Sme spolu spojení navždy (Písně se zvláštní energií 8.)

Album Živých kvetov Bez konca.

Oživující Živé kvety


„Sme spolu spojení navždy

Ako svedkovia vraždy

Spojeni jediným múrom

Ako pupočnou šnúrou...“

Kdybych někdy psal písňové texty, chtěl bych to umět jako Lucia Piussi. Slova a melodie tak přesně padnoucí a přitom tak přirozené, jako když spolu mluví lidé na ulici... Poslouchám teď nové album Živých kvetov Salto na rozlúčku a vrací se mi doba před více než deseti lety.

Písničky Lucie Piussi a Petera Bálika mi tehdy pomohly najít mně nejbližší poetiku dneška: Přímočarou, sociálně radikální i nebojácně patetickou. Rozčilenou („doba je zlá ako všetko, čo sa v rádiach hrá....“) i láskyplnou. A hlavně prostou všudypřítomné ironie a spekulativnosti. Uf, ta úleva! Nejsou to asi písničky pro každého a také já sám ne s každou plně souzním, ale jejich základní optika člověka stojícího neústupně na svém v nejednoduchém světě (občas i v pěkné břečce) a pořád tak trochu na jeho okraji či za ním, je mi blízká.

K vánočnímu času (který v den vydání tohoto čísla na Tři krále, ještě trvá) se hodí možná tato moje oblíbená... A připojím ještě jednu písničku, která mi byla velkou vzpruhou svého času. Je ze stejného alba jako ta v předchozím statusu.

A říkám si u toho, jak je krásné to jakoby neumělé podání, zpěv-nezpěv, housle-nehousle - vše jen podtrhuje dokonalost obsahu. Představa, že tuhle písničku zpívá věrohodně jistá Helenka, „absolutní profesionálka“, je prostě nemožná.