Jak jsem se stal dojížděčem

Foto Tomáš Koloc.

Bylo to jednoduché: přestěhoval jsem se, aniž jsem změnil pracoviště.

Cesta do práce se mi prodloužila „jen“ o půl hodiny – a zpátky jakbysmet. Jenže pocitově jako by se pracovní den zkrátil o dost víc; řekl bych, že aspoň o dvě hodiny, možná o víc. Nevím, proč. Víkend kvůli tomu jaksi získal na významu, půl dne pokaždé musím dělat resty, na které se přes týden nedostalo. Snad kdyby sebou ta přípražská lokálka trochu víc hodila… Totiž kdyby si to metelila přes Říčany na Vršovice rychlostí blízkou rychlosti světla, chod času by se pěkně po einsteinovsku zpomalil. Ale to by asi napřed přinejmenším museli utáhnout všechny šrouby na pražcích, že.
Ještě chovám naději, že s přibývajícím světlem se ty dny zase nějak prodlouží. Pardon, samozřejmě mám doma elektrická světla všude, kde je potřebuji, ale přesto myslím, že delší denní světlo a ovšem také letní čas způsobí, že se dny aspoň trochu natáhnou. Mimochodem, dobře se to dá sledovat. Jak tak chodím skoro každý den přes ves a přes kopec na zastávku, pozoruji a prociťuji proměny denního světla. Možná ne ze dne na den, ale asi tak za tři dny už je to vážně pozorovatelné. Abych pravdu řekl, na podzim bylo poněkud depresívní, jak ubývalo světla, ale teď je aspoň stejně radostné, jak ho přibývá.

Že se (pracovní) dny tak moc zkrátily, je asi největší nevýhoda dojíždění. Ale má to i výhody.
Díky těm dvěma procházkám jsem v bezprostředním kontaktu se svým osvětím (Umwelt), především s počasím. Často potkávám srnky a káňata, občas i lišku.
Procházka vede pěknou krajinou se zachovanými mezemi i remízky, a dokonce i několika dnes už zatravněnými bývalými poli. Nejen v tom našem „chudém bramborářském kraji“ bylo dřív rozoráno kde co. Tak až zase budete číst něco o dramatické „ztrátě“ orné půdy, uvědomte si, že ten úbytek jde zčásti na vrub právě zatravnění, které je většinou prospěšné pro půdu, vodu i živáčky. Výstavba ohavných hal podél dálnic je samozřejmě lumpárna – srovnatelné leda s nezodpovědným hospodařením, které vede k trestuhodné půdní erozi a co do plochy je bohužel o dva řády větším problémem než ty skladové areály.

Kde cestou do Pyšel zůstala pole, je na nich bohužel jen vyjetá polní cesta. Nevím, jestli byl traktorista líný zvednout při orbě radlice nebo je to kvůli dotacím, ale pro cestu do práce už jsou vyšší boty standardem a až v kanceláři se přezouvám do slušných polobotek.

I když ta cesta bývá blátivá, chodím jí raději, než abych jen seběhl na náves na autobus. Dopraví mě do města za stejnou cenu a celkem za stejnou dobu, jenže vlak je spolehlivější a v něm si skoro pokaždé sednu a můžu si v klidu číst. A ještě to mám s tou prima procházkou.

Jezdím tak obvykle tři nebo čtyři dny v týdnu (tj. šest až osm jízd), postupně poznávám těch několik průvodčích, co se na trase „točí“, ale pokud jde o tarif, dráhy ani „organizátor dopravy“ mě za štamgasta nepovažují. Traťové jízdenky i kupóny se totiž vyplatí jen při opravdu denním dojíždění. Nic jako množstevní sleva bohužel neexistuje a teď už dokonce ani zvýhodněná zpáteční jízdenka. Přitom existují aspoň dvě technicky snadné možnosti – jednak aby kilometrická banka šla využívat i na krátké vzdálenosti, jednak kdyby existoval zvýhodněný předplacený bloček jízdenek, samozřejmě třeba virtuálních.

Snad se něčeho z toho ještě dožiju – a ještě lepší by byl provoz ve čtvrthodinovém taktu, protože v něm už člověk přestává být závislý na jízdním řádu, vyrazí na zastávku, jak mu to vyjde, a tu chvilku na nejbližší spoj prostě počká. Tedy pokud zrovna nefouká Sabina nebo její povedení sourozenci. I bez stromů na kolejích jsme tehdy měli zpoždění hodinu a čtvrt.

Ale to bylo jen výjimečné. Na ten vlak chodím mj. kolem zánovní kapličky. I kdyby jí nebylo, děkoval bych pokaždé pánubohu – za to, že můžu (být dojížděčem).