Tereza Říčanová: Na padesát životů

Tereza Říčanová. Foto Jana Šašková. Tereza Říčanová: Kráva_suchá jehla_6 x 10 cm, 2018. Foto Jana Šašková Tereza Říčanová: Přítelkyně, z cyklu Sny na skle, podmalba temperou na skle, 33 x 45 cm, 2000. Foto Jana Šašková Tereza Říčanová v domě. Foto Jana Šašková.

Malířka, mlíkařka, matka pěti dětí a známá ilustrátorka Tereza Říčanová žije část svých padesáti životů na Vysočině na statku v Mezné u Pelhřimova. Péčí Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě vyšla před Vánoci kniha rozhovorů s umělci „z Českomoravské povýšeniny“ s názvem Tam u šraňků bude přístaviště. Několik z nich postupně představíme i na stránkách Kulturních novin.

Masivní kuchyňský stůl, okénkem dovnitř proniká ostré jarní slunce. Naproti pec, ve které ševelí oheň. Tereza se usmívá, mhouří oči a s šibalským úsměvem očekává první otázku. Dávku odpovídajících emocí je třeba přimyslet i k jejím odpovědím. Během hovoru vycházíme na dvůr obestavěný hospodářskými budovami. Jako by tu stále žili potomci týchž sedláků, slepice po staletí stejně váhavě přešlapovaly dvůr, za stodolou se odedávna rýsovala silueta koně nebo krávy. Kde vždy bylo seno, je zas seno, letošní už Tereza suší. Tu a tam oko zaregistruje nějakou zvláštnost, třeba precizně umístěnou jezdeckou sochu svatého Jiří ve výklenku štítu, výtvory z letních táborů, zahrádku tvořenou směsí květin a zeleniny, svérázný totem. Nějak to vše záhadně souzní.


Vzpomínáš si, kdy a jak jsi zjistila, že cesta výtvarného umělce je tvoje pravá a jediná?

Já jsem kreslila pořád. Přestala jsem někdy v pubertě, tak v sedmé třídě, to jsem moc nevěděla, co s tím. Snažím se dělat, co mi je fyzicky příjemné. Když maluju, tak se uvolní nějaké napětí, které zase vzrůstá, když nedělám. Já to tak nějak dělat musím, protože jinak se mnou rodina nevydrží. To jsem zjistila praxí.

Věnovali se výtvarnému umění nějací tví předkové?

Jo, děda se jmenoval František Tichý, ale byl to naivní malíř ze Šumavy. Támhle visí nějaké jeho obrazy, múza v lese a podobně. Z druhé linie tam byl nějaký architekt. To mi taky ukazovali v dětství, jeho vypilované studie květin.

Kdo na tebe zapůsobil během studia? Potkala jsi někoho, kdo tě ovlivnil?

Já se vždycky zajímám jenom o to, co dělám já. Strašně málo chápu, co dělají ostatní. Do ročníku jsem chodila s Jurajem Horváthem; ten měl vždycky široký záběr, pamatoval si jména a chápal systémy propojení různých zemí, prolínání uměleckých směrů a různé politicko-estetické spojitosti v umění. To já vůbec. Teď jsem se možná trochu zlepšila – zajímám se o práce žáků, to je něco jiného. Jak to napsala Marie Klimešová, že jsem vždycky na nějakém ostrově, a když ke mně něco připluje, tak z toho něco postavím. Ale širší záběr a nějaké ovlivňování, to vůbec ne.

Jak vzpomínáš na Jiřího Šalamouna?

Krásně. Chtěla bych za ním zajít na návštěvu. Snad se mi ještě podaří ho stihnout. Byla jsem za ním asi před pěti lety. Když jsem teď starší a sama učím, víc vzpomínám, jak učil on, a víc se vracím k jeho věcem, chápu je jinak a znovu. Určitě ho mám moc ráda. Neznám od Šalamouna žádnou věc, která by se mi nelíbila, fakt ho úplně žeru. Spousta jeho věcí je skvělá takovým tichým způsobem, který jsem vůbec nechápala, když jsem byla jeho žačka. Nestačila jsem se na něj ani podívat, jak už to tak bývá v tom období. Jako když dcera opouští svoji matku. Jestli si vůbec všimne, jak máma vypadá?

