Počteníčko: Les attaques nocturnes

Dobová karikatura

Zápisky Josefa Thomayera z jeho pobytu v Paříži v roce 1879: nemluvilo se sice ještě o „době postfaktické“, ale už tehdy média raději realitu vytvářela, než pouze popisovala.


Listy pařížské jsou o drahocennou rubriku bohatšími a my, t.j. obecenstvo pařížské, kteří oblíbili jsme si choditi po půlnoci domů, ploužíme se jako stíny po ulicích nevědouce si rady. Bázlivější vracejí se záhy po obědě, tedy k osmé hodině večerní do svého hotelu, kde hrají celý večer s usedlejšími dámami domino – a my, co jsme neohroženější, chystáme se srdnatě, jak budeme v pádu potřeby – volati o pomoc. A když se večer rozcházíme, loučíme se s bolestí od sebe – beze slov sice, avšak pohledy mroucích očí našich zřetelně věští, že máme málo naděje na shledanou.

Příčinou veškerého tohoto zármutku našeho je – truchlivé pověsti se těšící – noční přepadání pokojných občanů pařížských. Mor, zaniknutí lázní teplických, porážka Angličanů, amnestie kommunardů – to vše ustoupilo do pozadí a každý, kdo ráno za jeden či za dva sous si koupí ranní list některý, pomíjí všeho a jen vyhledává v denních zprávách, kolik zas předvčírem v noci útoků se bylo událo. Mluví se dokonce o zorganisované bandě lupičů nočních, „jejichž zločiny připomínají na Cartouche a Mandrina“, jak truchlivě pravil ondyno „Le Soir“.

Les attaques nocturnes jsou stálou lokálkou denních listů, jsou děsnou ozdobou listů illustrovaných. Poslední zejména bych nepřál viděti českým čtenářům, zápasíť pravidelně kresba s činem tak dovedně, že možno prohlížeti listy také teprve po snídaní.

Vložil jsem malý kapitál do listů takových a mohu proto sděliti českému obecenstvu zprávy, jak nesmírně pestré, tak i ukrutně spolehlivé. Kdo by také nevěřil listu jako je „Le Sansculotte“, jehož číslo ze dne „Quintidi, 5 Ventose, au 87“ t.j. po česku: v neděli dne 23. února 1879, v čele přináší v modrém poli dva ukrutně vypadající darebáky, číhající za rohem s ohromnými klacky na dobrého jakéhos měštěnína kráčejícího po modré ulici, ozářené s hůry bílým měsícem (obrázek nesmírně effektní).

Kolik útoků se vlastně udalo již, neumím pověděti, stopujiť systematicky temnou tuto stránku kulturních dějin teprve několik dnů; avšak všecko pozoruhodnější zaznamenáno a částečně i zobrazeno najdete ve výborném časopise „L’echo dés tribunaux“, jehož počet abonentů, který prý obsahuje, jak list dí, sedmdesát tři tisíce, nechci říci hlav, ale aspoň lidí, o jeden jsem rozmnožil. A výborný tento časopis, jejž schovávati do kapsy není radno, poněvadž pak se promění v jedinou velkou mazanici, uznal za dobré v „revue“ za týden od 9.–16. února zobraziti pět čelnějších útoků. Obrázky samy jsou pravými mistrovskými kousky, jsou to namnoze genry, upomínající na smělou fantasii slavného hollandského mistra Breughela, tak zejména číslo první – pán – v pissoiru a za ním chlap v bluze, chystající se děsně zkroucenou pěstí dáti mu jednu za krk; nebo číslo páté: pán pod každou paží veda dámu bez klobouku a vzadu dva muži v blůzách a s klacky. Výtečný kreslič obrázků těch zove se George Contau; a

vysvětlivky na druhé straně připomínají k číslu prvému, že toho a toho dne ve čtvrtek o půl sedmé (na obraze nelze ani jedno, ani druhé viděti) zašel si jistý mladý pán do buen retiro na place de la Mairie, kdež ho silný chlap udeřil do hlavy a na to mu hodinky a řetěz ukradnul; k pátému pak se praví, že jistý pan Minart byl zastaven v ulici des Amandiers dvěma dámami. Když jim řekl, že pospíchá domů a že nemá čas k rozpravám, daly se obě do smíchu a popadly ho každá za jednu ruku. Mezi tím se vyřítili z poboční uličky „deux solides gaillards“, jak originál dí, dva muži, kteří pana M. porazili na zem a na to doslovně obrali.

