Odpor, nebo Law and Order?

Demonstrace hnutí Fridays For Future v Berlíně. Foto Leonhard Lenz, Wikimedia Commons

Společnost přece prostřednictvím hnutí Fridays for Future jasně řekla německé spolkové vládě, jak se to má s oteplováním Země. Ale vláda pořád nereaguje. Potřebujeme tedy v roce 2020 občanskou neposlušnost a odpor a rebelii proti vládám?

O tom, že německá spolková vláda jedná ve věcech ochrany klimatu velmi skrovně, se diskutuje už několik měsíců. Jak si ale stojí strategie environmentálního hnutí? Byl jeho boj o společenskou a politickou majoritu doteď efektivní? Nebo je zapotřebí zcela nových forem kampaní občanské neposlušnosti, jako jsou ty, které momentálně vyvíjejí skupiny jako Extinction Rebellion (Rebelie proti vyhynutí, XR)? A jaké pojetí demokracie za nimi vězí?

V Německu, stejně jako ve většině států Evropské unie, v zásadě díky zarputilé práci ekologických spolků věnované ochraně klimatu neexistuje žádné relevantní hnutí, které by problém popíralo. Ohledně Pařížské dohody – tedy vzdáleného abstraktního cíle úplné dekarbonizace ekonomiky a společnosti do roku 2050 – v současnosti panuje politická (všechny strany až na Alternativu pro Německo) a společenská (v anketách) shoda.

Pokud však jde o konkrétní opatření, byl a doposud je vliv na vlády zjevně omezený. V roce 2005 nedosáhla německá spolková vláda prvního cíle snížit emise CO2, který si sama vytyčila (tehdy o 25 % oproti roku 1990). V roce 2020 vláda za velkého rozruchu nesplní svůj cíl snížit tyto emise o 40 % (o osm procentních bodů), což lze při sebekritickém pohledu hodnotit i jako velkou porážku německého environmentálního hnutí. Pomocí navržených opatření, která jsou součástí aktuálního klimatického balíčku, nebude podle vědců možné dosáhnout ani německých vládních cílů pro rok 2030, přestože jsou vzhledem k Pařížské dohodě a roku 2050 nedostatečné.

Rozvrat klimatu jako politická otázka

Zamýšlené zvýšení paušální částky pro přeshraniční pracovníky (Pendlerpauschale) dobře ilustruje banální politický problém: spolková vláda se bojí zloby automobilistů vyjádřené u voleb stále ještě více než zloby lidí, kteří chtějí chránit klima. Heinrich Strößenreuther, který v Berlíně úspěšně vedl kampaň za první německý cyklistický zákon, vysvětlil svůj úspěch tím, že dokázal právě tyto poměry otočit tak, aby měla zemská vláda větší strach z něj než z automobilové lobby.

Spolková vláda – a to stejně Křesťanskodemokratická unie Německa (CDU) jako Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) – se v současnosti nejvíce obává odlivu voličů k Alternativě pro Německo (AfD), která se strategicky pokouší proměnit ochranu klimatu v kulturní boj. To je problém. Váhavá politika vlády je však přesto překvapivá: přece jen dostalo tradiční environmentální hnutí letos díky mladým aktivistům z Fridays for Future zcela nečekaně nové podněty včetně do té doby nevídané mobilizace v ulicích. To znovu zvýšilo jednak povědomí politiků, společnosti a především médií o tématu, jednak ochotu se jím zabývat. Překvapivá je tato váhavost i proto, že si CDU/CSU veřejně dělá starosti, zda pro ni není u volebních uren v budoucnu ztracena velká část celé jedné generace mladých, což naznačují zisky zelených ve volbách do Evropského parlamentu.

