Na prahu let dvacátých

Foto Tomáš Koloc.

Co můžeme očekávat od sebe i od druhých?

Každý nový letopočet vyvolává v člověku dvojí emoci: za prvé údiv až lehké rozpaky z toho, že se něčeho takového vůbec dožil (obzvlášť když většina jeho životních vzorů zemřela před třicítkou), za druhé otrávenost z toho, že si bude nejméně do Velikonoc muset zvykat na psaní nezvyklého data. Letos se navíc změnila i předposlední číslice letopočtu, což by mohlo být příležitostí k malému bilancování.
Je už asi v lidské přirozenosti vnímat jednotlivá desetiletí jako jednolité útvary, i když léta padesátá jistě nebyla jen dobou studenoválečné hysterie a léta šedesátá jen dobou svobodomyslnosti a kreativity. Stejně tak je ostatně v lidské přirozenosti domnívat se, že proti omylům našich předků jsme naprosto imunní – dokud nedojdeme do středního věku a nezjistíme, že jsme pokazili, co se dalo. Velkým hitem se například staly pohrdavé výrazy „osmdesátky“ a „devadesátky“, prezentující příslušná období jako něco nekonečně trapného; posuzujete-li bližní jen podle oděvu a účesu, je asi dost snadné začít jimi pohrdat. Je ovšem zajímavé, že podle této logiky by měl následovat název „nulky“, ten se však kupodivu nikde neobjevil – snad z obavy, že by se v něm některý z protagonistů oné doby poznal. Zatímco první desetiletí jednadvacátého století bylo charakterizováno nervózním čekáním na něco, co stále nepřicházelo, dalších deset let naopak přineslo množství změn, jejichž společným jmenovatelem bylo, že je žádný z profesionálních analytiků nepředvídal. Co tedy přinesou dvacátá léta, která právě začínají?
Připomeňme, že dvacátá léta minulého století vešla do obecné paměti jako doba vcelku bezstarostná a optimistická, kdy se začalo létat přes Atlantik, rádio přenášelo hudbu třeba až z Prahy a Josephine Bakerová tancovala úplně hanbatá. Možná je to ale jen optický klam daný porovnáním se sousedními dekádami: na jedné straně peklo první světové války, na druhé katastrofální hospodářská krize a nástup agresivních totalitních režimů. Ve skutečnosti si ani tehdy naprostá většina lidí na planetě nežila jako Velký Gatsby. (Je asi typické, že současníci sotva poznají, co z informačního chaosu zapadne a co přetrvá jako symbol pro příští generace.)
Poslední dekáda rozkolísala mnohé jistoty a svět přestal být přehledný. Asi málokdo si už vzpomene, že největším hitem sezóny 2010 byly úvahy o tom, jak nemajetné spoluobčany zbavit volebního práva. Dnes už takový nesmysl nikdo nenavrhuje, takže se dá hovořit o jistém pokroku. I v českých mainstreamových médiích se pomalu začínají objevovat témata, kvůli kterým byly Kulturní noviny kdysi za exoty. Začíná se konečně psát o chronickém podfinancování a diletantském řízení kultury, školství a zdravotnictví, začíná se také opatrně přiznávat, že existují nějaké ekologické problémy, dokonce se už občas objeví i nějaká zmínka o lidech, kteří jsou vinou nefunkčního sociálního systému vytlačováni ze společnosti. Jistě je předčasné jásat, přiznání faktu ještě nemusí znamenat, že se začne řešit – ale první kroky byly učiněny.
Zdánlivě neotřesitelný neoliberalismus všeobecně ztratil na popularitě, bohužel ho často nahradilo primitivní autoritářství (ono tu samozřejmě bylo mezi některými lidmi vždycky, jen nebylo ve zvyku se k němu na veřejnosti hlásit). Existuje stále mnoho dobrých důvodů k obavám z budoucnosti – ale stejně tak existují náznaky, že solidarita pomalu přestává být sprostým slovem. Lidé se opatrně začínají angažovat ve věcech společného zájmu, apolitický fachidiot přestává být ideálem občana. Celkově se zdá, že dnešní mladí (tedy alespoň ta jejich lepší část) nejsou tak cyničtí, jako jsme byli v jejich věku my, a že se stále nerýpají v sobě a svých pocitech ublíženosti. Naopak, dokážou artikulovat své názory a dokonce je aktivně hájit, byť rétorika a metody jsou často diskutabilní. Minimálně v tom by se dala spatřovat jistá naděje, že alespoň druhá část našich životů by mohla mít nějaký smysl.