Týden od 16. do 23. února nevypadl v časopisu tomto dost příznivě – jediná illustrace! – jak málo to pro ducha pátravého! Leč štěstí mi přálo, zrak můj vypátral v časopise „La presse illustrée“ (číslo za dva sous) list, který pečlivě vybírá potravu duševní pro své odběratele, a číslo ze dne 23. února přináší v čele listu neméně než čtyry zobrazení takovýchto „attaques nocturnes“, a v textu věnuje předmětu illustrací těchto prvé místo kroniky týdenní, počínající slovy: „Les attaques nocturnes!… On ne parle que de cela à Paris“. To prý je nelogické vůči darebáctvím takovým zakazovati nošení zbraní.

Jinak představují illustrace útok na jistou umělkyni dramatickou v rue Manbeuge – dámu to vezoucí se v drožce, za druhé útok na sklepníka na boulevardu Hausmannově, za třetí na jakéhosi barvíře v rue de Madrid a konečně útok na pana X. v ulici Damremont. Umělkyně dramatická je slečna Alice Lavigne při divadle l’Athenée. K útoku na pana X. sluší poznamenati, že tento pán vytáhnul revolver a střelil po „pánech“ útočících, načež tito se vzdálili vedouce jednoho soudruha výstřelem poraněného. Atd. atd.

Zprávy takové ovšem záhy měly na obecenstvo pařížské patřičný vliv – jeť známo, že se v městě tomto rozprodají denně statisíce výtisků novin a tu sensační zprávy rychle proniknou všeliké vrstvy společenské. Lidé, kteří vracejí se později domů, počali se následkem toho skutečně obávati a tím zavdána pohnutka k scénám dosti pestrým.

Ku příkladu: Jakýsi pan G. vracel se ondyno domů – do ulice Jaurissovy; přijda na roh ulice Deux-Bornes, vidí ve stínu dva muže. Zač je považoval, je pochopitelno po zprávách hořejších. Vytáhnul tedy svůj revolver a chystal se k obraně. Avšak ve zmatku, jenž v okamžiku tom myslí jeho zavládnul, vyšla rána a koule projela druhou rukou střelcovou. Krváceje, utíkal pan G. k domovu; avšak až k domu svému nedoběhnul, nýbrž skryl se za velkou hromadu písku.

Domnělí zákeřníci byli však dva vážní obyvatelé téže části města pan M. a jeho syn. Výstřel z revolveru vzbudil u nich domněnku, že stali se obětí útoku nočního. Poněvadž však zprávami novinářskými taktéž již byli poděšeni, měli každý střelnou zbraň, a otec střelil ihned po utíkajícím, avšak chybil se ho na štěstí; jdouce však ulicí Deux-Bornes, uzřeli pana G., skrývajícího se za hromadu písku. V domnění, že to druhý nějaký darebák, vystřelil otec po panu G. podruhé a dal se na to i se synem na útěk.

Tři takto vypálené rány však poplašily značně obyvatelstvo ulice oné a ze všech domů vybíhali lidé s lucernami jsouce všemožně ozbrojeni. Otec a syn pak jmou se všem vyprávěti, co se bylo událo, dávajíce věci ovšem směr podle názoru svého. Z druhé pak strany – kolem oné hromady písku, za níž pan G. se ukrýval, spěli dva četníci na bojiště. Pan G. je zastaví a

ukazuje svou prostřelenou ruku, dí, že byl napaden a poraněn dvěma vrahy. Na to se celý zástup shromáždí – a pánové M. a G. se konečně dozvědí, že stříleli na sebe.

Dost jasné to svědectví, že pařížské listy mají čtenářstvo pozorné.

Následek zpráv takových co do hrůzy rostoucích byl ten, že se odevšad počaly ozývati hlasy po mimořádných opatřeních policejních. Zejména listy radikální ostře dorážely na pana prefekta Gigota. A opatření takové učiněno ihned, učiněno pak tak bystrým způsobem, že bych byl šel panu Gigotovi vzdát svůj dík osobně, kdyby ho mezi tím nebyli s úřadu policejního prefekta sesadili. Policie totiž vydala ohlášení v ten smysl – že bude s veškerou přísností pronásledovati listy, které byly uveřejnily zprávy o nočních útocích buď vylhané, anebo přehnané.

Mimořádné sice, však – výtečné opatření.

Les attaques nocturnes staly se od té doby nápadně vzácnými.


Josef Thomayer (1853–1927) nebyl jen proslulý lékař a filantrop, ale také plodný literát i zarytý chodský patriot. Jeho prozaická tvorba vyšla ve výboru Vedle cesty (Praha, 1895), odkud pochází i tato ukázka.