Sen o hořící Austrálii

Foto Tomáš Koloc.

Další z autorových reflexivních snů na aktuální téma.

Sousedka přes ulici si na noc zatopila v kamnech, pálila odpad, který za týden nashromáždila. Plastové láhve hořely opravdu dobře, vydávaly žlutavý hustý kouř a na okolí padaly mastné černé saze. Ušetřila tím dvě koruny denně za popelnici a my jsme podpořili hospodářství nákupem čisticích prostředků.

Usínal jsem, omámen výpary rozteklých plastů, poměrně snadno.

Zdálo se mi, že jsem věnoval celý den organizování sbírky na pomoc ohněm sužované Austrálii. Podařilo se mi do Sydney převést obnos 8 000 korun, částečně mé celoživotní úspory a částečně milodary od kolemjdoucích, kteří se lekli mého odpudivého zjevu houmlesáka, když jsem žebral v podchodu na Václaváku a k tomu hrál poprvé v životě na zobcovou flétnu. Ve volných chvílích, když nikdo nechodil, jsem si pročítal pomačkané noviny, na kterých jsem seděl a ležel.

„Velký novoroční ohňostroj v Sydney – uspořádala radnice za 200 000 australských dolarů jako poděkování hasičům likvidujícím ohnivou katastrofu,“ četl jsem titulek.

Ano, to bylo místo pro mne, chtivého pomáhat za každou cenu.

V Sydney jsem se přidal ke komunitám bojujícím za klimatickou změnu. Vyzbrojen kamenným kladivem a oděný do kůže jsem zabil krávu prdící na pastvině. Stáhl jsem ji z kůže, vyvrhl vnitřnosti a tyto potom vyhodil před vrata spalovny, která byla mimo provoz, protože znečisťovala ovzduší. Krávu jsem polil naftou, aby se lépe pekla a sklidil za to potlesk domorodého obyvatelstva.

„Bereme tě mezi nás, vidíme, že to cítíš stejně jako my,“ pochválili mě. Jinak ani nemohli.

Pohostil jsem je krávou, vydatně ochucenou naftou, kterou jsem nabral z moře, kde vytékala z kolem projíždějícího netěsnícího tankeru. Nafta stekla do ohně a my jsme se zahalili do voňavého černého kouře.

„Zahoď příbor, jez rukama, to bys tady daleko nedošel. A teď honem do školy, jsi zralý na inkluzi,“ potěšil mne návrhem náčelník mých krávou pohoštěných hostitelů.

„Půjdeme k šamanovi, bude tě odnaučovat číst.“

Asistent mě pomazal blátem a popelem, abych se lépe zařadil a začala výuka. Brzy jsem se neuměl ani podepsat. Díky své přizpůsobivosti jsem se stal negramotným.

„Výborně, staneš se zapisovatelem našeho kmene,“ rozhodl náčelník.

Zařadil mne do družstva vajglistů, to byli ti, kteří házeli ještě hořící nedopalky cigaret, které jsme fasovali od pomáhajících dobrovolníků, do ještě nehořících suchých porostů.

Bleskem se roznesla radostná zpráva: Děti z Evropy poslaly další peníze, získaly je prodejem plastových víček, původně sbíraných na pomoc dětem, pro které nebyly peníze na lékařskou péči.

„Sláva, díky Evropo, uspořádáme další ohňostroj, za chvíli jsou Velikonoce!“ radovali jsme se.

Oheň, hašený naftou a zasypávaný plastovými pytlíky, se ke mně začal nebezpečně přibližovat. Vykašlal jsem se na humanitární pomoc a koukal, kam bych se před smradem a žárem schoval.

Nebylo kam.

Probudil mne štiplavý dým.

„Aha, Austrálie,“ řekl jsem si. Seběhl jsem dolů do kuchyně, zahalené kouřem. Rychle jsem vypnul topinkovač a vyhodil z něj dvě černé spálené topinky. Dcera už odešla do školy, a na snídani, kterou si svědomitě připravovala, zapomněla.

Byl jsem zpátky doma.