Výstava roku 2019

Berlínský Haus der Statistik. Foto archiv

Odpovědi umělců, teoretiků a kurátorů na otázku Kulturních novin, „Jakou výstavu roku 2019 považuješ za výjimečnou a z jakého důvodu?“ přibližují čtenáři jak mediálně zvučný program tuzemských či evropských center umění, tak třeba i bytovou výstavu nebo společný projekt umělců, biologů, techniků, programátorů a včel.

Jakou výstavu roku 2019 považuješ za výjimečnou a z jakého důvodu?

Jana Písaříková, teoretička, kurátorka Moravské galerie v Brně:

Často přemýšlím o tom, zda umění může lidem měnit životy, myslím si, že jednotlivcům určitě ano, ale na společnost jako celek má v současné době jen minimální dopad, bohužel. Za rok 2019 tak za nejlepší považuji především ty výstavy, které buď proměnily mě, nebo mé blízké.

Na první místě se tak ocitá bytová výstava Donation, jejímž autorem byl rakouský umělec pracující s pohyblivým obrazem, Josef Dabernig. Koncepce výstavy vycházela spíše ze sociálních a přátelských pohnutek než uměleckých a kurátorských ambicí. S Ondřejem Chrobákem a v koordinaci s Moravskou galerií se staráme o Jiřího Valocha. Umění pro něho bylo vždy elementární součástí života. Nyní už za ním nemůže cestovat tolik jako dříve, proto nás napadlo dovézt umění za ním. Ostatně adresa jeho bytu na Jugoslávské ulici byla od poloviny 60. let důležitou lokací konceptuálního umění v Evropě. Když vznikne dobrý nápad, zpravidla napadne více lidí zároveň. Brzy se nám ozval Josef Dabernig, že by rád Valochovi věnoval svou instalaci, kterou v roce 2006 představil u Karla Tutsche v Galerii na Bidýlku, a která byla věnovaná vizuální studii blízkého Adamova. V Jiřího v bytě tak došlo k jejímu reinstalování. V průběhu vernisáže se udála zvláštní Valochova proměna. Pokud na jejím začátku vypadal vysublimovaně, spíše jako součást bytu a instalace samotné, najednou se skrze samotné dění v průběhu večera začal vracet do vědomé přítomnosti. Ožil, omládl, připomněl si, že není zapomenutý a těšil se ze slov uznání ze strany zahraničních kurátorů a přátel umělců. Vernisáž byla lidsky zvláštně intenzivní, naplňující nejen Valocha, ale i mě satisfakcí, že umění má občas smysl nejen jako artefakt, který lze vystavovat, ale i jako prvek umožňující setkávání a předávání energie mezi lidmi, kteří si mají co říct. Jako by se celý ten Valochův byt vznesl a my přítomní v něm jsme letěli po důležitých souřadnicích. Věděla jsem, že v daný moment neexistovala důležitější a zajímavější výstava, než byla tato. O Jiřím Valochovi si můžete myslet, co chcete. Jisté ovšem je, že bez něj by historie výtvarné scény města Brna vypadala dost jinak.

Barbora Zentková a Julia Gryboś, umělecká dvojice:

Již delší dobu máme dojem, že ty nejzajímavější formy umění těžko hledat v galeriích / white–cubech, ať už soukromých nebo státních. Často proto za uměním míříme mimo ně, do výstav ne-výstav, klubů, bazénů, prázdných kanceláří, dočasně vybydlených domů i celých čtvrtí a také do bývalých medvědích klecí, které v devadesátých letech sloužily turistům jako živý městský erb. Berlín, kde momentálně žijeme, je takových negalerijních prostorů plný. „Výstavy“ v nestandardních prostorech často referují ke kontextu daného místa, jejich specifičnosti a tím vyprávějí jejich příběhy.

