Všemožně se snažím vymanit a obrnit proti té bandě kolem mě
Knižní vydání textů Radima Husáka není jen lacinou kuriozitou, ale také příležitostí k zamyšlení nad rolí solitérů a provokatérů v naší současné kultuře.
Kolem prokletých básníků už nevznikají kulty, to ale neznamená, že dnes žádní neexistují. Pokud se mladý člověk cítí jaksi nepříliš kompatibilní se svým okolím, je stále ještě obvyklou reakcí zkoušet se z toho vypsat. Jenže právě tím se propast mezi vámi a zbytkem světa dále prohlubuje, až se stane nepřekročitelnou. Tak dlouho se věnujete experimentům a mystifikacím, až přijdete do středních let a dojde vám, že ať už se establishmentu vysmíváte sebevíc, bude to vždy on, kdo se bude smát naposledy, a tudíž nejlépe. Člověk sice stále střídá masky, ale postupně přichází na to, že do té nejdůležitější role ho už dávno obsadili ti druzí a že to není zrovna role, po které by toužil. Kdo v tom umí chodit, ten si udělá z uměleckých provokací výnosnou živnost – no a těm ostatním zbude nanejvýš pocit morálního vítězství. A i když je to mnohým vašim bližním k smíchu, ono to hoře z rozumu nebolí o nic méně jen proto, že ho už tolik lidí prožilo před vámi, od Daniila Charmse přes Rafala Wojaczeka až třeba po Henryho Dargera.
Radim Husák (1974–2007) patřil k proslulému okruhu teplické bohémy a stál u zrodu časopisu Dekadent geniální. Byl mužem mnoha uměleckých pseudonymů, jurodivým performerem i majitelem kultovní internetové kavárny, kde „umělci vyhledávají v Googlu odkazy na sebe“, sám sebe charakterizoval bonmotem „paralympionik světové literatury“. Kniha Milenec zakletých žen obsahuje Husákovy texty z pozůstalosti a zahrnuje básně, absurdní anekdoty, parodie, uměnovědné úvahy i deníkové zápisy, doprovází ji osobně laděný doslov Husákova literárního souputníka Patrika Linharta. Texty jsou zachovány v původní syrovosti bez redakčních úprav; kniha ostatně dává okázale najevo, že má čtenáře na háku, i grafickou úpravou, včetně ohyzdně šedohnědého papíru, připomínajícího nejspíše krabice na hřebíky.
Husákovy juvenilie jsou plné vtipných slovních hříček, bezbřehé asociativnosti a bujné radosti z demaskování zaužívaných frází. Autor se nijak nestydí za insitní poetiku ve stylu dětských rozpočítadel: „U stodoly stoje / hnědé krávy dvoje / a pohledem upřeným na trať / jímá je nebeská závrať / Jak rády by odsud odjely / za obstojnějším bydlem // Je to však hloupý dobytek / jež nemá peněz nazbyt / a hlavně kapsu na lístek“. Jak už to u juvenilií bývá, dají se snadno rozeznat inspirační zdroje, ať je to Egon Bondy, Ivan Wernisch nebo dokonce tak často parodovaný, a přece všudypřítomný folklór: „pozri sa z okna drahá / pozri sa z okna ven / z neba padá vločka / a za ňou kameň“. Atmosféra těchto textů odkazuje k wolkerovskému dychtivému objevování světa, autor se dívá na svět dětskýma očima, jeho snaha žít básnicky však neustále naráží na drsnou realitu postindustriálních severních Čech v devadesátých letech: „Tato společnost se sice rychle propadá do imorální poloviny mozku, ale na druhou stranu prožívá úžasnou dobu po XI. 89, takovou dobu jako Francie po VII. 1830. Despotismus svržen, moc obchodníčků nastolena!“ Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, a z lyrika se stává drsný epik až pamfletista. Postupně v Husákových textech přibývá krutosti a vulgarity, objevují se narážky na popkulturu, naturalistické výjevy ze společenské periferie, drásavé halucinace i ironické glosy na adresu vševládnoucího pokrytectví a konzumu. V situaci, kdy se z autentického postoje snadno může stát prázdné gesto, je nejjednodušší ničemu nevěřit a všemu se vysmívat. A svoji roli v Husákově autostylizaci jistě sehrála i nostalgie po slavných dobách dekadentů, kdy se ještě maloměšťáci umělců alespoň báli.
Jakkoli je mi sympatické to urputné pohrdání pravidly literárního provozu a snaha psát bez jakýchkoli kompromisů, občas mám dojem, že umělec by asi neměl povýšit vlastní vkus na nejvyšší autoritu, jinak mu hrozí, že propadne samomluvě. Kniha obsahuje mnoho silácky znějících tezí, u kterých člověk může jen odhadovat, nakolik vážně jsou myšleny: „Proč je umění stále více zakuklené tvrdíc, že odhaluje skryté, presentuje nepresentovatelno? Prosté téma si nezaslouží bohatě rozvinutý myšlenkový aparát kapitalistického lumpenproletariátu.“
Hodnotit podobné publikace „in memoriam“ je vždy ošidné; člověk nechce vypadat jako cynik necitelný k lidské tragédii, ale ani jako sentimentální kořen zaslepený mimoliterárními faktory. Síla této knihy je hlavně v její autenticitě, Milenec zakletých žen se dá číst i jako příběh jednoho talentu, který nedošel naplnění (snad už ani není podstatné, čí vinou). Nebo také jako výpověď o naší pokrytecké době, která je na jedné straně fascinována extrémy a monstrozitami a na druhé straně tvrdě trestá jakékoli vybočení z normy. Umělci je tak sice dovoleno šokovat, mnohdy se to od něj přímo očekává, ale musí to být jen takový „šok“, který je publikum ochotno akceptovat.
Radim Husák: Milenec zakletých žen. Větrné mlýny, 2019.