Zpověď

Foto a úprava Tomáš Koloc.

Fejeton zpovědní.

Už čtrnáct dní sedím s chřipkou doma, ve své mnišské poustevně. (Ačkoli mniši asi nemají doma takový bordel.) Kromě nákupu jsem byl naposled venku v úterý, kdy jsem byl naposled u zpovědi, protože ji za ten týden potřebuju, a minulou neděli tam byla před mší taková fronta, že jsem to nestihl (farář je jen jeden a jak uhodí čas mše, přestane zpovídat a jde ji sloužit). A dneska jsem byl zas. Před kostelem jsem potkal svého oblíbeného bezdomovce, žebráka, který své řemeslo umí; vychválil mě do nebes, jak jsem se ho minule zastal, když ho jebala místní kostelnice, že hulí na vstupních schodech do kostela, hází vajgly do rohožkového roštu, a dokonce si pod rošt schovává kuřivo. Vzal si ode mě dvacku, ale pak mi ji zase vrátil s tím, že by to prochlastal, že na mě radši počká a po mši mu spolu půjdeme do večerky na nádraží koupit nějaké jídlo. Když jsem čekal na zpověď, objevil se ale v kostele znovu, že už to nevydrží, a já už jsem to taky nevydržel a dal jsem mu napodruhé 50 - ať je třeba prochlastá a nepustí ho kvůli tomu do noclehárny. Teď je teplo, venku neumrzne.

Po zpovědi jsem si sednul do lavice a přisednul si ke mně můj kamarád Martin, který se mnou před Vánoci, když jsem ještě dělal vedle v knihovně, dělal rozhovor do Rádia Proglas, a když jsem mu řekl, že od ledna ještě nemám nové místo, začal bědovat, že by k sobě do studia, kde je sám, někoho potřeboval, ale „nejsou peníze“. (Normál: jedno z tisíců pracovišť, kde se projevuje chronická podzaměstnanost v porevoluční české kultuře. A to se přitom každou druhou mši ve všech českých kostelích vybírá na Rádio Proglas a Televizi Noe.) Martin neměl zpěvník, ale když se začalo zpívat, vytáhl svůj chytrý telefon, na němž má aplikaci, která podle melodie pozná písničku a vyhledá k ní na webu všechno: nejen text, ale i zda je či není vyvěšená na webu… Jako většina lidí odešel Martin hned po požehnání, zatímco já jsem ještě smolil obligátní dopis-prosbu na papírek, který se hází do modlitebního džbánku na stolku vedle oltáře. Píšu ho vždycky během závěrečné písně, po níž varhaník ještě tak deset minut preluduje – a pak si ještě kleknu na klekátku před soškou Panny Marie a modlím se, dokud nedohraje (ale ani o minutu víc). To jsem udělal i dnes – a pak jsem se vydal na nádraží dobít si kartu na MHD. Před kostelem jsem potkal svého žebráka, který lichotil jedné souvěrkyni, jak se ho minule zastala proti zlé kostelnici…

Cestou na nádraží jsem pak potkal dva asi dvacetileté kluky, z nichž jeden se mě s jiho- nebo východoslovanským přízvukem ptal, jestli „nema kanabis“. Řekl jsem, že ne a zeptal se, odkud je. Řekl, že z Ruska, ale ruský přízvuk neměl. (To je obecná vlastnost nás ostatních Slovanů – a asi pomsta za to, jak se nad nás občas vynášejí –: že s oblibou házíme všechno na Rusy…)

Bankomat na nádraží mi po vložení karty začal sveřepě nabízet půjčku, takže jsem se k vybrání dostal až na druhé vstrčení. Automat na dobití karty zase nechtěl dvoustovku, a když jsem si kvůli němu vedle v krámě rozměnil tím, že jsem koupil paštiku, abych měl stovku – nežral ani ji. (Ve městě máme jen tři takové automaty, z čehož jeden až dva pravidelně nefungují.) Za mnou ale stála jedna paní a zjistila, že automat žere na dobití aspoň mince – tedy jednu, protože po sežrání dvacky už od ní desetikorunu nechtěl.

„To by mě zajímalo, proč to neopraví?“ řekla.

„Vy děláte, jako byste nevěděla, v jaké zemi žijete,“ povídám já.

„No, jsou i horší země,“ zastala se.

„A to je nějaká ob-ha-jo-ba?“ zazpíval jsem s koketní hereckou koloraturou.

Zasmála se: „No vlastně není.“

Ode mě si pak automat (stejně jako předtím živý člověk) vzal padesátikorunu, a tak jsme se za chvíli s paní sešli v jednom autobuse.

Přemýšlel jsem cestou nad svou argumentací u přístroje. Ano: chtěl bych, aby v naší zemi všechno fungovalo: aby byla nejlepší, nejsociálnější, aby její kultura byla nejčistší a nejznámější na světě – protože na to má. Ale co já? Už se mi doma nejen na lince, ale po všem nábytku hromadí týden nemyté nádobí a kdyby mí kamarádi viděli, co jsem ve strachu před uragánem Sabina uklidil z balkónu do pokoje, umřeli by smíchy. Pobavily by je zejména mechem obrostlé kolíčky, barel od oleje z ostropestřce mariánského pro koně a kláda prožraná kůrovcem do graficky zajímavého vzoru, kterou jsem asi před měsícem večer potkal, a uložil si ji tam, že ji vyfotím, až bude denní světlo. (Vietnamská taška plná zavařovaček, masivní rámy k obrazům a socha mého kamaráda Jardy Svobody „Fungiformní etuda“ zůstaly venku.)

Sáhl jsem do kapsy pro kartu MHD, kterou si po projetí jen dvou stanic mohu na čipu u dveří odpípnout slevu pro krátkou jízdu. Přitom jsem v kapse nahmatal paštiku ve tvaru jitrnice, jejíž oblý konec mému hmatu připomněl ženský prs. To mi udělalo radost.

Příští týden půjdu na zpověď zas.