Jsi cenami ověnčená ilustrátorka, maluješ, jsi performerka, hraješ divadlo, zpíváš…

Ještě jsem mlíkařka.

Která poloha tě baví nejvíc? Nebo to střídáš, prokládáš?

Mám dva stálé úvazky. Jeden je rodina a její výživa a obstarávání. Mám manžela, který standardně vydělává, ale pokud já svou činností dokážu obstarat mléčné výrobky pro naši domácnost, tak už vlastně něco dělám. Taky je to bez igelitu. Ještě jsem trošku taková radikální ekoložka. Ale to zase není zaměstnání. Takže mlíkařka je teď zaměstnání. Koupi krávy zaplatila Agosto Foundation jako projekt. Bude z toho kraví knížka, teď vzniká deník. Zároveň jsme dělali workshop ve školce: „Utluč si máslo“. To byla taková show. Já jsem říkala: „Musíte teď tancovat a utlouct to.“ A oni mi vůbec nevěřili, říkali, že to je blbost. Jenže pak to první utloukl, fakt se to máslo udělalo, tak zrychlili, začali klepat, a pak měli máslo všichni, začali ho jíst a bylo to úplně skvělé. S krávama je to tak, že dvě tři generace zpátky s námi žily, žili jsme mlíkem, žili jsme s krávami a všichni věděli, co je z čeho. A teď to už nikdo neví. Vzdálily nás kravíny, komunismus; to, že ty krávy parkují jinde, že už neznáš, co ona má ráda a jak mluví. Nevíš o ní nic. Mléko přichází v krabicích, mrtvé, od nějakých krav v Polsku. Láká mě něco, co se dá vrátit, zaznamenat. Vždycky je to na pomezí mezi historií, ekologií a sociálnem. Teď sem chodí malé šestileté holky dojit a jde jim to. To jsou věci, které mě hodně baví. Když můžu učit něco takhle projektově – o mléku, o souvislostech – tak to je hodně pěkné. Nebo jsem dělala knihu o Istanbulu, tam se otevírá spousta témat: muslimství, jak se jmenuje muslimský kostel, mešita a tak dále. A když jsem dělala besedy tady na venkovských školách, bylo skvělé otevřít ten prostor; třeba téma obřízky. Většina Turků je obřezaných, v pěti letech se nechávají kluci obřezávat. Mluvit o tom, nebát se jít do toho a doprovodit to obrázky. Když něco dělám, je to projekt ve více vrstvách. Spíš se divím, že lidi to tak málo využívají a že za to tak málo platí. To nepochopím.

Můžeš se trochu šířeji rozhovořit o svých současných uměleckých činnostech?

Práce se sny je jedno velké odvětví. Přestala jsem pít alkohol, protože alkohol působí jako taková poklice, jako štít proti snům. Bez alkoholu člověk spí střízlivě, to znamená, že může v noci víc chytat sny. A na to je potřeba noční bdělost. Jsou to snové záznamy, deníky. Jejich zpracovávání v obrazové podobě. Protože tím, že maluješ sen, dostaneš se mu blíž, můžeš do něj víc vstoupit a uchopit ho. A to je fascinující, strhující. Říkáš si, to nebudu kreslit, jenže jak to začneš kreslit, začneš to žít a pustí tě to dovnitř. Vycvičíš si pozornost, která ti vlastně vyfotí tvůj sen, a pak ho začneš zpracovávat. To není ani umění, to je způsob, jak se dostat k sobě, k tomu, co žijeme, a k těm svým kořenům. Nebo vůbec malba: učit ve školce, co je to malba; nebát se to rozjet, interpretovat, obhájit si to. Jednoduchá pravidla, nic dalšího není třeba. Jediná kritika: „Podívej se, chceš to mít pověšené, tady ti to utíká ven, s tím bys nežil, to bys tady musel přistavět druhý díl a ono ti to tam pak bude sedět.“ Že takhle se kreslí a takhle se nekreslí, to bych v životě neříkala. Malba je prostor vlastního vyjádření, na který má každý právo. To je ozdravné. To je výuka, spolubytí v malbě.

