Seriál 2050, díl první: Ženská utopie

Foto Tomáš Koloc.

Úvod - redakce KN: V našem německém sesterském deníku TAZ se vypořádávají s budoucností skrze utopické vize, jejichž tragikomika je až mrazivá, když si uvědomíme, že se může stát pravdou, která zasáhne nejen do pohlaví, ale i do gramatických struktur jazyka. Ostatně i čtenáři Bradburyho Marťanské kroniky a 451 stupňů Fahrenheita či Orwellovy Farmy zvířat a 1984 vědí, jak se i nejšílenější vize těchto autorů „sociální sci-fi a fantasy“ postupně vyplňují.

Redakce TAZ uvádí seriál 2050 takto: 

V polovině století nastane konec. Planeta a lidstvo dosáhnou bodu, odkud není návratu, a neobyvatelnost Země povede ke zhroucení civilizace a mezinárodního řádu – pokud radikálně nezměníme kurs. Tak to stojí ve zprávě, kterou v létě 2019 zveřejnil australský think tank Breakthrough National Centre for Climate Restoration.

Chceme tuto prognózu pojmout jako příležitost k přemýšlení v rámci řady článků, co se do roku 2050 stane, co se stát může – a co se stát musí, abychom pohromu ještě odvrátili. Chceme vědět, jak se člověk vypořádá se životem až do okamžiku zkázy, a chtěli bychom přemýšlet o komplexní a potenciálně hezčí budoucnosti lidstva. Té budoucnosti, která nás pravděpodobně mine.

2050: Ženská utopie aneb Nezamiluj se do moci

Eva-Maria Tempestová, Lynn Musiolová

Po nevratné změně klimatu už nebude existovat starý řád. Přinášíme náčrt postfeministické revoluce.

Kapitalismus nám už desetiletí neměl co dát. A tak jsme sázeli*y. Nejprve na jaře prvního roku německou klasiku jako základní zásobování pro komunu a kvůli jejich trvanlivosti: brambory a kapustu. Hned potom léčivé rostliny: šalvěj (bolest v krku), třezalku (deprese), heřmánek, měsíček a arniku (antiseptikum a antibiotikum) a pelyněk (antiparazitikum). Nakonec odrůdově čistou zeleninu jako tykve, pastinák, mrkev, cibuli. A ovocné stromy: jabloně, citronovníky, fíkovníky. Žádné křížence.

Po vykonané práci jsem se často připojoval* ke skupině surfař* na jednom z dravých přítoků Rýna. Občas jsem se přidružil* k naší imaginativní skupině; minule jsme předváděli*y druhy sněhu. Večer jsme pracovali*y na zrovnoprávnění našich afektů: řev, pláč, smích v kolektivním rytmu. Těšilo mě nepřemýšlet už tolik o svých pocitech. Také s dalšími konflikty jsme zametli*y: ve vztahu k Blízkému východu jsme byli*y postkonfliktní. Postefektivní. Postkanoničtí*cké.

Perfektní vlna

Menstruační kóje – malé vyhřívané stany s masážními aparáty – laskaly náš podbřišek. Everyone‘s just in for good people, and good waves. (Všichni jsme chtěli jen lásku a perfektní vlnu.) Na našich praporcích se skvěl stříbrný rotor větrné elektrárny na tmavě zeleném podkladu – kulatý, nestálý a bez falu jako my.

Bylo naivní nevěřit na potulný život. Teprve od nevratné změny klimatu někdy kolem roku 2030 (takzvané Hodiny X nebo také Nekonečné deziluze) začal Velký příběh lidstva. Věděli*y jsme, že každá ať už levicová nebo liberální utopie, každý krůček k větší svobodě za poslední staletí byly vlastně předzvěstí nového příběhu. Příroda se mstila lidskému duchu za to, že jí vnutil své představy. Dějiny lidstva byly dějinami domestikace lidí přírodou a nikoli naopak.

„Top, nebo bottom?“ zeptal* se mě T. při ranním běhu. Vypadal* unaveně. T. k nám přijel* předchozí den ze švédského přístavu Malmö v rámci komunitní výměny „Help me, hurt me, love me“ (Pomáhej mi, zraňuj mě, miluj mě). Připadali*y jsme si vzájemně stejně přitažliv* a ujistili*y se, že spolu chceme příští večer spát. „Otázka, kdo bude dole a kdo nahoře“, zafuněl* jsem rozpačitě, „je teď neřešitelná. V intimní sféře píšeme svůj scénář s každým úderem srdce nanovo.“

Rozhodli*y jsme se čelit Velkému příběhu homogenní diverzitou. Snažili*y jsme se – my, to jest naše komunita, do té doby držená na uzdě fixací na velkoměsto – zvenkovštět. Považoval* jsem to za něco jako spořádanou expanzi. Volně podle básníka Freda Motena: nemůžeme popřít, že si většina značkuje své útočiště, a neakceptovat, že ta většina je zároveň místem osvícení. Tři základní pravidla našeho soužití zněla: nezamiluj se do moci, nemysli negativně, neztotožňuj se s žádnou utopií. Co kdybychom nehleděli*y na kategorie a místo toho nahlédli*y do našich čistých duší?

