Karel Čapek stotřicetiletý? Dobrý vtip.

Autokarikatura Karla Čapka.

 Haiku půlnočního kouzla

(autor Karlu Čapkovi)

V půlnočním světle lamp

jsou v hladkém asfaltu

vidět šlépěje

Ke Karlu Čapkovi se okolo 9. ledna, na 130. výročí jeho narození, vyjádřili už všichni. Já zatím ne, protože jsem v těchto dnech hauzíroval (= chodil dům od domu) s nabídkou své pracovní síly, podobně jako Raimund Thöndl, hrdina fejetonu Z těchto dnů, v němž Karel Čapek 17. 9. 1924 poprvé popsal, jak by měl vypadat úřad práce, který tehdy ještě nebyl vymyšlen (!). Proč mi Čapkovo 130. výročí přijde jako dobrý vtip? Protože je pro mě autorem dneška a zítřka, který nikdy neměl nic se včerejškem. Možná by se mi psalo líp o autorovi, k němuž nemám zas až tolik blízko, ale Karel Čapek byl jeden z mála světových spisovatelů, kterého jsem přečetl celého, a ne jednou, pojal ho už na gymnáziu za jednoho ze svých vzorů, dokonce jsem se svého času snažil jeho život domyslet až do roku 1977, kdy se narodila Charta a moje generace.

O čem začít dřív? Mám psát o Čapkových pohádkách, které mě v dětství uchvátily svým humorem, s nímž se HEJKAL z Hejšoviny (na niž mimochodem Čapek umisťoval své bytosti proto, aby připomněl, že tato hora, ležící několik kilometrů za hraničním kamenem s nápisem dřív D, dnes PL, kdysi – spolu s celým Kladskem – patřila k Čechám) prosadil ve vídeňské státní OPEŘE? Nebo mám psát o soupodstatnosti našich lékařských tatínků Antonína Čapka a Petra Koloce (z nichž ten druhý mě na přelomu základní a střední školy vtáhl do Čapkova díla pro dospělé tím, že tehdy psal teoretickou práci o Čapkových povídkách z kapes)? Mám psát o svých „poutních cestách“ k Čapkovu vinohradskému domu a hledání večerníčkové Dášeňky jako symbolu mého dětství v tamní Krakonošově zahradě v době, kdy jsem bydlel o ulici výš – a o pocitu božského doteku, když mi v tom domě o ulici výš jeho majitel, můj domácí Svatopluk Beneš vyprávěl, jak při pauzách zkoušek na premiéru Bílé nemoci před Stavovským divadlem rameno vedle ramene hltávali své rychlé cigarety? Mám znovu psát o symbolickém faktu Čapkovy rodové příbuznosti s předobrazem bláznivé Viktorky z Babičky Boženy Němcové, či neméně symbolické souvislosti, že Čapkův hlas byl zaznamenán jen jednou: přesně rok před jeho smrtí – když po rozhlasových vlnách vedl dialog s dosud nepřekonaným největším indickým básníkem, mystikem Rabíndranáthem Thákurem? Mám psát o Čapkových méně známých dílech, v nichž se dá najít, že i on byl mystik (jako jsou Boží muka či Továrna na absolutno), a o řadě jeho známějších děl, u nichž jsme za těch 81 let od jeho smrti už mnohokrát zjistili, že byl vizionář s pohledem daleko dopředu (z nich je pro dnešek podle mě jasně nejaktuálnější jeho Válka s mloky, v níž civilizace s vražednými mloky, které si sama vytvořila, „bojuje“ tím, že jim dodává potraviny a zbraně, dokud mloci nedorazí až „do Vltavy k Národnímu divadlu“…)? 

Už jsem na to přišel! Nechám promluvit samotného Karla Čapka, a to dvakrát, ve svých dvou nejoblíbenějších úryvcích z jeho díla:

„A proto už není voda němá. Proto zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, sténá a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo žalu.“

(Pohádka vodnická z Devatera pohádek)

„Řeč je jediný autentický projev duše národa. Náboženství, zvyky, národní poslání a všechny poměry se mohou zvrátit revolucí; jen v řeči není revoluce, nýbrž věčná kontinuita, věčné přejímání, tichý a hluboký vývoj jako v tvořící přírodě. Řeč je sama souvislost národa; nedá se uměle předělat, nedá se do ní nepřirozeně zasáhnout, může se vyhubit, ale nemůže se převracet; má houževnaté, organické bytí přírodních věcí. Tisíciletá minulost protéká každým slovem; děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky. A přece každý z nás musel nově a původně objevit každé slovo; mateřská řeč je řeč dětství, první řeč duše, poklad prvních dobrodružství, nálezů a poznatků; věčně navazuješ na své dětství, mluvíš-li mateřským jazykem. Řeč je sama duše a kultura národa. Její zvučnost a melodie dává svědectví o poetických radostech kmene; její skladba a čistota projevuje tajemné zákony myšlení; její přesnost a logičnost udává míru rozumových darů národa. Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu; každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě. Myšlenky jsou naše, ale řeč patří národu. Každá korupce jazyka porušuje národní vědomí.“

(Chvála řeči české z Marsyasu čili Na okraj literatury)

A mám-li mít ještě možnost vybrat jen jedno Čapkovo dílo, které bych zde pro jeho stručnost mohl sdílet celé, nechť je to tento jeho dopis, který v roce 1926 napsal vydavateli listu The New York Sunday Times Adoplhu Ochsovi – jenž ho ve svém listě z pochopitelných důvodů, které ani dnes neztrácejí svou platnost, nevydal. Vyšel v časopise Přítomnost, jediném listě, do něhož v určité etapě jejich životů přispěl autor této vzpomínky – i jeho nedostižný vzor. A oba psali o tomtéž: O amerikanismu!