Pak jsou divadla, to bych taky mohla dělat víc. Teď jsem jezdila dost a je skvělé, když se hraje někde, kde jsou na to lidi připravení. Někdy jsem hrála a oni neztlumili zvuk nebo přicházeli a odcházeli, a to je pak hrozně únavné. Záleží na tom, dobře si domluvit podmínky, popřípadě cenu. To je právě slabina.

Pak jsou ještě obrazy, které maluji z rubové strany skla. Nemám barvy na sklo, maluji to temperami, takže se to po čase oloupe, je to celé nekvalitní. Teď je mám na půdě a tam to v podstatě vlhne a praská. Měla bych se o vlastní obrazy starat, nějak je oprašovat a zařídit jim správné podmínky. Vůbec bych je měla dělat v materiálech, aby vydržely století. Ale pak jsem ráda, že si je někdo koupí za pět set korun.

V podmalbách na skle se objevují jednak sny, o kterých jsi už mluvila, ale i květiny.

Každý rok se znovu objeví nějaké květiny a znovu mě uchvátí ve své jednoduchosti a kráse jaro, nebo pak v té ubohosti podzim. V tom smutku, že jenom namaluji, co vidím, to je docela jednoduchá práce, to je jenom hezké. Jenom to vezmeš a „vobustruješ“ to, a jako namaluješ, jak by to mohlo být. Pokud možno to ještě můžeš zvětšit a barvy zesílit. To je jenom takový ventil, to není úplně práce, ale je to samozřejmě hodně zábavné.

Svoje obrazy často doplňuješ textem.

Na to jsem přišla na vysoké škole, když jsem dělala diplomku, dřevořezy. To už byly takové sno-vzpomínky. Texty jsem měla v hlavě, ale nevěděla jsem, že jsou to ty texty. Ten princip od té doby používám pořád, že když něco nakreslím, tak to můžu otextovat. Prve maluju a pak textuju. Teď zkouším napsat knihu, možná pro starší děti, prve text. Samozřejmě ilustrace úplně vidím. Bylo by úplně super, kdybych si to mohla ilustrovat, ale zkouším stavět psanou kostru jako první. Nevím, jestli to dotáhnu, je to hodně náročná a celkem nudná disciplína. Nutí mě to sedět u počítače. Teď by měla následovat kapitola o krávě. Kostra je, že já, Jitka a Jakoubek jedeme do lesa na vozíku taženém oslem. Ale všichni jsme takové trochu mytické bytosti; ženy v tomhle světě snášejí vejce a celé se to komplikuje. Ze snů chci postavit příběh. Ne pro dospělé, s žádnými existenciálními podtexty, spíš obrazově, nějak vtipně. Ale nevím, nikdy jsem nic takového nedělala. Mám prvních dvacet stran, je to ve vývoji.

Vždy, když vidím kvést staré třešňové aleje, vybaví se mi tvoje přirovnání o stařenách, které se promění v nevěsty. Vládneš obrazem i slovem.

Vůbec jsem nevěděla, že to mám. To přišlo úplně zadarmo. Ale je teda fakt, že čtu knihy, teď jsem četla Pískový vrch od Joanny Batorové – polská spisovatelka, také jedna oceněná kniha –to je napsané skvěle. Když se dostanu k něčemu, co je napsané tak, že někdo zmákne formát produktu, který vydává, to je tak krásné. Já to neumím slovně diagnostikovat, ale jsem z toho pak nějak vnitřně nemocná několik dnů. Musím nějak přežít, jak mně to bylo v něčem nepříjemné. Knihy, které jsou napsané dobře, to je úplná lázeň. Nádhera to číst. Jsem pravidelnou návštěvnicí knihovny.

Je těžké si urvat čas, abys mohla něco tvořit, soustředit se?

