálně považováno za nutné. Rostliny pak budou hladovět.
To by souhlasilo jen tehdy, kdyby zemědělci doteď hnojili pouze tolik, kolik rostliny pojmou. Přesně to však doteď nedělali. Například v Dolním Sasku, německé agrární zemi číslo jedna: zemědělci tam v minulém hospodářském roce aplikovali průměrně o 19 kg dusíku na hektar více, než je nutné, jak stojí ve zprávě o aplikaci hnojiv ministerstva zemědělství, které je vedeno Křesťanskodemokratickou unií Německa (CDU), stranou přátelskou k agrární lobby. Vyhláška o hnojení sice omezuje množství tak, aby nezůstal žádný nevyužitý dusík, obsahuje ale spoustu mezer. Mnozí zemědělci navíc pravidla, která jsou často prosazována jen vlažně, nedodržují. Někteří zemědělci se také snaží nadměrným hnojením na polích zlikvidovat obrovská množství kejdy z masových chovů dobytka. A někdy se zemědělci prostě jen zmýlí a hnojí příliš mnoho nebo ve špatný čas.
Rostliny by nehladověly, ani kdyby dostávaly méně hnojiv, řekl redaktorovi taz Onno Poppinga, emeritní profesor zemědělství a spoluzakladatel Pracovního společenství rolnického zemědělství. „Mohou i tak dále klíčit, růst a dospět do stádia zralosti semen.“ Úroda by ale možná nebyla tak velká, jak si zemědělci představují. Vyhláška o hnojení definuje potřeby rostlin tak, aby zemědělci sklízeli a vydělávali co nejvíce.
Pokud by zemědělci ve zvláště znečištěných oblastech hnojili o 20 % méně než dosud, podzemní vodě by to stejně prakticky nepomohlo.
Kielský profesor zemědělství Henning Kage píše, že při menším rozsahu hnojení by se množství dusičnanů v podzemní vodě snížilo „se vší pravděpodobností v krátkodobém až střednědobém horizontu (1–10 let) jen velmi málo“. To potvrzuje Hans-Werner Olfs, profesor výživy rostlin na Vysoké škole Osnabrück. Je tomu tak proto, že dešťové vodě kontaminované dusičnany trvá dlouho, než prosákne různými vrstvami půdy do studní. „Poté však hodnoty dusičnanů v podzemní vodě zcela jistě výrazně klesnou,“ řekl redaktorovi taz Olfs.
Budeme-li muset omezit hnojení, bude úroda výrazně nižší. Mnoho zemědělských podniků bude muset zavřít.
„Odhadujeme, že pokud bude na hnojení použito o 20 % méně dusíku, než bylo povoleno vyhláškou o hnojení z roku 2017, klesnou výnosy zemědělských kultur v průměru o 5 %,“ říká Bernhard Osterburg ze spolkového Thünenova zemědělského výzkumného ústavu, který je jako vědec respektován i ochránci životního prostředí. Kromě toho pak podle něj bude obtížnější dosáhnout kvality, kterou vyžaduje trh, především u potravinářské pšenice a některých druhů polní zeleniny. Profesor zemědělství Kage odhaduje, že by zemědělci utržili kvůli snížení množství hnojiv ročně o 150 milionů eur méně. Zda je toto snížení příjmů existenčně ohrožující, lze „posoudit jen podnik od podniku“.
Není ospravedlnitelné snižovat maximální povolené dávky hnojiv i zemědělcům, kteří sice pracují ve znečištěných oblastech, sami ale dusíkatými hnojivy nadměrně nehnojí.
Ministerstvo životního prostředí odmítá, že by to tak mělo fungovat: „Podniky, které hospodaří šetrně k vodám, z toho mají být vyňaty.“ Podnik je považován za hospodařící šetrně k vodám, pokud používá méně než 160 kg celkového dusíku na hektar a z toho maximálně 80 kg syntetických dusíkatých hnojiv. Svaz zemědělců to na dotaz redaktora taz nedementoval. Tato výjimka je „samozřejmost“, uvedl generální tajemník Bernhard Krüsken.
Dusičnany se v půdě a podzemní vodě biologickým způsobem odbourávají.
„Žádná v současnosti známá vědecká studie neuvádí nic o tom, že by biologickou denitrifikací, tedy odbouráváním dusičnanů v nenasycené zóně a v podzemní vodě, bylo v Německu možné ve větším rozsahu snížit koncentraci dusičnanů“, píše ministerstvo životního prostředí. V některých regionech jsou dusičnany v současnosti ještě odbourávány. Jak dlouho však tato kapacita bude stačit, není známo. Nelze se na to proto spoléhat. Svaz zemědělců se k tomu na dotaz redaktora taz nechtěl vyjadřovat.
Skutečnost, že zemědělství vykazuje přebytek dusíku přibližně 100 kg ročně na hektar, neznamená, že by zemědělci hnojili o toto množství nad limit.
To je pravda. Část dusíku se do životního prostředí nedostává hnojením, ale například skladováním kejdy pod širým nebem. To však nic nemění na odpovědnosti zemědělského sektoru za tyto emise, které lze také snížit. A ani nic na tom, že zemědělci často hnojí příliš mnoho, jak dokládá výše zmíněná zpráva o aplikaci hnojiv z Dolního Saska.
Přeložil Pavel Mašarák
Redakce Kulturních novin převzala tento text z partnerského serveru taz, kde vyšel originál v úterý 19. listopadu 2019. Jsme si dobře vědomi, že produkční a vlastnická struktura v zemědělství je v ČR jiná než v Německu. Ostatně i v rámci SRN je velmi různorodá, hlavní rozdíly jsou pochopitelně mezi „starými“ a novými spolkovými zeměmi. ČR z této variability v zásadě nevybočuje, ale to není podstatné. Podstatné po našem soudu je, že problematika eutrofizace podzemních a povrchových vod způsobená zemědělskou činností je v ČR bohužel srovnatelně vážná jako v SRN. Evropská agentura pro životní prostředí publikovala před necelým rokem přehled přebytku dusíku v jednotlivých členských státech EU, z něhož vyplývá následující:
1) přebytek dusíku dodávaného v letech 2012–2015 na hektar zemědělské půdy byl v ČR (81,3 kg) ještě vyšší než v SRN (75,5 kg). V obou státech byl tento ukazatel více než dvojnásobný oproti Rakousku (35,5 kg)
2) hodnoty pro oba státy jsou významně vyšší než celková úroveň v (osmadvacetičlenné) EU (51,1 kg)
3) přebytek dusíku a tedy tato zátěž životního prostředí se v Německu oproti období 2000–2003 významně snížil (ze 105,5 kg), zatímco v ČR se zvýšil (ze 73 kg). Kromě ČR se tento přebytek v daném období zvýšil ze sledovaných třiceti evropských států jen v Polsku, Norsku a Lotyšsku.
Graf se zvýrazněnými SRN a ČR zveřejňujeme jako obrázek k tomuto textu.