Mnohým se tak dere na mysl, že logickým důsledkem dosud stále nedostatečné klimatické politiky jsou radikální formy akcí jako obsazování letišť, ulic a veřejných míst. Extinction Rebellion (XR) v tomto smyslu (na svých britských webových stránkách) popisuje, co z jejího hlediska prostě nefunguje: volby, lobbing, petice a konvenční protesty nejsou proti mocným politickým a ekonomickým silám blokujícím změnu účinné. V tomto smyslu je údajně zapotřebí rušivého nenásilného občanského odporu – zkrátka rebelie.

Nepřekvapí, že se liberálně-konzervativní autoři mohou přetrhnout, aby upozornili na toto hnutí, a kousavě se mu vysmívají jako klimatickopolitické sektě „s pasivně agresivním úsměvem účastníků církevních shromáždění na rtech“ (Ulf Poschardt v deníku Die Welt). Nebo se zapřísahají, že se jedná o velké nebezpečí, jako Rainer Hank, který na faz.net dezinterpretoval požadavek XR na uznání „stavu klimatické nouze“ jako „zákon o nouzovém stavu“, rozuměj vyřazení demokracie ekodiktaturou. Na první poslech to zní jako zčásti hysterická reakce na Fridays for Future a Gretu Thunbergovou. I zájemci o klimatickou politiku by ovšem měli projevit snahu podívat se pozorněji na to, zda základní analýza souhlasí a akce jsou skutečně prospěšné.

Podle zástupců hnutí je myšlenka XR, co se týče efektivity formy kampaně, založena do značné míry na vědeckém základě a vychází z úspěšných historických hnutí občanské neposlušnosti. Citována bývá Erica Chenoweth, politoložka Harvardské univerzity, která ve své práci objevila, že nenásilná občanská neposlušnost není jen morální volbou, ale z dlouhodobého hlediska i nejúčinnějším nástrojem. Na základě výzkumu stovky kampaní popisuje „zásadu 3,5 procent“: 3,5 % aktivních obyvatel už stačí na vynucení politické změny.

Vzpoura proti vládě, nebo jen kontrola plnění jejích úkolů?

To však platí pouze za předpokladu, že se jedná o situaci, ve které je „neposlušnost“ nebo „odpor“ vůči jednání státu skutečně namístě. První otázka je při tom přirozená: neposlušnost vůči komu? V tomto směru má XR jasno: proti vládám. Jenže všechny členské státy i Evropská unie jako celek se už zavázaly k dekarbonizaci ve smyslu Pařížské dohody. Tato rozhodnutí už byla v podstatě přijata díky politické majoritě s příznivým postojem ke klimatu. Nyní se na všech úrovních politicky zápasí o správné nástroje k naplnění těchto rozhodnutí.

Největším problémem příběhu o odporu v Německu možná je, že XR přispívá k tomu, aby byla ochrana klimatu prezentována jako zásadní společenský konflikt a kulturní boj. Přinejmenším část médií, politiků a společnosti tak blokádu ulic a náměstí nebo dokonce linek metra vnímá.

Fridays for Future (FFF) jsou úspěšní nejspíš právě proto, že na základě společenského a politického konsensu se od vlády v podstatě očekává, že bude konat svou povinnost a v zájmu mladé generace důsledně naplní své vlastní cíle, které už jsou demokraticky legitimovány. FFF tak stojí na straně demokratických rozhodnutí. Vláda a parlamentní většina nejsou zpochybňovány, ale je od nich požadováno splnění povinnosti. Proto je pro konzervativní kritiky tak obtížné proti tomu obsahově argumentovat. Dělají to tedy emocionálně a kulturně.

