Lola běží a (ne-)věří (Písně se zvláštní energií 7.)

Foto European Film Academy

Závod s časem v berlínských ulicích, který mohou rozhodnout šťastné i nešťastné náhody. Ale jsou to opravdu náhody?

Poslechněte, já ty technické metafory duševních stavů nemám moc rád. Jo, když třeba zapomenu vypnout světla u auta, to potom opravdu baterku dobíjím (nemluvě o tužkových akumulátorcích). Ale pokud jde o mě samého, tak mnohem raději odpočívám, případně se odhodlávám, anebo třeba sbírám síly. To poslední sice zní trochu fyzikálně, ale technika to jistě není.
Ovšem když se řekne píseň s energií, bez velkých okolků mi vytanula hudba k filmu Lola běží o život (Lola rennt, 1997).
S omluvou za floskuli, ten film považuji za neprávem pozapomenutý, alespoň v českém prostředí. Považuji ho za výjimečný jak kompozicí (třikrát vyprávěný týž příběh s několika odlišnými detaily a závěrem), tak co do techniky, protože používá opravdu širokou škálu výrazových prostředků. Na prvním místě zmiňme animované sekvence, které mi kromě různých růžových panterů nejvíc připomněly legendární novovlnný film Kdo chce zabít Jessii a Kleinův a Pecháčkův cyklus o básnících.

Jednoduchý příběh o tom, jak obtížné je sehnat během dvaceti minut sto tisíc marek, se odehrává v kulisách (záběry jsou záměrně inscenované tak, aby reálné exteriéry působily co možná nejvíc jako kulisy) města Berlína. Trochu doplněk, trochu aktualizace Nebe nad Berlínem.

Proč to nepřiznat, zamiloval jsem se do titulní hrdinky. Nežárlil jsem na jejího milého Manniho – trochu fanfaróna, trochu smolařského pašeráka. Spíš jsem se bál, abych neskončil jako její otec, měšťák, relativně zámožný, hodně nešťastný a trochu slaboch.

Kvůli Lole a (její) energii mám ten film na třech různých nosičích, a dokonce jsem si koupil i český překlad scénáře, který v roce 2000 vydalo nakladatelství Maťa.

Já vím, já vím, plkám o filmu a vy se asi už těšíte na píseň. Nuže, nebude jen jedna!
Ta, která se mi vybavuje jako první, se jmenuje Believe čili Věř.

Nevím, jestli samotná píseň má tu energii, protože ji prostě nedokážu vnímat jako autonomní hudební útvar. Hodně dělá samotné její tempo – elektronické bicí „tlučou“ 130 úderů za minutu

Její text by se dal s odstupem shrnout jako vyznání umírněného skeptika. Lyrický subjekt totiž nevěří v plných šestadvacet položek, mezi jinými ani pravdě, strachu, bolesti nebo proroctví. Ale přeci věří, dokonce se třemi vykřičníky. Výslovně věří jen ve fantazii, implicitně v lásku a snad ještě v něco, ale to už si musíte domyslet sami.

Druhá samonosná píseň se jmenuje Wish (Přání), v jejím textu se střídá němčina s angličtinou a věřte, že i to má svůj půvab.

Motivy těchto dvou písní jsou různě zpracované jak v hudbě úvodní, tak v těch k Lolinu prvnímu, druhému i třetímu běhu. Závěr patří poměrně nejméně energické Někdo musí zaplatit.