Další dva díly Marie Terezie nenásilně učí diváky i aktivisticky peskují politiky

Vojtěch Kotek jako František Štěpán Lotrinský a Stefanie Reinspergerová jako Marie Terezie Habsburská tvoří dynastii.

Recenze druhé řady seriálu Marie Terezie, jejíž první řadu jsme recenzovali zde.

Režisér a král přidali

Když jsem před rokem recenzoval první dva díky koprodukční série Marie Terezie, byl jsem mnohem přísnější, než hodlám být nyní. Vylepšil se rakouský režisér Robert Dornhelm (nové díly už nejsou variací na přehlídku dronových přeletů nad zámky a paláci v Modré krvi a pravděpodobně se našly peníze na to, aby pozadím „Itálie“ nemusely být kulisy namalované jako z hostování Járy Cimrmana v Tanvaldě) a z hereckých výkonů je třeba se zmínit o Vojtěchu Kotkovi, který dle recenzentova pocitu vyzrál dokonce i od první řady seriálu – snad mu to přinesla jeho práce na projektech typu Vlastníci, snad nová práce na divadelní scéně (v období smrti svého otce Václava Kotka ho vystřídal na prknech Divadla Járy Cimrmana).

Autorčina cimrmanovská strategie

Mluvě o Járovi Cimrmanovi je třeba říct, že autorka Mirka Zlatníková kromě toho, že v mezinárodní produkci propaguje svůj národ kde může (Marie Terezie obdarovává tchýni českým křišťálem, najde si českého milence, v popředí děje jsou mírně upřednostněni čeští šlechtici Kinský, Silva-Tarouca, Chotek, ve středu dramatického oblouku stojí bitva o Prahu) ve svém seriálu aplikuje cimrmanskou didaktiku: vmístit do zábavného díla co nejvíc poučných faktů. (Musím to konstatovat i sám za sebe, protože ačkoli jsem prohlídku brněnské hrobky barona Trencka absolvoval už v patnácti letech, nikdy jsem se o něj zvlášť nezajímal a jeho příběh mi komplexně odvyprávěla právě až Mirka Zlatníková.) Tak se během jedné v zásadě akční scény dozvíme, jak rozmanité bylo národnostní složení rakouské armády, kde si dva vojíni vzájemně nerozuměli, což přinášelo obrovské problémy s velením, které tehdy, jak se dozvíme, probíhalo v latině. Během druhé probereme problém tehdejšího vojenského ošacení, které se začalo přizpůsobovat funkčnosti během boje, na příkladu Gerarda van Swietena, kterého si Marie Terezie během olomoucké inspekce armády vybrala za osobního lékaře a poradce - a také se dozvíme, kdo byli jansenisté, s van Swietenem probereme stav tehdejší armádní (ne)hygieny a následný fakt, že většina vojáků tehdy neumírala v boji, ale na epidemie od nelikvidovaného odpadu. Díky příslušnosti královského manžela Františka Štěpána k zednářům se pak nenásilným způsobem dozvíme i jejich stručnou charakteristiku. Pokud má z pohledu recenzenta barnumská kostýmní podívaná jako recenzovaný seriál nějaký vyšší smysl, je to právě tento způsob nenásilné didaktiky. Pro člověka s lnutím k filosofii může být seriál, v němž Marie Terezie představuje katolický fundamentalismus, její lékař van Swieten jansenismus (cestu k Bohu skrze lidskou přirozenost) a František Štěpán hermetismus (přístup k pravdě skrze praktikování tajných nauk) dokonce i námětem k filosofickému eseji, a pro milovníka beletrie, který si uvědomí, že vrchní velitel nepřátel Marie Terezie maršál Belle-Isle měl během okupace Prahy komorníka, který se jmenoval Butteau (jehož syn Jacques byl významnou postavou Jiráskova románu F. L. Věk, již v seriálu sehrál Karel Höger) může pak být do seriálu vtáhnut pomocí souvislostí naší národní literatury...

