Smějeme se smějícím se bestiím. Sami sobě.

Jindřich Čížek. Foto Patrik Borecký Michal Hába, Jindřich Čížek a Zuzana Onufráková. Foto Patrik Borecký Bořek Joura. Foto Patrik Borecký Michal Hába. Foto Patrik Borecký

Soubor Lachende Bestien uvádí Sikorovu „aristokratickou komedii“ Zámek na Loiře ve Venuši ve Švehlovce. Přinášíme inkrementální minirecenzi s prvky nekolegiální polemiky.

O zánovní hře Romana Sikory Zámek na Loiře jsme psali už ve fázi scénického čtení. Připomeňme, že scénické čtení je svébytné, ale plnohodnotné představení. Něco kvalitativně odlišného oproti dejme tomu čtené zkoušce nebo třeba rozhlasové hře. Dobří divadelníci, tedy zejména herci a režiséři, to velmi dobře vědí. Hledají a předvádějí sílu slova, kterou jen dokreslují více či méně úspornými gesty a mimikou.

Leč Zámek na Loiře už má za sebou inscenační premiéru, po níž jsme ostatně volali už před tím půlrokem. Dnes tedy přinášíme jen inkrementální čili přírůstkovou krátkou recenzi soustředěnou na to nové a zájemce dejme tomu o připomenutí děje a vyznění této hry odkazujeme na již zmíněné KN č. 26/2019.

Hrající režisér Michal Hába spolu s dalšími třemi herci souboru Lachende Bestien (Smějící se bestie) inscenuje Zámek v hledišti (!) omšelého sálu v suterénu Švehlovy koleje na pražských Vinohradech. Tedy v prostoru, jenž a jehož možnosti i limity už dobře zná. S limity se vtipně vypořádá například tím, že část scénických poznámek jaksi kolážovitě zahrne do promluv na scéně.

Nejmenovaného recenzenta to ovšem neuspokojilo a Zámek na Loiře je podle něj „spíš skica než plnokrevná hra.“ Houbeles. Je to zcela plnokrevná hra v adekvátní inscenaci – tím ovšem nechceme říci, že by nebylo možné inscenovat ji také konvenčněji (a zpracovat i něco jako divadelní program, prosím) a s využitím obvyklé divadelní techniky.

O techniku ale nejde ani náhodou. Jak naznačeno výše a v předchozí recenzi, Sikorův text je skvělá satira, ovšemže také hodně hořká a místy až mrazivá.

Inscenace má svižné tempo. Minimum „kulis“ a jiných předmětů výhodně evokuje rozlehlost zámeckých interiérů, které v první půli zaplňují zejména dva lokajové a ve druhé spíše jejich Milostpaní (eruptivní Zuzana Onufráková). Lokaj André (hrající režisér Michal Hába) je Francouz, původně kastelán, zatímco lokaj-tlumočník Jean-Luc (Jindřich Čížek, také autor hudby), byl původně vedoucí katedry teatrologie – za plat méně než třetinový oproti své současné mzdě. Kuchař Alfréd (Bořek Joura) je bohužel pasívní skoro až k neviditelnosti (samozřejmě jen v poměru ke svým kolegům a s několika příjemnými výjimkami), i když text by mu umožňoval předvádět gastronomickou vášeň, utrpení z „československých“ blafů i neporozumění poměrům na zámku daleko výrazněji. Pořád ale má svůj majstrštyk: několik desítek minut trvající štronzo, které symbolizuje křeč po požití jakéhosi – jistě doslazeného, a to snad ne glykolem – známkového vína (také z „Československa“).

Celek nabízí živou a vtipnou podívanou, přímočarou, angažovanou satiru. Fanklub předsedy vlády asi nepotěší (z něj naopak zaznívají hodnocení „nudný, nevtipný, trapný a křečovitý“), ale podle našeho soudu jaksi má na to i mnoho voličů ANO pobavit, přimět k zamyšlení a snad svým způsobem strhnout. Vždyť podobné (tedy na české poměry) zámečky s takzvanými zelenými vdovami i s podobným služebnictvem jsou v okolí Prahy skoro běžné a leckde jinde po republice také k nalezení. S ponižovaným služebnictvem z Jugoslávie či ze Sovětského svazu, že ano. Jsme lokaji a máme své lokaje – a máme své milostpaní tady i tam. Tak komu se to vlastně smějeme?

Psáno podle 1. premiéry 20. 12. 2019. Nejbližší volné termíny repríz jsou 28. 1., 12. 2. a 19. 2. vždy od 20:00.