Od budování státu k jeho bourání

Pomník československého státu v Bratislavě.

Rozsáhlá práce Jana Rychlíka o historii česko-slovenských vztahů mnohé vysvětluje, ale otevírá také řadu nových otázek.

Rozdělení Československa bylo dlouho prezentováno jako jednoznačný úspěch: proběhlo rychle, hladce, bez obětí na životech a hospodářského chaosu, což v tehdejší atmosféře střední a východní Evropy nebylo úplně samozřejmé. Až v poslední době se objevují hlasy opačné, podle nichž československá federace nebyla až tak beznadějným projektem a rozpad společného státu byl hlavně projevem neschopnosti tehdejších politiků obětovat partikulární zájmy dlouhodobější vizi. Navíc pokoutní způsob, jakým k rozdělení došlo, vložil mladé České republice do vínku dosud živou představu, že demokracie funguje nejlépe tehdy, když do toho politikům nikdo moc nemluví.
Jan Rychlík ve své knize nazvané Češi a Slováci ve 20. století (byť ve skutečnosti pokrývá dobu od národního obrození až do současnosti) zkoumá historické proměny česko-slovenských vztahů. V podstatě sděluje, že Češi ani Slováci za celou dobu soužití v jednom státě nedokázali vytvořit společnou identitu, která by je motivovala k překonávání sporů (zatímco dejme tomu typický Bavor se od typického Hamburčana po všech stránkách liší podstatně více než Češi a Slováci, ale nebrání jim to, aby se oba považovali za příslušníky německého národa). Idea čechoslovakismu byla záležitostí pouze úzkých elit (ve slovenském prostředí především evangelíků, sice nepříliš početných, ale politicky dosti vlivných) a široké masy Čechů ani Slováků ji za svou nepřijaly, přesněji řečeno: „Češi se mohli za dne na den stát Čechoslováky, aniž by museli cokoliv na svém češství měnit a aniž by je také jakkoliv ovlivnila slovenská kultura či slovenské dějiny. Znalost Slovenska – jeho dějin, kultury a reálií vůbec – byla u většiny Čechů po celou dobu trvání Československa na neobyčejně nízké úrovni. (…) Asynchronnost českých a slovenských dějin ostatně ani neumožňovala, aby se Slováci ztotožnili s klíčovými mezníky českého historického vývoje, jako bylo husitství či Bílá hora, protože tyto události byly pro Slovensko irelevantní. Slováci se také mnohem více ze zeměpisného hlediska zaměřovali jen na Slovensko. Obrazně řečeno: staly-li se Tatry i pro Čechy ,našimi horami‘, pak Krkonoše se pro Slováky jejich horami nestaly.“
Autor se věnuje peripetiím slovenského kulturního a politického vývoje, které jsou v českém prostředí málo známé (viz výše) a přitom osud společného státu výrazně ovlivnily. Samozřejmě kniha tak rozsáhlá má problém udržet jasnou linii a občas se rozpadá na izolované epizody – rozhodně je však užitečným připomenutím událostí, které se už z obecné paměti vytratily. Například vyhlášení (Maďarskem podporované) Slovenské lidové republiky jako nezávislého státu Východňárů, pro které zakladatel státu Viktor Dvorcsák vymyslel noblesnější název „Slovjaci“ (bizarnost celé akce podtrhuje fakt, že prezident Dvorcsák v šarišském dialektu psal politické projevy, ba i básně vydané ve sbírce Vlasc a šerco). Na ně navázala Slovenská republika rad, o které se ještě naše generace cosi málo ve škole učila – také ona vznikla v Prešově a její vliv byl omezen pouze na východní část Slovenska. Stejně tak asi jen fajnšmekři vědí o aktivitách spolku Národopisná Morava, usilujícího v roce 1939 o připojení Slovácka a Valašska ke Slovenskému štátu v duchu velkomoravské tradice, což samozřejmě Němci záhy zatrhli.
Že prvorepubliková politika vůči Slovensku nebyla vždy citlivá, je sice fakt, ale mnohdy přeceňovaný: „Všeobecně možno říci, že tvrzení o ,českých neznabozích a husitech, beroucích Slovákům jejich víru‘ byla vymyšlena a používána jako vhodný nástroj protičeského štvaní. Stát církve nijak neomezoval, úbytek jejich vlivu souvisel s válkou a rozvojem občanské společnosti a nastal by i tehdy, kdyby Československo vůbec nevzniklo a Slovenskou zůstalo součástí Uher.“
Málo se také u nás ví o každodenním fungování „farské republiky“. Je zajímavé, že již v roce 1939 se objevil pohraniční spor ohledně osady U Sabotů (vzpomene si ještě vůbec někdo, jak tato kauza v devadesátých letech plnila tuzemská média ad nauseam?). Rychlík připomíná především konkrétní protičeská opatření (vyhánění českých učitelů a úředníků, které začalo již po vyhlášení autonomie v říjnu 1938, zákaz československé církve nebo výrazné omezení dovozu českého tisku), konstatuje totalitní povahu Tisova režimu, zároveň však připomíná, že míra represí byla podstatně nižší než v protektorátu – mj. proto že nový stát převzal do značné míry prvorepublikový státní aparát, který se s ľuďáckou ideologií příliš neztotožňoval. Pro slovenské poměry je ostatně charakteristické, že míra čistek po každé změně politické orientaci tam byla výrazně menší, což možná souvisí i s národní mentalitou orientovanou spíše na kontinuitu a stabilitu.
Válečné reminiscence ovlivnily i situaci ve třetí republice a do jisté míry vydláždily cestu k únoru 1948. Nekomunistické české strany, především národní socialisté, totiž nebyly příliš ochotné spolupracovat s Demokratickou stranu, kterou považovali (patrně nepříliš právem) za nástroj ľuďáckého separatismu. Komunisté si počínali podstatně chytřeji: KSČ a KSS vystupovaly navenek jako autonomní strany bránící národní zájmy, ale ve skutečnosti pracovaly k jednotnému cíli, ačkoli některé kroky vedoucích slovenských komunistů v tomto období byly později využity při jejich obvinění z „buržoazního nacionalismu“. Kuriózní roli zde sehrál koryfej někdejší historiografie Václav Král, který v šedesátých letech v souladu s tehdejší linií prezentoval Gustáva Husáka jako neškodného kavárenského pseudoodbojáře, aby v následující dekádě úplně obrátil a udělal z Husáka nejdůležitější osobnost celého SNP.