Za ta léta jsem se naučila celkem využívat i drobných chvilek, prostojů, že o tom přemýšlím během dne. To je taky důvod, proč nechci chodit do zaměstnání. Zaměstnání tě přinejmenším mentálně hodí jinam, kde musíš řešit balík vztahů a ještě k tomu tu práci, což jsou dvě kolonky navíc, a to tě zaměstná natolik, že vlastně nemůžeš v tom druhém, spodnějším proudu přemýšlet o svých věcech. Teď mluvíme a já jsem pořád blíž tomu, co jsem chtěla ráno namalovat, a možná to stihnu. Ale kdybych šla mezitím do práce, kde se na mě navalí další věci, tak to určitě pohřbím. Způsob, jak existuju: snažím se ne vydělávat peníze, ale zůstat. Když uvěřím tomu, že jsem umělkyně, že to, co vidím a můžu malovat, je něco, co dělat mám, tak se snažím přizpůsobit život tak, abych to vůbec dělat mohla. Mohla bych si říct: kašlu na to, žádná umělkyně nejsem, nestojí to za to, a chodit do zaměstnání a léčit se na psychoterapii. Snažím se to nezazdít, naopak to rozvinout a nějak cizelovat. Taky mě může přepadnout: není to blbost? Co si o sobě myslíš? Ale na to už jsem asi stará. Tím už jsem si prošla dřív.

Lidi to nechápou, řeknou si, tak proč máš ten statek? Tvoření není jen tak, že si sedneš ke stolu a tvoříš. Kdyby to bylo takhle jednoduché, tak je to super. Jenže ono je to často tak, že si sedneš ke stolu a nic. Ty se musíš něčím zatížit, nasměrovat to a sednout si k tomu stolu přesně, když to leze ven, nebo když to jde. To je to umění, jak žít život jako umělkyně. Který je ale hrozný, zvlášť pro rodinu. Je to, jako když jedeš s nějakým čertem, který furt otravuje. Snažím se, abych tím neotravovala moc rodinu, a oni se musí snažit mě propustit, abych si mohla dělat. Musím fungovat i v přítomném světě. Přenášení snů – s tím jsem přestala, když jsem měla děti malé. Ty sny udržíš, ale za jakou cenu. Já musím taky vědět, kde mají děti holínky, jestli jdou dneska do ZOO… Potom ti nevznikají takové proluky jako deprese nebo samota, na to prostě nemáš čas.

Že dělám mlíkařku, je strašně vtipné. Vypadá to takto: ona má krávu a pak kreslí knížku. Jenomže já si píšu deník a celé už to dělám rovnou s tím úmyslem – to je vlastně rešeršní práce. Mohla jsem dělat jinou knížku, ale z nějakého důvodu jsem si zvolila krávu, vzhledem k tomu statku. Takže když to takhle chytře poskládám, a pak to chytře provozuji, tak to někdy jde. Reálně to vypadá tak, že jsem tady ve vesnici já a pak spousta důchodců. Lidi si ťukají na čelo, protože se nechávám živit manželem a nic tady nedělám, a ještě jsem si pořídila krávu. Proč nešla Říčanová do zaměstnání? Prostě se tu fláká doma! To je samozřejmě taky nějaký tlak: „Co ty, mami, teďka děláš, jakou máš práci? – Vyplňte zaměstnavatele…“ A tak podobně. Dřív mě to bralo víc, že jsem se nechtěla nechat živit od manžela. Jak to celé nějakým způsobem vybalancovat?

O krávě už jsi snila dlouho.

Já bych se z toho i vyzula, ale zase si říkám, když už něco nakousneš. A čím budu starší… Dojení je hodně náročné na ruce, na spodek rukou, ale mohla by to být dobrá léčba na karpály, nemoci z počítačové myši a tak, protože zas to používáš jinak. Ze začátku jsem si říkala, že to vůbec nedám, ale teď se mi ruce rozhýbaly. Stálo by to za drobný výzkum. Lepší už to nebude, nebudu si pořizovat krávu v šedesáti, musím teď, dokud ji ještě utáhnu, dokážu s ní hýbat. Šlápla mi na malíček, mrcha jedna, takže kulhám. Raději ty věci dělat dřív, ať to práská do koní, ať to jede – na co čekat, vždyť co víme, co bude zítra.

Zmínila jsi, že od doby, kdy máš krávu, jsi snědla víc mléčných výrobků, než za předchozích dvacet let. Vím, že maso nejíš. Vyhýbala ses tedy i mléčným výrobkům?

