Naděnko, proč bys měla být šťastná?

Bohuslav Reynek: Pokání v Ninive

O kultu štěstí a svobodě nejen v Jirousově, Reynkově a Hejdově kraji.

Podle všeho se ukazuje (jinak řečeno: podle různých vnějších znaků se to jeví jako nanejvýš pravděpodobné), že jsme se přestěhovali do Pelhřimova. Např. tento text píšu ve své nové kanceláři. Oskvotování tohoto krásného místa téměř uprostřed Pelhřimova předcházelo několik osobně přelomových událostí, o nichž jsem zde psal dříve. Změny vystřídala stabilita.

Toto krásné místo je ovšem krásné nejen díky městu Pelhřimovu, ale díky celkové poloze blízké místům spojených s velkými básníky: Reynkem, Zábranou, Hejdou, Jirousem. Pročítám nedávno vydanou sbírku Jirousových textů nazvanou Magorova Oáza. Knížku jsem dostal darem od Juliany, tak mě její pročítání těší obzvláště. Nad stránkami sebraných textů se sám sebe ptám, jestli a jak byl Magor prorokem – podobně jako Karel Kryl.

Ani Kryl, ani Jirous se nenechali zmást polistopadovou euforií. U Kryla je to logičtější, znal problematiku západní demokracie z osobní zkušenosti emigranta. Jirous nikde nebyl, zkušenosti tedy neměl. V jeho textech nechybí ekologická témata, nechybí v nich důraz na paměť, na přesnost, citlivost. Řada esejů překvapí svou jasností. Mají i dnes, po více jak dvaceti letech, co říct.

Jedním ze symptomů současné společnosti, který Jirous popisoval (a zpochybňoval), byl důraz na dosažení úspěchu. V jednom z textů, které publikoval v Divadelních novinách, psal o tom, jak se potkal se skupinou náboženských fanatiků:

„Zastavil jsem se, abych si je poslechl. Sotva jsem tak učinil, obrátila se na mne vedle stojící dívka: ‚Vy znáte Ježíše?‘ ‚Na idiotský otázky neodpovídám.‘ ‚Co je na tom idiotského?‘ ‚Děte do prdele,‘ řekl jsem a odkráčel. Nechoval jsem se slušně, já vím. Ale byl jsem rozzuřený vlezlými hulvátskými adolescenty – jeden výrostek řval opakovaně do mikrofonu ‚Zemřel za tebe i za mne‘, doprovázeli ho dva kytaristi a bubeník. (…) Uvažoval jsem o tom, zda nejsou najati nějakou tajnou ateistickou společností, aby odradili lidi od víry, na mne by to zabralo spolehlivě. Je to zjevně další vymoženost, která sem dorazila z Ameriky se Santa Klausem a svátkem sv. Valentýna. Před pár dny jsem o tom zážitku vyprávěl malíři Pepovi Žáčkovi. On navázal, jak nesnáší harekrišnovce, a já je hájil – co ti na nich vadí, vždyť jsou neagresivní, nikoho neotravují. ‚Mne sere, jak jsou šťastný,‘ řekl Pepa. Zasmál jsem se. Kult štěstí je nám taky ustavičně agresivně vnucován. Mne se často ptají, proč je moje poslední sbírka taková smutná. Píšu tak, jak se mi život jeví, a nejeví se mi věru nijak vesele. A vždycky si při podobných otázkách vzpomenu na Naděždu Mandelštamovou, jak jí přítel básník řekl: ‚A Naděnko, proč myslíš, že bys měla být šťastná?‘

Nostalgie po starých časech (Fjodoru Michajlovičovi):

‚K žití stačila by mi zcela jediná jenom útlá cela / Však na rozdíl od časů byvších přání veliké přání mám / abych byl v ní sám.‘“ (Magorova oáza, str. 342)

Ano, jsme opojeni kultem štěstí a necháme se díky té fascinaci nachytat. Opojení dává pocit smysluplnosti, zapomene na konečnost všeho svého činění. Touha po opojení dovede občas přetřít i to autentické a podstatné. Jirous to jako zkušený konzument alkoholu dovedl rozlišit.

Uvědomuji si ještě jednu důležitou věc. Psát dnes tak, jak psal Jirous, už nejde. Jeho texty vznikaly ještě před rozšířením nenávistného slangu internetových diskusí. Novodobé projevy nenávisti svou vulgaritou bohužel vytunelovaly Magorův styl. Současné projevy anonymních pisatelů internetu také neumožňují jadrné vyjadřování např. ohledně náboženských uskupení. My slušní lidé se totiž nechceme podobat českému primitivnímu nacionalistovi. A tak si nemůžu pomoct, ale když čtu Magora, cítím se svobodně. Díky.

Text byl publikován v časopise Protestant 1/2020.