Dva v jednom nebo proti sobě?

Ačkoli kniha nese podtitul „Spolupráce a konflikty 1914-1992“, ve skutečnosti se zabývá hlavně politickými půtkami, což vytváří poněkud zkreslující obraz česko-slovenských vztahů jako převážně antagonistických (a popravdě řečeno detailní popisy různých kompetenčních sporů mezi institucemi působí na čtenáře, který není zrovna ústavním právníkem, až poněkud únavně). Pohled zdola by možná dodal obrázku na plasticitě. Například počet smíšených manželství naznačuje, že pro běžné občany nebyly vzájemné rozdíly až tak nepřekonatelné. Také by se dala jistě dala najít řada příkladů plodné spolupráce mezi českými a slovenskými umělci, i když je bohužel dost pravdy na tvrzení, že „zatímco vliv české kultury na Slovensko byl obrovský, ze slovenské kultury nepřevzali ve společném státě Češi prakticky nic – nepočítáme-li obdiv k folkloru, vydávaný často mylně právě za slovenský ,svéráz‘.“ Jako příklad úspěšné spolupráce uvádí Rychlík především industrializaci Slovenska v padesátých letech, která výrazně zvedla životní úroveň a tím i sebevědomí národa, byť měla jistě i stinné stránky způsobené dobovou orientací na těžký průmysl a centrální direktivní plánování (což přineslo neblahé plody po roce 1989).
Rychlík vyvrací mýtus o období normalizace jako nadvlády Slováků, který dosud straší v mnoha českých hlavách. Ve skutečnosti byl stát i nadále řízen z Prahy a v politbyru, kde se přijímala zásadní rozhodnutí, tvořili Slováci méně než třetinu. Na nižší úrovni již byla situace díky federalizaci příznivější: „je třeba říci, že i normalizovaná federace měla pro Slováky objektivně pozitivní význam v tom, že vznikla silná slovenská manažerská vrstva, kterou dříve Slovensko vlastně nemělo.“ (V této souvislosti je dobré připomenout zajímavý detail: v roce 1969 byl 29. srpen jako den zahájení Slovenského národního povstání zařazen mezi státní svátky, ale již po šesti letech se stal „pouhým“ významným dnem).
Z hlediska dlouhodobé stability asi nebylo Československo vybaveno nejlépe: dvoučlenná federace (kde tedy nebyla další síla, která by konflikty vyvažovala) a navíc asymetrická (Čechů je dvakrát více než Slováků, takže by je vždy přehlasovali, nebýt zákazu majorizace, který však rozhodování zákonodárných sborů často paralyzoval). Autor připomíná, že ve zlomových momentech let 1945, 1968 a 1989 se také vždy objevily hlasy z Moravy požadující větší míru samosprávy. Ačkoli někteří slovenští politikové moravské hnutí verbálně podporovali jako spojence proti Praze, ve skutečnosti nehodlali připustit naplnění jeho požadavků, protože proměna Československa ve trojstátí (formou obnovy zemského zřízení) by nutně znamenala snížení vlivu Slovenska.
Zatímco na počátku roku 1990 vzbuzovaly požadavky na větší autonomii Slovenska na české straně údiv a mnohdy i výsměch, v roce 1992 už začaly převládat hlasy „ať si jdou“. Rychlík zde připomíná roli médií, která byla tehdy v drtivé většině ve vleku neoliberální ideologie a horlivě šířila představu o Slovensku jako přítěži, která brzdí českou cestu k prosperitě a táhne nás kamsi na divoký východ.
