Nikdy nikde nikdo nic

Oľga Moravcová, diptych Nikdy nikde a Nikdo nic. Foto Andrea Uváčiková Oľga Moravcová, z cyklu Punkce. Foto Andrea Uváčiková Oľga Moravcová, z cyklu Punkce_detail. Foto Andrea Uváčiková Oľga Moravcová, z cyklu Punkce_detail2. Foto Andrea Uváčiková Oľga Moravcová, z cyklu Punkce_sklo. Foto Andrea Uváčiková

Minimalistická grafika Oľgy Moravcové jako jemný, ale angažovaný komentář k fenoménu ženského holení. Autorka textu jej předkládá v rámci širší úvahy o vnucených konstruktech našeho chování a nemožnosti skutečného poznání věci ve stínové komunikaci slov.

„Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi,“ zpívá se v písni Voskovce, Wericha a Ježka z roku 1931. Aktuálnost téhle existenciální pravdy nám připomíná výstava Oľgy Moravcové s názvem Nikdy nikde nikdo nic. Rozsahem ne příliš veliká expozice vychází z prostorových možností galerie a nabízí vhled do nejaktuálnější grafické tvorby Moravcové. Úvodem citovaná slova písně Nikdy nic nikdo nemá odkazují k pomíjivosti a nestálosti věcí a jevů, obklopujících lidi v hmotném světě. Text písně nápadně připomíná název výstavy, a i když se autorka k němu vědomě neodkazuje, skvostně doplňuje hlavní myšlenku výstavy. Ta poukazuje mimo jiného na iluzívnost materiálního světa nebo, chcete-li, Platónského světa stínů. Odkaz na Platóna a jeho podobenství o jeskyni je patrný zejména v diptychu Nikdy nikde a Nikdo nic (obr. 1). Iluzivnost textových obrazů, které působí spíše jako odrazy, navíc podporuje instalace v rohu místnosti. Texty zde evokují spíše než slova stíny slov, které jsou jenom obtížně čitelné, jestli vůbec. Znemožňují divákovi vidět to, co by měly sdělovat a k čemu odkazují. Tohle, z mého pohledu klíčové dílo výstavy, můžeme číst jako narážku na syntetický svět pojmů a jazyka, který jsme si původně vytvořili jako pomůcku při komunikaci, ale nyní ji může taky ztěžovat. Slova totiž mají smysl jenom tehdy, když známe jejich význam, referent, ke kterému odkazují, jinak se stanou pouze vyprázdněnými formami. Když se oprostíme od úzké interpretace díla v lingvistické rovině a posuneme se blíže „k životu“, rychle zjistíme, že to, co už jednou označíme slovem, pojmenujeme, máme tendenci v rámci nutného zjednodušování považovat za poznané. A jestli vycházíme z toho, že nic na světě nemůžeme úplně poznat, vzhledem k rychlosti, s jakou se věci proměňují, tak můžeme s klidem říct, že nepoznáme nikdy nikoho a nikde nic. Je nemožné zmrazit čas, věci a jevy, zakonzervovat je do pojmů a přitom očekávat, že pro nás budou důkazem skutečného poznání. Skrze slova totiž vnímáme jenom stíny, jenom odraz skutečnosti.

Pomíjivost, dočasnost a smrtelnost jsou hlavními charakteristickými rysy našeho bytí. Moravcová, vědoma si tohoto faktu, reflektuje nejrozličnější aspekty života s ohledem na více či méně očividné procesy, které ho doprovázejí. Nedělá to explicitně, nýbrž sofistikovaně a s vysokými nároky na intelekt a imaginaci diváků. Důkazem takového přístupu je dílo Punkce (obr. 2, detaily) sestávající ze třech experimentálních serigrafií působících minimalisticky a křehce. Na protilehlé zdi můžeme vidět vertikálně opřené sklo (obr. 3) s výjevem ženského podpaží. Toto nenápadné dílo může být vodítkem k pochopení cyklu Punkce, který se spíše tiše než halasně odkazuje k fenoménu ženského holení. Holení nohou, podpaží či intimních partií se v posledních desetiletích transformovalo z módní vlny na standard, kterému by se měla každá slušná a čistotná, moderní žena podřídit. V současnosti je tento trend podrobován kritice a otázka proč se holit dle trendů se stala zásadním argumentem v kontextu ženské emancipace. K celospolečenské debatě na tohle téma přispěla reklamní kampaň firmy Adidas, která na sociální síti představila modelku Arvidu Bystromovou v botách a s neoholenýma nohama. Kromě pozitivních dopadů, jakými bylo otevření diskuze o možnosti žen nakládat se svým tělem svobodně, spustila tahle debata taky novou módní vlnu. Tou je transplantace ochlupení v zájmu dosažení co nejpřirozenějšího vzhledu. Tento proces, charakteristický snahou o přirozenost pomocí „náhodného“ nasazování chloupků do kůže, vizualizuje Moravcová v poslední části triptychu (obr. 4). Patrná je zde snaha o přirozenou estetiku a je jasné, že je nutně marná, stejně tak jako přirozený vzhled ochlupení po drastické transplantační proceduře. Naproti tomu první dvě části triptychu (obr. 5a, b) zachycují stříhání ochlupení a holení pomocí strojku. Autorka pracuje s problematikou holení intimním způsobem, čímž naznačuje, že se jedná o osobní otázku každé ženy a společenské konvence by neměly být tím, co řídí její rozhodnutí o vlastním těle. Za tímhle přístupem může být právě autorčino vědomí si faktu, že většina pravidel a konvencí, kterými se vědomě či nevědomě řídíme, jsou konstrukty. A abychom na tyhle konstrukty nezapomněli, předkládá nám Moravcová ještě dílo Scénohra (obr. 6a, b). Scénohra je jasným odkazem k tomu, že je nutno nejdříve postavit scénu, aby mohla začít hra. Teprve pak můžeme identifikovat kulisy, pojmenovat je a přisoudit jim význam v kontextu hry. A s vědomím, že se jedná o hru, můžeme těmhle obrazům přisuzovat tvary, jména, hledat je, abychom je mohli znovu ztratit, najít, pojmenovat a hrát s nimi.

Koloběh. Každý člověk v Scénohre může najít vlastní tvar a přisoudit mu význam tak, jako je to u Rorschachova testu, kde si každý najde vlastní realitu. Dílo vzniklé de facto jako vedlejší produkt autorského experimentu se sítotiskem ani nemá ambice být čímsi víc než hrou scén, testem, který nám připomene subjektivní vnímání skutečnosti. A to je taky to, čeho si je Moravcová neustále vědoma a co nám na výstavě v koncentrované podobě předkládá.

Nikdy nikde nikdo nic, Oľga Moravcová, Rainbow Gallery, Prostějov, 10.–30. ledna 2020 (po domluvě s kurátorem galerie Miro Macíkem, tel. 725 923 999).