Co se za čtvrt tisíciletí nezměnilo

Druhá autorčina metoda je, že se snaží z historie vybírat témata, která jsou pro dnešní dobu kontroverzní a podávat je v aktualizovaném narativu. To je divákovi dle jeho politického názoru tu více, tu méně milé, ale vždycky je to tak trochu ošidné. Když se na začátku třetího dílu francouzský maršál Belle-Isle nad Marií Terezií rozohňuje: „Její kůži přibijeme na norimberskou bránu, aby všechny žáby a zmije viděly, co se stane, když se vzepřou mužské autoritě…“ a královský manžel František Štěpán se během hovoru s přítelem zmíní, že všechny své nezákonné obchody a intriky dělá jen proto „aby měl doma klidnou a šťastnou manželku“ vyčnívá z toho pro nefeministického recenzenta autorčin feministický aktivismus. Ten pak ale „zásadová“ autorka překvapivě skácí scénou přípravy příjezdu pařížské tchýně, v níž se Marie Terezie chová jako ustrašená česká manželka, která kontroluje úklid a peřiny, „aby tchýně neřekla“. Bude to ale možná tím, že i autorka dělá překvapivě mnoho pro to, aby měla doma „šťastné diváky“, a to jak charakteru prostšího (uměřená řada akčních bitek, o které se zaslouží zejména baron Trenck, jehož nakonec dohoní zvěrstva ve vypáleném mlýně, která přitáhnou i diváky amerických krváků), ale i sofistikovanějšího (boj mezi královskými tchýněmi o feminismus, při němž se skoro kompletně probere dramaturgie her hraných v tehdejším Burgtheatru: zatímco antifeministická matka Františka Štěpána, která pokládá svého syna za bačkoru, si s sebou hamletovským způsobem přiveze celou divadelní družinu, která sehraje Racinovu Faidru s verši „ty máš právo vládnout / já mám povinnost přijímat / nesluší ženám mužům panovat“, její soutchýně, matka Marie Terezie proti ní nasadí Molièrovu Hraběnku z Nouzova, příběh o ženě, která o vše přišla, a živí se už jen intrikováním, v čemž přeceňuje svoje schopnosti. Díky tomuto fragmentu děje se mimo jiné dozvíme, že tehdejší vídeňské divadlo hrálo z velké části francouzsky, že dramaturgie, stejně jako dnes, nebyla v rukou dramaturgů, ale „vyšších“ politických zájmů – ale vlastně i to, že vzdělanost a kultivovanost tehdejších politických urážek byla zcela jinde oproti dnešní době mackovsko-rathovských facek). Syžet dvou posledních dílů, během nichž se Marie Terezie nejdříve o světě a morálce snaží rozhodovat od stolu, a posléze pochopí, že o reálném světě může rozhodnout jen během styku s reálným životem a reálným bitevním polem (což ostatně z ní nakonec – v příštích dílech – udělá slavnou reformátorku našeho státu), je pak políčkem našim dnešním politikům par excellence...

Poklona i kritika

Při tom všem ale autorka umí držet pozornost střídáním akčních a kuloárních scén (někdy je ovšem nakupí bez diváckého oddechu, tak, že po scénách Trenckova řádění hned následují scény násilné deportace nevěstek z Vídně – mimochodem očividně inspirované Formanovými Goyovými přízraky), nicméně umí odvyprávět příběhy tak, že je pochopí i ti poslední (To se týká například šalamounského odražení špionského útoku královniny tchýně, či důvod, proč se Marie Terezie vzdala nejhorší prudérnosti. Milostné scény v Olomouci, o nichž je řeč, jsou mimochodem vkusně náznakové, ale zároveň výsostně dráždivé, tak že by se za ně nemuseli stydět tvůrci těch nejumělečtějších erotických filmů). Jediné, co autorka ani v těchto dvou pokračováních neuhlídala (ale to už je v dnešní pokleslosti filmových snad norma) je jazyk: Zatímco panovníci jsou chybně titulováni „Výsosti“ (což je ve skutečnosti titul jejich sourozenců či dětí), Marie Terezie svou tchýni osloví „Vaše Veličenstvo“ (což je naopak titul panovníků, který královské tchýni nepřísluší). Pro recenzenta, který si právě formou ročního úvazku na římskokatolickém biskupství užil všechna negativa vedení římskokatolické církve (jež je po tisíce let stejná) je docela milé antiklerikální zaměření reenzovaného 3. a 4. dílu seriálu, ale je mu nemilá nevzdělanost, s níž autorka nezná ani základní slova používaná během katolické mše („Ve jménu Otce“ nezní v latině „In nomine patri“, ale „In nomine PatriS“.)

Nakonec ještě jeden osobní div: v postavě barona Trencka, který silně přehrává, tu šeptá a tu křičí, recenzent vůbec nepoznal Leoše Nohu, legendárního šišlavého veterináře Větvičku ze seriálu Okresní přebor. Tento fakt je na nominaci maskérů na Oskara – nicméně jeho výkon skýtá jedinou podstatnou recenzentovu výtkou k režii druhých dvou dílů seriálu. I když je možné připustit, že tento náhled je dán i jistou konzervativností recenzenta, který si například těžko zvyká i na dnešní hollywoodský způsob pouštění dílů jednoho seriálu po kouskách ve dvouročním intervalu - nicméně už se těší na další pokračování, v němž by se (pokud dobře počítá) František Štěpán s manželkou konečně měli stát císařem a císařovnou.

Marie Terezie, 3. a 4. část. Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rakousko 2017, scénář: Mirka Zlatníková, režie: Robert Dornhelm, 93 + 100 minut. Premiéra 1. a 5. ledna 2020. Odvysílané díly jsou na stránkách ČT k zhlédnutí zde