Rychlík považuje rozpad Československa za nevyhnutný. Konstatuje sice, že v průzkumech veřejného mínění se v roce 1992 většina obyvatel vyjadřovala pro zachování společného státu (dokonce na Slovensku o něco výrazněji než v českých zemích), zároveň však tvrdí, že při nekompatibilitě politických reprezentací nebylo jiné řešení, neboť „je vznik nových států v moderní době prakticky vždy dílem odhodlané menšiny, což je zřejmě způsobeno vrozeným konzervatismem širokých vrstev obyvatelstva.“ Připomíná však také, že na rozdíl od jiných postkomunistických zemí nebyla u nás zásadní státoprávní změna posvěcena lidovým hlasováním – které koneckonců požadovala i ústava – v čemž zase sehrála neblahou roli masmédia: „V rozporu s dřívejšími liberálními frázemi o ,svobodě občana, který ví, co dělá‘, se náhle ve vládní propagandě objevil zcela opačný názor, totiž že prostý občan je příliš hloupý a nesvéprávný, než aby mohl v referendu rozhodovat o tom, zda chce, či nechce žít ve společném státě.“ (A tento sklon dělat podstatná rozhodnutí za zády občanů se stal podstatným rysem českého politického systému, dodejme k tomu.) Aby lidé rozdělení státu přijali, slibovalo se jim také , že rozdíl ani nepoznají, operovalo se s různými celními a měnovými uniemi, které však měly jepičí život. Místo toho nastaly tahanice o udělování občanství nových států, v nichž se český stát opět zachoval nepříliš důstojně: „Česká republika tak farizejsky a účelově postavila část někdejších československých občanů na svém území do postavení cizinců.“
Samozřejmě že v knize nemohlo být všechno – zejména události okolo rozdělení společného státu zůstávají výzvou pro další generaci historiků, nezatíženou tehdejšími emocemi. Připomenuto mohlo být třeba takzvané žárovkové referendum (na znamení z televize rozsvěceli stoupenci udržení společného státu ve svých bytech), neméně kuriózním happeningem bylo pálení „vater svrchovanosti“ na Slovensku v létě 1992, pozoruhodný spor vznikl také okolo kontinuity státních symbolů (skutečnost, že si nově vzniklá Česká republika ponechala československou vlajku, komentovalo dost lidí na Slovensku jako krádež a také jako přiznání faktu, že Češi vždy vnímali Československo spíše jako „Velké Česko“ než jako svazek rovnoprávných národů).
Další směřování obou států po rozdělení prošlo různými změnami. V době premiérování Vladimíra Mečiara se často objevovala představa, že hranice mezi tou „fajnovější“ částí Evropy a zbytkem světa vznikne na řece Moravě, zatímco dnes se Slovensko naopak v řadě ohledů jeví být „západnější“ než Česká republika (nepřeceňujme však dílčí jevy, jako je srovnání obou hlav státu nebo kvalita slovenských dálnic).

Jan Rychlík: Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914-1992. Vyšehrad, Praha 2015 (Druhé, doplněné vydání)