Příběh FFF se tak úplně nehodí do konfliktního narativu klasických sociálních hnutí. Hnutí odporu Extinction Rebellion (XR) naproti tomu spíše ano. Přežití musí být prosazeno navzdory nečinným vládám, parlamentům a establishmentu, od nichž se toho nedá moc očekávat. „Vlády náš svět nezachrání,“ píše se na německých webových stránkách XR. „Nenásilným občanským odporem chceme naše vlády přimět vyhlásit ekologický stav nouze a vytvořit zákonný rámec pro realizaci našich požadavků.“ O parlamentní většině zde vůbec není řeč. Je zajímavé, že i AfD se ráda ohání motivem „odporu“. Ovšem proti establishmentu, který údajně hodlá prosadit zcela zbytečná opatření na ochranu klimatu proti vůli lidu. AfD chce právě onen už dosažený konsensus prolomit a udělat ze zastavení ochrany klimatu téma kulturního boje ve volebních kampaních. V tomto smyslu je sporné, zda fakticky stejný přístup klimatických aktivistů, spočívající v boji proti establishmentu, může pomoci.

Proti zlořádu je třeba úřadem bojovati, ne ve jménu dobra a vyšší pravdy

Zvláště když se díky posílení zelených jeví i na celostátní úrovni jako skutečně možný vznik nových politických majorit, které by mohly vést k ambicióznější legislativě a náročným projektům, jako je rozšiřování obnovitelných zdrojů ve smyslu klimatických cílů. Právě tato konkrétní klimatická politika, jako je například výstavba větrných parků, musí probíhat na bázi Law and Order, práva a zákona. Ochrana klimatu je v první řadě velkým reformním projektem, který zahrnuje mnoho oblastí práva. Mohlo by být například zapotřebí změnit zákony za účelem urychlení územně plánovacích řízení a zmenšení minimální vzdálenosti větrných elektráren od zástavby. Při tom lze očekávat, že provádění těchto legislativních změn bude narážet i na značné pochyby společnosti a nepochopení místních obyvatel. Odvolávat se na občanskou neposlušnost nebo dokonce odpor by v tomto případě nebylo moc prospěšné. Představme si, že přesvědčení odpůrci větrné energie s podporou AfD sami objeví nástroj občanské neposlušnosti a obsadí staveniště nebo budou ničit již vybudované elektrárny. Budou se při tom také odvolávat na vyšší pravdu, například na ochranu obyvatelstva před infrazvukem. Jaká by byla odpověď klimatických aktivistů na tento odpor proti státu?? Jaká by byla reakce, kdyby část obyvatelstva nedodržovala novou legislativu v oblasti dopravy, která by upravovala omezení rychlosti nebo zákaz vjezdu do center měst? Nebo budou zemědělci masivně blokovat ulice a náměstí traktory – jako se to nedávno stalo v Nizozemsku –, protože budou klást odpor proti reformám dnešního intenzivního zemědělství příznivým k ochraně klimatu. Odpovědí může být jen Law and Order. Jinak se z kulturního boje stane občanská válka.

Já bych argumentoval tím, že demokraticky přijatá rozhodnutí a právně bezvadná schvalovací řízení při stavbě větrných elektráren nelze jednoduše smést ze stolu argumentem vyšší pravdy. Souhlasil bych tedy asi dokonce i s policejním vyklizením staveniště obsazeného odpůrci větrníků. Zde se z toho stává hořká pilulka pro aktivisty, kteří propagují nutnost občanské neposlušnosti, majíce při tom před očima hnědé uhlí nebo atomovou elektrárnu. Neplatí pak ale toto právo i pro odpůrce větrné energie a přátele rychlé jízdy?

Samozřejmě, že ne, řeknou někteří, protože v boji proti atomové politice bojujeme za dobro a pravdu. A zde hořká pilulka hořkne ještě víc: kdo schvaluje pluralitu moderních společností jako takovou, může jen těžko argumentovat absolutní pravdou, byť by třeba naprostá většina vědců určila jako hlavní hrozbu oteplování klimatu a nikoli větrné turbíny. Pro připomenutí: i část hnutí proti atomové energii kladla „odpor“ proti „atomovému státu“. Ale dokonce ani v 80. letech 20. století, na vrcholu blokád, nebyl tento pojem vzhledem k situacím skutečného odporu proti diktátorským režimům na místě.

Důkaz: k odstoupení od jaderné energetiky nakonec došlo díky parlamentní většině a nikoli v důsledku změny režimu.