Za výjimečný počin roku 2019 tedy nepovažujeme výstavu v pravém slova smyslu, ale kolaborativní projekt Haus der Statistik v Berlíně. Jedná se o dlouhodobě nevyužívaný komplex budov bývalého statistického úřadu ze 70. let, situovaného přímo v centru města, který byl díky iniciativě odborné a umělecké obce ušetřen plánované demolici. Nyní je Haus der Statistik aliancí vícero berlínských aktérů – sociálních a kulturních institucí, uměleckých kolektivů, architektů a urbanistů. V roce 2019 byl komplex budov zpřístupněn veřejnosti, a kromě přednášek a diskusí, pojednávajících o budoucím využití prostorů, nabídl i několik místně-specifických uměleckých instalací a intervencí. Jednou z nich je například dlouhodobý kooperativní projekt umělců, biologů, techniků, programátorů a především včel, s názvem Beecoin. Cílem tohoto projektu je vytvořit organizační strukturu, která stimuluje včelařství a shromažďování údajů pro další výzkum. Péče o jednu včelí kolonii v Haus der Statistik může vyvolat množení kolonií na jiných místech nebo přispět k výzkumu lepších podmínek pro populace divokých včel ve městě.

Petr Vaňous, historik umění a nezávislý kurátor:

Za podstatný v roce 2019 určitě považuji souběh pražských výstav Daniela Pitína (Papírová věž, Galerie Rudolfinum) a Josefa Bolfa (Tušení stínu, NGP). Oba autoři patří do generace narozené v 70. letech. Oba zaujímají pozici malířů, kterým se dlouhodobě daří zúročovat silný generační pocit, jehož východiska lze hledat v husákovské normalizaci totalitního Československa, moment pro nutnou sebereflexi této generace přímo klíčový (navíc je už nejvyšší čas!); oběma se daří – nepřímo – zpřítomňovat proměny atmosféry a vývojové turbulence ve společnosti posledních 30. let házející stín ještě mnohem dále do potemnělé minulosti (především u D. Pitína), pracovat v parametrech lokálního i globálního měřítka, rozvíjet malbu a obraz v jeho aktualizovaných rysech, nebýt přitom křečovitě, rozuměj tendenčně, aktuální, a nezříkat se vlastního svébytného výrazu a malířského jazyka, který do sebe přirozeně integruje zkušenosti z celé široké oblasti vizuální a informační kultury současnosti (od analogového archivu přes film a digitální fotografii až k sociálním sítím).

Z menších výstav mě zaujal projekt Kateřiny Adamové Simulace v pražské Galerii Václava Špály. Nenápadný, introvertní projev autorky, která se vyjadřuje jemnou kresbou (pastelky na papíře), je zacílený na sebereflexi vyhrocených sociálních vazeb a vztahů, na introspekci podmínek spojených s ohrožením života, překonání tohoto ohrožení a nový návrat do „jiného“ světa. Tragikomická křehkost výrazu je tu přímo úměrná radikalitě lidské zkušenosti v mantinelech samotného bytí, které se náhle obnažuje a klade ty nejzákladnější, neustále se vracející otázky.


Kateřina Olivová, performerka, vedoucí ateliéru nových médií II na AVU v Praze:

V loňském roce jsem výjimečných výstav navštívila mnoho – nemohu nezmínit benátské Biennale, kde jsem viděla mnoho úžasných děl a prožila opravdový trans skrz umění. A v mnoha národních pavilonech jsme viděli, jak jednoduše a mimochodem umí být současné umění angažované a politické. Také jsem navštívila několik cen pro mladé umělkyně a umělce a těší mě, kam se jejich výběr a koncepce ubírá, od naší Ceny Jindřicha Chalupeckého přes Preis der Nationalgalerie vystavenou v berlínském Hamburger Bahnhof, přes Cenu Oskára Čepana (kterou jsem dosud neviděla, ale chystám se!) po Turnerovu cenu bez vítězky. Ve všech těchto cenách se letos hovoří o aktuálních tématech a verbalizují se zde otázky a snad i odpovědi, jak by mělo/mohlo současné umění vypadat.

Hodně jsem se letos zasmála na výstavě izraelského umění v Domě pánů z Kunštátu v Brně, která byla opravdu Drop Dead Funny. A v neposlední řadě jsem nadšená z právě probíhajícího projektu Magdaleny Kwiatkowské Magdalenina prádelna v INI prostor. Tento projekt dává hlas ženám, které obvykle nejsou slyšet, není charitativní, je lidský a konečně využívá prostor galerie k něčemu užitečnému – jako místo pro život a sdílení. Místo pro ženy, které jiné místo nemají. A vede nás ke krásné vizi, jak by to asi vypadalo, kdyby i jiné (anebo klidně všechny) galerie nabídly své prostory lidem bez domova. Alespoň přes zimu!