Jedla jsem sýr, ten je vždycky dobrý. Ale nebylo mi to příjemné, protože je to z velkochovů. Mám jednu teorii. Až půjdeš do očistce, tak u vstupu na tebe budou čekat všechny tváře těch nakousnutých zvířat. A možná telátka, kterým jsi brala mlíčko. Chápeš, co všechno by tam mohlo být? A to bych nechtěla vidět. To už potom tváře těch ovcí, které jsme tady zabili, budou ty nejpřátelštější, že? Pro ty jsme alespoň měli šanci udělat něco dobrého, nebo alespoň trochu fifty-fifty. Ale ty bezejmenné tváře, mraky těch nakousnutých. Teď by tam mohlo být tak graficky naznačeno to množství, nebo ten konzum, kterého se člověk musí účastnit. Tak nemusí, ale… Třeba pak musíš prožít život znovu, dokud nebudeš schopná vidět, co jsi všechno nakousla.

S tvými projekty byly neodlučně spojeny i studijní cesty. Byla jsi mimo jiné na Sibiři, loni ses podruhé vrátila do Turecka.

Dlouho jsem pak necestovala; až loni jsem cestovala hodně, protože Jakoubek vyrostl, takže šel odložit. To je nejmladší syn, tři roky, teď čtyři. Ono by bylo lepší tam jet třeba s Matoušem, se synem, kterému je čtrnáct, protože bych nevypadala jako poběhlice, kterou pustil manžel. To Turek nepochopí. Ale kdyby mě hlídal čtrnáctiletý syn, který je mi podobný, bylo by jasné, že mám dozor a takhle se můžu pohybovat po městě. Jenomže on strašně žere, takže by ten pobyt byl hrozně drahý. To zas takhle financované nebylo, že bych si s sebou mohla vzít bodyguarda s plnými dietami. Takže jsem to musela udělat jako poběhlice. Pak jsem byla ještě v New Yorku, po tom jsem dlouho toužila, abych to město viděla. Pozvala mě Andrea Dežo, newyorská výtvarnice, se kterou jsem se sčuchla na Tabooku. Ona je původem z Transylvánie, z pomezí Rumunska a Maďarska, a pak odešla coby dvacetiletá do Států. Hned jsme si převyprávěly životní příběhy. Byla někde v Číně a já jsem spala v její posteli. To bylo krásné. To byly cesty. Teď za á nemám peníze a za bé mám krávu. Mám patrně zas jednou necestovní období.

Nějak to střídáš: cesty a uzemnění?

Myslím, že život na vesnici se dá zvládnout jenom tak, že občas někam vyjedeš. Nevím, jak to řeší ostatní lidi, nebo jim to musí působit nějaké velké vnitřní poškození. Já vím, že když chci žít na vsi, tak musím jezdit někam jinam. Že jinak z toho zblbneš, podle mě. Anebo již musíš být blízko osvícení.

Staráš se o pět dětí, o statek, o rodinu – a ještě zvládáš jeden knižní projekt ročně. Jak to stíháš?

Já bych toho udělala mnohem víc, kdybych neměla rodinu. Anebo bych už dávno umřela. Musela jsem si udělat nějaká závaží: mám manžela, který se se mnou ještě stále nerozvedl – i když by, myslím, dávno mohl, protože jsem prostě praštěná a vzteklá. To, že jsme společně vydrželi puberty adoptivních dětí, to si myslím, že jsme hodně dobří. Čtyři děti už jsou velké, už s nimi nedělám úkoly, to už je pryč, to byla hrůza. Jakub je v pohodě, on tady tak obíhá. V nějakých letech jsem chodila na celý úvazek do práce. To se snažím teď nedělat. Suším seno a vlastně se k ničemu nedostanu. Ale když dělám na statku, a ještě k tomu rodinu, a ještě k tomu práci, to je teprve zajímavé.

Myslíš si, že by měli manželé doma více pomáhat, nebo by práce v domácnosti měla být placená, nebo…? Jsou ženy umělkyně nějak znevýhodněny schématem „žena se stará o domácnost a výchovu dětí, muž vydělává“?