Právo a zákon navíc dnes nejsou jen pod tlakem pouličních protestů. Ve Velké Británii mají premiéra, který dlouhou dobu flirtoval s myšlenkou neřídit se právem a zákonem kvůli nadřazené vůli lidu („the will of the people“). Tato údajná vůle lidu se zneužívá zejména k masivnímu zpochybňování autority parlamentu. Donald Trump se důsledně snaží znectít obojí: principy právního státu i demokratická práva parlamentu.

Když nyní pravicoví populisté napadají stát a jeho instituce, aby zastavili klimatickou politiku, není možné napadat stát a jeho instituce, abychom klimatickou politiku prosadili. Pro připomenutí: tento právní stát je momentálně nutné hájit ve jménu zachování čistoty ovzduší i v Německu, a to proti městům a zemským vládám, které ignorují soudní rozsudky (které požadují účinnější opatření, zejména omezování automobilové dopravy – pozn. redakce KN), a provádějí tak svého druhu občanskou neposlušnost. Z tohoto hlediska je logické, že německá ekologická a spotřebitelská organizace Deutsche Umwelthilfe v minulosti žádala dokonce donucovací vazbu pro předsedu vlády spolkové země Bádensko-Württembersko. Nikoli tedy CSU, ale právě tento spolek je opravdovým zastáncem zákona a pořádku v Německu.

Jak ale může část environmentálního hnutí nezákonně blokovat ulice a náměstí, když na druhou stranu od města Stuttgart očekává, že se bude řídit právem a zákonem? Jak mohu zpochybňovat demokratickou legitimitu parlamentu, když chci, aby byly dodržovány evropské normy upravující limity oxidu dusičitého?

Toto pochopení teoretikům odporu zcela chybí.

Příznačně je také Evropská unie zmiňována vždy jen okrajově, přestože podstatné stavební kameny klimatické politiky jsou pokládány v Bruselu. Evropská unie se nevyskytuje na oficiálních britských stránkách XR a kupodivu ani na oficiálních stránkách německých. V zásadě je pohled zaměřen velmi nacionálně na příslušnou vládu. Roger Hallam, jeden ze zastánců tvrdého kurzu v XR, ve svém díle Common Sense požaduje, aby vláda během rebelie předala moc „správě“ (administration), která vyhlásí stav klimatické a ekologické nouze. Vzhledem k „pravdě“ ohledně změny klimatu obviňuje vládnoucí osoby z genocidy. Jeho projekt nese název „Bring down the government“. XR jako hnutí tento postoj zjevně nesdílí, protože o něm na oficiálních stránkách není ani zmínka. Zatímco podle Hallama má být parlament zbaven moci a nahrazen „Citizens Assembly“, na oficiálních stránkách je zřízení občanského shromáždění sice klíčovým požadavkem, ovšem jako poradního orgánu, jehož členové jsou určováni losem.

Občanské shromáždění namísto parlamentu, nebo vedle něj

Na německých stránkách se pak nachází velmi praktická a informativní příručka popisující, jak má toto shromáždění fungovat. Nástroj v podobě občanského shromáždění se v různých zemích skutečně ukázal být zajímavým doplňkem demokratických procesů. V tomto ohledu je docela představitelné, že by poradenství poskytované vládě a parlamentu občany mohlo pozitivně doplnit dnešní poradenství poskytované vědeckými radami (například radou pro životní prostředí) a zástupci jednotlivých skupinových zájmů.

Bohužel se však také ukazuje, proč se o to XR tak vehementně zasazuje. Z oficiálních stránek prosvítá silná skepse vůči zvolenému parlamentu a jeho legitimitě. Na německých stránkách se pak píše: „Vláda musí svolat shromáždění občanů:občanek za účelem nezbytných opatření proti ekologické katastrofě a za účelem klimatické spravedlnosti. Vláda musí jednat v souladu s jeho rozhodnutími.“ To ale nevypadá jako proklamovaná „poradní funkce“. Po kritice to němečtí aktivisté XR doplnili v průvodním textu ujištěním, že tím není myšlen bezprostřední závazek k realizaci. Tato ambivalence však dobře odráží velká očekávání vkládaná do občanů a zoufalou naději, že pak bude politika lepší.

