Země snů

Foto Tomáš Koloc.

Vážný rozpustilý sen.

„Ty máš vzdělání, že jo, a tak budeš dělat náčelníka pro destrukci, a to nejradši hned!“ řekl mi budoucí předseda vlády, která vzejde z lidu, jen co se ten lid dostane k moci. Přistoupil jsem na jeho hru, stejně jsem nevěděl, o co se jedná a s ožralým se nemá hádat a tak jsem řekl: „Jo.“ „Hele, voni pořád něco organizujou a tak ty máš plnou moc jim to zastavit a předělat a udělat z toho něco jinýho, co by nám sloužilo, protože my jsme ti, co to víme nejlíp, a tak na to máme právo.“ „No a kdybych to neudělal?“ ptal jsem se.

„To by se z tebe stalo to, co musíš udělat z těch ostatních.“

Neměl jsem moc na výběr a tak jsem souhlasil. Pořád jsem nějak neměl představu, co ode mne chtějí.

„Neboj, dostaneš poradce a oni ti to řeknou, ty jen dáš rozkaz.“

První poradce se objevil maskovaný menším růžovým keřem umístěným na helmě, obleček měl s růžovými proužky, na kterých měl zavěšena vyznamenání Brigáda socialistické práce, Fučíkův odznak a Řád Bílého lva 21. třídy (už jen takového lvíčka chcípáčka).

(„Dej si na něj pozor, ten umí zabít rukou, zvlášť když je nepřítel slabší.“ Bylo to cenné upozornění, raději tedy než mezi vojáky budeme chodit mezi umělce a vědce, ti souhlasí s každým.)

První úkol byl nedaleko. Potkali jsme skupinu migrantů, kteří s nápovědou svých chytrých telefonů zpívali píseň „My letci máme ocelové ptáky.“ Zalili jsme jim je tedy betonem a získali pěkně armovanou železobetonou desku. Na ni jsme postavili lokomotivu Arcivévoda Ferdinand, která bude Kybernetickým centrem našeho Něčeho, co ještě nevíme, co to bude. Dětem ze školky jsme zabavili mávátka, než si je naučíme, jak to potřebujeme.

„Nějak sílíte, my se k vám tedy přidáme,“ řeklo asi deset tlustých podnikatelů. Nacpali jsme je mezi beton a lokomotivu, tak budou nejužitnější. Školní děti nám posílaly pusinky a jásaly, když jsme jim vytáhli paní učitelky k sobě na lokomotivu: „Budeme vaše markytánky a vyhovíme vám ve všem.“

„Tak skoč pro marihuanu, medúzo,“ požádal ji jemně poradce, co uměl zabít rukou.

„Říkejte mi Ten, co se mu vyhýbají bomby,“ poručil nám a od kolemjdoucích dostal šutrem do čela. „Teď už budu národní hrdina, co málem položil život za vlast,“ radoval se i přes proužky krve, které mu stékaly na generálské epolety.

Naštěstí jsme se přiblížili k místu, kde se shromažďovali demonstranti s požadavky na to, aby auta méně čoudila a komíny přestaly foukat smrady a oblažovaly nás pouze ruskými „dúchy“.

„Přátelé, kteří jste sem přijeli dotovanými autobusy, konečně jste se dočkali!“ zvolal jsem. „Vyžeňte tyhle trapné nedouky, jsme tady my a přinášíme vám snadný život a vzdělání v krajských městech, tam získáte doktorát hned a na úplatek vám dáme nevratnou půjčku, tu nám splatíte tím, že nám něco dohodíte, až budete významní, což se dá očekávat během čtrnácti týdnů.“ Budoucí ministři a prezidenti pak ty, co od nich chtěli, aby se starali jen o to, aby komíny míň smrděly, zahnali do Vltavy. Pak se vraceli a přinášeli nám tašky plné úplatků. To bylo Něco!

Tak se nám to povedlo. Ale byla to fuška.