Paul Ewert to má z ateliéru do ateliéru 900 kilometrů

Paul Ewert.  Foto: Jan Dočekal Paul Ewert: Antimonochromie I – VI, 2019, akryl, papír, plastová folie, tužka, lepicí páska, kousky lega, japonský hedvábný papír, průhledný gel, lepena, alobal na plátně, 40 x 40 cm.  Foto: Jan Dočekal Paul Ewert: Antimonochromie I – VI, 2019, akryl, papír, plastová folie, tužka, lepicí páska, kousky lega, japonský hedvábný papír, průhledný gel, lepena, alobal na plátně, 40 x 40 cm.  Foto: Jan Dočekal Paul Ewert: Antimonochromie I – VI, 2019, akryl, papír, plastová folie, tužka, lepicí páska, kousky lega, japonský hedvábný papír, průhledný gel, lepena, alobal na plátně, 40 x 40 cm.  Foto: Jan Dočekal Paul Ewert: Antimonochromie I – VI, 2019, akryl, papír, plastová folie, tužka, lepicí páska, kousky lega, japonský hedvábný papír, průhledný gel, lepena, alobal na plátně, 40 x 40 cm.  Foto: Jan Dočekal Paul Ewert: Antimonochromie I – VI, 2019, akryl, papír, plastová folie, tužka, lepicí páska, kousky lega, japonský hedvábný papír, průhledný gel, lepena, alobal na plátně, 40 x 40 cm.  Foto: Jan Dočekal Paul Ewert: Antimonochromie I – VI, 2019, akryl, papír, plastová folie, tužka, lepicí páska, kousky lega, japonský hedvábný papír, průhledný gel, lepena, alobal na plátně, 40 x 40 cm.  Foto: Jan Dočekal

Lucemburský výtvarník Paul Ewert (* 1966) má dva ateliéry. Cesta mezi nimi je dlouhá devět set kilometrů. První se nachází v umělcově rodném Lucemburku, druhý u nás, v Třebíči na Vysočině, odkud má manželku Annu. V Jihlavě je zahraničním členem Spolku výtvarných umělců Vysočiny. Tradicí naší výtvarné kultury není zasažen, zato do ní přináší obohacující originální prvky.

V Lucemburku navštěvoval chlapecké lyceum, v bruselském Institutu Saint-Luc studoval grafiku a ve Štýrském Hradci uměleckou historii. Působil v Národní knihovně a v Casino Forum d‘Art Contemporain v metropoli Lucemburska. Uskutečnil patnáct autorských výstav, tři z nich v Lucembursku, ostatní v České republice. Zúčastnil se řady kolektivních výstav, nejčastěji členských výstav Spolku výtvarných umělců Vysočiny. V letech 2007 a 2008 hostoval na výstavách moravské surrealistické skupiny Stir up v Galerii Čertův ocas v bývalém Mohelském mlýně na Třebíčsku.

Ve smyslu předmětu Ewert tvoří tradiční závěsná díla. Jejich originalita spočívá v kombinaci užitých materiálů s přesahem do asambláže (včetně kostek lega a jejich fragmentů), čímž dosahuje třetího rozměru. Výsledné obrazy nesou děje spojující zkratkovité vyjádření autorových vzpomínek na více dějů. Napsal o nich: …jsou pro mne jako vlastní děti, mám k nim mnoho co povědět. To je evidentní protiklad ke stanovisku, že obraz má mluvit sám za sebe. Ewertovy výklady vždy nesou pestrou mozaiku detailů co, proč a v jaké spojitosti. V četnosti nesourodých odkazů, jejichž východiska zná zpravidla jen autor, prolínajících se linií, barevných polí, kolážovaných a materiálových jednotlivostí divák může snadno zbloudit. Přítomná tajemnost je ale přitažlivá, má podmanivou barevnost.

První pohled může divákovu mysl orientovat k abstrakci. Ewert je však abstrakcionistou pouze zdánlivě. Vše, co podle svého konceptu hýřivě sděluje, je myšlenkově určité. Proplétá události vysílané zápisky své mysli v bohaté konstrukci podobné bludišti. Kdo však je svým uzpůsobením hledačem, přijde si na své. Četné Ewertovy obrazy mají inspirační východisko v klasické hudbě, v níž se výborně orientuje. I coby klavírista. Druhým zdrojem tvůrčích podnětů je krajina a třetím cestování po Evropě. Na nových místech vyhledává galerie a muzea moderního umění pro živá setkání s malířskými díly, která, jsou-li pozorována přímo, sdělují zaujatému vnímateli násobně víc, než mohou jejich třeba i dokonalé polygrafické reprodukce v naučných knihách. Při takových prohlídkách Ewert hledá souvislosti své osobité tvorby s tvorbou důležitých evropských malířů 20. století. Nikoli proto, řekl bych, aby pátral po nitkách saturování své ctižádosti, ale z příčiny pocitu sounáležitosti. A to i proto, že vzájemnost nemá za směrník k plagování, nýbrž k vymezení prostoru vlastního přiřazení se k spřízněným tvůrčím duším.

V Ewertově tvorbě četností převažují díla vzniklá kompozičním spojením akrylové malby s pískem (narušuje strukturu obrazové plochy), s papírovou či fotografickou koláží (propojuje originalitu práce ruky s neosobními obrazovými fragmenty), s trojrozměrnými předměty (obraz získává reliéfní charakter), s prvky ze stavebnice Lego (reflexe v dětství nejoblíbenější hry). Lze tedy, kdyby na tom záleželo, rozlišit, kdy je Ewert „pouhým“ malířem a kdy je obrazovým „konstruktérem“.

Teprve soustředěný pokus o komplexní percepci Ewertových pracovních metod a způsobů osobité interpretace obsahů jednotlivých děl může být označen za vnímatelovu „partnerskou účast“. Názvy děl jsou často velmi obsáhlé, ale to neznamená, že vnímatele přivádějí k jednoznačnosti obsahu. Domnívám se však, že to ani není důležité, neboť pro každé umělecké dílo, které se nezabývá věcností, lze mít rozličné výklady. Což vůbec neznamená, že v něm nelze nalézt adresně oslovující krásu.

Zatím poslední uvedení Ewertových závěsných děl se odbývá do konce ledna na výstavě Výtvarná Vysočina 2019 v pořadatelství Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Kolekce šesti rozměry komorních obrazů, sestavená v enigmatický celek nesoucí sdružený titul Antimonochromie, nese kolážovanou a asamblážovanou postmoderní tendenci. V expozici patřila k artefaktům hodných zájmu. Ewert napsal: „Snažil jsem se překročit hranice malby. Věci jsou někdy jakoby šílené. Maloval jsem plátno, balil je do folie. A další. Bylo léto. Na podzim jsem seděl více v kavárně než v ateliéru, četl filozofická díla o umění a dalších věcech. Nové obrazy jsem namaloval až pár dní před výstavou. Je jich deset, šest jsem dal na výstavu.“ S jakými se potýkal veličinami? S náhodou, spěchem, vzrušením, napětím, nejistotou. Pro Ewertovu tvůrčí letoru jsou to nejpříhodnější okolnosti pro vznik díla, svou „antijednobarevností“ jsou autorovou barevnou i monochromní projekcí do umění dnešní doby.