To vlastně nevím, o čem mluvíte, paní. Tady na Pelhřimovsku je žena umělkyně ráda, že vydělá pár stovek. Umělkyně. Přijedou pro hnůj, budu házet na vůz. My tady máme takový velice neblahý princip, který se zvlášť adoptivním dětem nezamlouvá – tady je práce hodně. Když tu jsi, tak se na práci podílíš. Můžeš hrabat seno celkem spokojeně, ale nemůžeš mít stádo pubošů, kteří se válejí kolem wifiny. A ještě tě šikanují, že není oběd. Samozřejmě, když byli menší, tak se štěkali, co je lehčí a co kdo dělal. Když se pak srovnáváš s nějakou spolužačkou zbohatlicí, která má všechno a jezdí tudle a onde a vozí ji v novém mercedesu, no tak vozí. Nejhorší je, že u nás, prosím vás pěkně, teče teplá voda jenom, když si zatopíš v kotli. My bychom mohli přepnout na elektrický bojler. Ale nepřepínáme – to je totiž jaderná energie, štěpení. Jak známo, v paneláku všem teče teplá voda úplně normálně, vůbec nemusíš nic dělat, jenom otočíš kohoutkem. To, že to musíš zaplatit, už je trošku jedno, ne? Děti alespoň mají informaci, že teplá voda není zadarmo. Ono se to pak hodí i v životě v paneláku, protože ti jinak naskáče velký účet a vůbec nebudeš vědět za co. Ale zaplatit ho budeš muset určitě.

Co tě drží na Vysočině? Umělcům se asi žije líp v kulturních metropolích, nebo ne? Nezastesklo se ti po Praze?

Co bych tam dělala jako umělkyně? Já asi nejsem typ městské umělkyně, ne? Jako že bych chodila po vernisážích? Dobře, jdeš do ateliéru, ve kterém by se topilo, to by se mi dost hodilo v zimě. Teď je léto, ale v zimě je samozřejmě těžké si někam sednout a něco kreslit, protože je ti hned zima. Pak musíš jít přiložit a nasekat dřevo. Myslím, že bych to nepřežila, ve městě s těmi dětmi. Mě to baví, mě baví i ta kráva, i ten život na vesnici, i ta práce, dokonce mě baví tady i učit. Školka Vlásenický dvůr je akční, tam jsem teď dovezla satinýrku, uděláme tady na Vysočině centrum grafiky.

Vždycky je lepší začínat od země a učit lidi, kteří jsou okolo. Dělala jsem doktorát na Uměleckoprůmyslové škole. Je to všechno už tak složité, umělecká politika je plná estetismu a výpůjček. Člověk se v tom musí orientovat, všichni leží na Instagramech a pak se to klonuje navzájem. To mě vůbec nebaví. Že by člověk měl vědět, že na Instagramu je nějaká Španělka, která kreslí takhle a tahle žačka ji kopíruje. Ať si kopíruje. Já to zjišťovat ani nechci. Život je krátký, co se tímhle zaobírat. To je lepší najít si nějakou reálnou věc a tu pak žít a prostě ji dotáhnout.

Mám našlápnuto na takových padesát životů. Jsem pořád ve stresu – já to nemůžu stihnout, i kdybych teď byla teprve v půlce. A myslím, že mi bylo čtyřicet, takže si dost fandím.

Tereza Říčanová se narodila v roce 1974. V roce 1999 absolvovala na pražské VŠUP v ateliéru Jiřího Šalamouna. V devadesátých letech cestovala po Sibiři a Turecku. Z Prahy se v roce 1998 přestěhovala do Mezné u Pelhřimova. Věnuje se volné tvorbě, kreslí, maluje, hraje divadlo pro děti, zpívá, hraje na akordeon. Snažila se vychovat pět dětí, hospodaří. Žije svými projekty, propojuje současnost s historií, pracuje s místní komunitou. Ilustrovala a vytvořila několik knih pro nakladatelství Baobab, které byly oceněny jako Nejkrásnější česká kniha roku nebo získaly Zlatou stuhu. Noemova archa byla nominována na ocenění Magnesia Litera. Věnuje se pedagogické činnosti, aktuálně učí na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jihlavě-Heleníně a v mateřské škole Vlásenický dvůr.

Ptala se Ilona Staňková. Rozhovor byl redakčně krácen.

Tam u šraňků bude přístaviště. Rozhovory s umělci s Českomoravské povýšeniny. Lenka Dolanová, Daniel Novák, Ilona Staňková. Vydala Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2019.