Radek Wohlmuth, nezávislý kurátor:

Opravdu výjimečná výstava mě v minulém roce, bohužel, zřejmě nepotkala. Nic, co by mi připadalo nějak zásadně inspirativní nebo z jakéhokoli důvodu „převratné“. Možná až na poslední finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, které se od těch předchozích v mnoha ohledech – pro mě sympaticky – odlišovalo. Ve skutečnosti mi ale asi nejvíc leží v hlavě retrospektiva německého malíře Norberta Schwontkowskiho (1949–2013), kterou jsem v podstatě náhodou viděl na sklonku loňského roku v Kunsmuseu Bonn. Zprostředkovala mi autorský svět, o kterém jsem skoro nic nevěděl, a kde mi bylo zatraceně dobře. Trvá do 16. února, kdyby měl někdo ještě náhodou cestu kolem.

Vladimír Havlík, umělec, performer, vysokoškolský pedagog:


Zážitek roku balancuje mezi francouzským pavilonem na Benátském bienále a výstavou Luca Tuymanse v Palazzo Grassi. Mnohovrstvá nebo, jak se dnes říká, imerzivní, instalace Laure Prouvost mě vtáhla do surreálního světa na rozhraní globální reality a privátního snění. Konceptuální dokument o cestě skupiny performerů z Paříže do Benátek byl promítaný na velké plátno v centrálním sále francouzského pavilonu. Fragmentarizovaný narativ, nervní rytmus snímání, mezery a zádrhely mezi záběry, nedořečenosti, zatmívačky… cítil jsem, jak mě to táhne dovnitř dění, jak vstupuji do děje a stávám se součástí příběhu. V tu chvíli se mezi diváky objevil živý tanečník, kterého jsme mohli zároveň sledovat v dokumentu. Smazání mezery mezi akcí a záznamem, realitou a iluzí… Kupodivu si skoro nic z půlhodinového filmu nevybavuji, fragmenty se rozptýlily v prostoru paměti a vzpomínka se usadila v neurčitém tělesném pocitu.

Obrazy Luca Tuymanse mám naopak stále před očima. Koncentrovaná a čistá vizualita. Zastavený čas, „zarámované“ místo. Složitost života ve složitém světě zachycena prostou chvějivou malbou. Koncentrovaná energie obrazového prostoru, kontemplace nad unikavostí smyslu lidské existence.

Dva světy, tak vzdálené a zároveň tak blízké. Mé mladé já se v mysli vrací k Prouvost, leč přesycená vizuální paměť šedesátníka dává přednost Tuymansovi.


Jan Rous, Artyčok.tv:

Nejsem s to vybrat vyloženě jednu konkrétní výstavu, ale určitě bych rád upozornil na od ledna roku 2019 probíhající cyklus The New Alphabet v berlínském Haus der Kulturen der Welt, který potrvá – v různých formách – až do roku 2021 a zabývá se otázkami propojenosti současného světa a novými možnostmi dorozumívání ve vztahu k nutné redefinici vzdělávání a jeho dostupnosti. HKW v rámci tohoto projektu vytváří prostor pro experiment, jenž se v duchu aktuální tendence od-naučování pokouší vyvést produkci a distribuci vědění mimo sféry akademických institucí. Ty jsou v posledních letech zejména na Západě právem kritizovány za čím dál větší elitářství a nedostupnost.

Jejich významnou protiváhu vytváří rostoucí počet sebeorganizujících se uměleckých či aktivistických kolektivů nebo tzv. alternativních škol různého, většinou humanitního zaměření, které se svým důrazem na sdílenou praxi a společnou zodpovědnost pokoušejí mimo jiné hledat a definovat nové kulturní názvosloví, kategorie či kódy, a zbavit se (respektive odnaučit se) tak především opresivní terminologie zejména v kontextu vztahu k menšinám, jež byla doposud povětšinou vytvářena z nadřazených pozic.

V HKW je tak možné se v průběhu následujících dvou let setkávat s pestrou škálou inovativních postupů kolektivní praxe, které svou lokální působností vytvářejí nové opěrné body v rámci spletitě propojené globální sítě a které tak zkoumají možnosti účinné rezistence, orientace a svobodné existence v online i offline prostředí.