Na rozdíl od situace zvolených poslanců, kteří jsou závislí na znovuzvolení, ovlivňováni lobbistickými zájmy a v zajetí specifických stranických závislostí, se u občanského shromáždění předpokládá, že bude fungovat transparentně, férově a rovnoprávně, a bude tak moci přijímat fundovaná a demokraticky legitimní rozhodnutí. Tedy fungovat jinak, než je tomu v německém Spolkovém sněmu nebo Evropském parlamentu, chtělo by se dodat.

Tyto úvahy ale nezohledňují aktuální nebezpečí a výzvy. Legitimita parlamentních rozhodnutí je v mnoha státech pod tlakem. Zejména tam, kde se používají nástroje, jejichž funkce a interakce v parlamentních systémech jsou nejasné a sporné. Amatérsky uspořádané referendum a jím vyvolaná krize britské parlamentní demokracie jsou v tomto ohledu nejlepším příkladem. Rovněž mizérie v Katalánsku má svůj původ v použití rozhodovacích postupů, které nebyly akceptovány ani z právního hlediska, ani celou katalánskou společností.

Je naivní si myslet, že by byl radikální program na ochranu klimatu akceptován snáze, kdyby byl kompletně vysněn občanským shromážděním a vláda a parlament ho jen následovaly. Jedná se v podstatě o jinou variantu touhy po „the will of the people“, formulované mimo ubohý a špinavý boj o parlamentní většinu. Zatímco zelení a environmentální hnutí byli v 80. letech na základě podobné kritiky parlamentarismu ještě bojovníky za referendum, prosazují dnes – protože v referendu mohou zvítězit i ti nesprávní – jako řešení občanské shromáždění. A také se chtějí vyhnout nutnosti pojmenovat jádro pudla: pro radikálně-realistickou politiku ochrany klimatu chybí parlamentní většina.

Text, který původně vyšel v tištěném speciálu deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.

Podobného tématu se ve svém nedávném rozhovoru pro magazín MFDnes dotkl i profesor Vojtěch Novotný, biolog, který už dvacet let provádí výzkumy biologické rozmanitosti na Papui-Nové Guineji. Společenské souvislosti klimatického hnutí vnímá takto: „Část klimatických hnutí v zásadě tvrdí, že současná kapitalistická společnost selhala. V tom mají sice nakonec pravdu, protože o změně klimatu se mluví posledních čtyřicet let, a emise přitom dál rostou, ale ty radikální návrhy na nápravu znějí podezřele. Protože už jsme jednou viděli, jak revoluční řešení pro objektivně vážné problémy minulé doby, jakými byla sociální nerovnost, vše jen zhoršilo. Argumentovalo se skutečným problémem, zdůvodnila se jím radikální změna společnosti, a nakonec to ani ten původní problém nevyřešilo, spíše naopak. A já se obávám, že podobně by fungovaly i klimatem podmíněné revoluce.“ Shodou okolností se vyjádřil i konkrétně k situaci v Německu: „Nedávno jsem v Německu přednášel univerzitním studentům, kteří mají zájem o biologii. Srovnáním s podobným publikem v Česku, v Británii či Spojených státech mohu říci, že německá společnost je teď jednoznačně nejpřipravenější na nějakou radikální klimatickou akci. Pokud dojde v dalších 10 letech na nějaký radikální společenský zelený experiment, tak nastane v Německu. Nevím, jaký experiment, a vůbec nevím, jestli dopadne dobře nebo špatně, ale v každém případě mám silné pochybnosti, že bude mít potenciál rozšířit se do dalších zemí.“