Přerušilo nás sborové pískání „Go West“. Zavedl* jsem T., hladě*íc* přitom lehce na paži, na rozcvičku proti identitám. „Sorry, že jsem se tě prostě takhle dotkl*“, zašeptal* jsem T. zahanbeně do ucha. T. odpověděl*: „Tatíku, chci, abys tu na mě číhal, vnikl do mě násilně umělým penisem a dal mi při tom pocítit, že jsem nádoba, bez které by se tvá touha po dominanci nikdy nenaplnila“.

Zarazil* jsem se, pot na horním rtu, pohled strnulý. „T., to co žádáš, neexistuje. Postfeministická revoluce není hierarchická!“ T. mě uklidňoval*: „Všechno je přece v pořádku, pokud je to dohodnuté a nestálé. Máš pocit, že je pro tebe otázka konsenzu komplikovaná?“ Byl* jsem úplně konsternovan*.


Obnažené a nekompostovatelné

Na intimitu jako rovn* s rovn* už každopádně nebylo pomyšlení. Možná bych T. ův*in výlev dokázal* jednoho dne ze svých fantazií vypudit, kdyby se sedmý den našeho festivalu loukového divadla nepřihodilo toto: T. položil* lopatu na trávník, trochu zabral* a ještě jednou a narazil* na odpor.

Mělo jít o výsadbu stromu, ale T. vykopal* ze země cosi bez kořenů či podhoubí, obnažené, čtyřhranné a kupodivu nekompostovatelné, ano, s vzácně anorganickou hodnotou. Byla to červená krabice s nápisem: too long; didn’t read. Byl* jsem vzrušen*. Málem jsem T. porazil*nebo aspoň odstrčil* na stranu. V každém případě jsem byl* ve svém rozrušení příliš urputn*, takže krabice letěla k zemi a tam to leželo. Bílé jako sníh ve filmech od Universal Pictures.

Uprostřed byl rukou psaný dopis, délka asi čtyři strany A4, písmena lehce kurzivní, málo vykroužená, ledabyle posazená na řádku. Před textem nebylo žádné „trigger warning“, což nám vadilo. „Cítím se jak zbaven* svéprávnosti“, řekl* jsem rozhořčeně ostatním. Horlivé přikyvování. F. se krátce podíval* dolů a obrátil* se k nám: „Jakým je to jazykem?“ Nakoukl* jsem do dopisu. „Německy“. Od založení našeho společenství jsme spolu mluvili*y anglicky. Všechny ostatní řeči ztratily svou hovorovou podobu a zůstaly jen jako čistě spisovné jazyky. Říkali*y jsme tomu neolatinizace. Byl* jsem jedin*, kdo dokázal přečíst němčinu. T. na mě pohlédl*: „Čti!“

Myslel* jsem na dobu před začátkem Velkého příběhu. Myslel* jsem na roční období, na nekonečně širokou současnost. Myslel* jsem na budoucnost jako pozdější protagonista*ka a pochopil*: psaní dějin je vždycky samolibé. „Začni!“ T. byl* nervózní.


Zničit mužské pohlaví

Četl* jsem nahlas: „Protože je život v této společnosti v nejlepším případě nudný a žádná společenská sféra není žádným způsobem přizpůsobena ženám, nezbývá všem společensky orientovaným, odpovědným a po zážitcích toužícím ženským bytostem nic jiného než svrhnout vládu, odstranit finanční systém, zavést kompletní automatizaci a zničit mužské pohlaví.“ T. se zasmál*, já se zarazil*. Ostatní hleděli*y rozpačitě do země.

Vše, co přišlo poté, bylo namícháno z (divadelních her) Farm Fatale a Theorie-Revue. „Engels mluvil v roce 1884 o tom, že se ženy nacházejí pod donucujícími vlivy, nejvíce pak pod vlivem ekonomicky determinované lásky“, řekl* M. rozechvělým hlasem. „Loňské sněhy“, odpověděl* C. „Vždycky jsem přece říkal*: ženství je existenciální stav. U člověka stejně jako v přírodě. Jejich dilema je, zda se obětovat touhám jiných.“ „Podle mě lidstvo očividně vyvolalo nevratnou klimatickou změnu, protože toužilo po sebezničení, nebo vlastně konečném podrobení “, řekl* M. „Ale teď není čas na ezoteriku!“, vykřikl* T.

Byl* jsem jak zkameněl*. * slova mi připadala jako zrada. Pojímat Velký příběh jako dějiny lidské degenerace byla jedna věc. Ale chápat naši identitu jako návrat k zavrženému řádu? To už bylo skutečně moc. T. se na mě podíval* a poplácal* se po stehně: 1× dlouze, 1× krátce, 1× dlouze. 3× dlouze. 2× dlouze. Věděl* jsem: ruku, jako je ta tvá, bych následoval* kamkoli. Rozběhli*y jsme se.

Text, který původně vyšel v našem sesterském družstevním periodiku taz.de, uveřejňujeme díky laskavosti vedení družstva taz. Pro Kulturní noviny ho přeložil Pavel Mašarák.