Paní Táňa, má spoludružstevnice, spoluantroposofka, a taky něco víc...

Z filmu Zločin v dívčí škole (1965). Táně Fischerové je osmnáct...

Pokus o doběhnutí ztraceného času s Táňou Fischerovou (1947 - 2019).

Potkali jsme se dvakrát a na obě setkání si pamatuji docela přesně: poprvé v roce 1998 vedle mě seděla na benefici zemřelého Evalda Schorma v kině, které po něm bylo pojmenováno, a podruhé shodou okolností o pár metrů dál na Karlově náměstí v roce 2013 na konferenci o sociální trojčlennosti, kterou pořádala jako čerstvá kandidátka na prezidentku (jsouc jediným kandidátem, kterého jsem kdy jako zásadový nevolič nejen volil, ale – shodou okolností právě do této rubriky – napsal i text, kde jsem k témuž vyzýval ostatní). Nikdy jsme se nepotkali v úplném souladu, v prvním případě jsem si dovolil jakousi deglorifikační poznámku k Václavu Havlovi, jehož byla celoživotní přítelkyní a rok předtím mu svědčila na svatbě, podruhé jsem tuším vznesl mírně protiestablishmentový dotaz k exekucím v době, kdy ještě nebyly tématem dne.

Přitom jsem paní Táňu vlastně obdivoval: nejen jako anthroposof, který uznával její prvenství v mediálním prosazování waldorfského učení v českém prostředí, a jako pozdější družstevník Družstva Kulturní noviny jako jeho zakládající družstevnici, ale především jako divák herečku. Miloval jsem ji už jako osmnáctiletou holku ve filmu  Zločin v dívčí škole (1965), kde hrála ve stejnojmenné povídce dvojice Škvorecký-Menzel jednu z členek sexy Kill Kitten Klanu (v silné konkurenci krasavic jako byla třeba Věra Křesadlová nebo Eva Hudečková), který se v dívčí škole rozhodl znepříjemňovat život profesoru angličtiny (zjevně autobiografický příběh Josefa Škvoreckého...), jako dívku, s níž se při svém útěku ode dvora po smrti Rudolfa II. zapletl Ján Jessenius a ona se stala matkou jeho dcery v seriálu Lékař umírajícího času (1965), jako o mnoho mladší partnerku umírajícího a zachránivšího se profesora kunsthistorie Miloše Kopeckého ve filmu Prodloužený čas (1984), i jako klavíristku Lydii Guttenbergovou v seriálu Pavla Kohouta o československých exulantech Konec velkých prázdnin (1996), kde byla jako bezmála padesátiletá zase partnerkou o mnoho mladšího zahradníka Václava (Jaromír Dulava). Jak je dobrým zvykem mého spojení s českou kulturou, je tomu asi měsíc, kdy jsem pomnohokráté shlédl onen seriál – a právě včera myslel na to, kolika z nás mužů by asi chtělo být na místě pana Dulavy...

S těmito myšlenkami jsem se Táně Fischerové ale nikdy nesdělil, stejně jako jsem s ní nikdy nepomluvil o našem sdíleném židovství, o své úctě k ní jako dceři za normalizace zakázaného režiséra Jana Fišera, která se – na rozdíl od jiných – otce nikdy nevzdala a nechala se kvůli tomu vyhodit z Činoherního klubu, o úctě sociálního pracovníka k ní jako k matce postiženého syna, i o úctě k ní jako k jedné z pořadatelek (s jejím režisérem z Činoheráku Janem Kačerem a Martou Kubišovou) tradičních charitativních televizních adventních koncertů. Asi během těch krátkých setkání byl čas jen na ty (plané) řeči o (plané) politice.

Ale už teď, kdy to píšu, vím, že je to planá výmluva: prostě je ten tam zas jeden člověk z řady těch, kteří odešli, aniž by si sebou odnesli raneček vřelých slov, která jsem jim mohl říct – a neřekl...