Indies 30

Obrázek nebo fotografie#27476 Obrázek nebo fotografie#27477

Původně brněnský obchod s hudebními nosiči, který záhy vyrostl ve výrazné a úspěšné vydavatelství, právě slaví třicet let od svého vzniku. V roce 2007 se vydavatelství rozdělilo na tři samostatné subjekty, Indies MG Miloše Grubera, Indies Happy Trails Jaromíra Kratochvíla a Indies Scope Milana Páleše. Shodné otázky Kulturních novin dočasně spojují někdejší spolupracovníky opět dohromady.

Nakolik šly vaše cesty třicet let po otevření půjčovny desek v Brně takovým směrem, jaký jste si na začátku představovali?

Miloš Gruber: Na začátku, když vznikala půjčovna CD, jsem neměl vůbec tušení, že se ze mě stane vydavatel tolika krásných desek . S vydavatelstvím jsem opravdu nepočítal. Ale naštěstí za rok za dva bylo vše jinak a vydavatelská činnost se stala náplní mého života.

Jaromír Kratochvíl: Protože jsem v Indies od roku 1996, tak jsem éru otevření půjčovny CD zažil pouze jako zákazník. V roce 1996 fungovalo Indies už i jako vydavatelství, dostal jsem nabídku od Milana a Miloše na vstup do firmy. Od mládí jsem se o hudbu zajímal, a proto jsem nabídku přijal. Nejdříve jsem se věnoval distribuci CD a LP v Praze, postupně jsem se začal podílet i na vydavatelské a produkční činnosti. Od roku 2006 pracuji ve vlastním vydavatelství Indies Happy Trails. Takže jsem spokojen, moje práce je i mým koníčkem.

Milan Páleš: Neměl jsem na začátku žádný velký plány. Po revoluci byla taková hektická doba, vše se měnilo ze dne na den. Dal jsem hned v lednu výpověď v práci a postavil se za pult v půjčovně s mou oblíbenou hudbou. A pak už to běželo samo, jenom jsme to usměrňovali. Přišla první nabídka na vydání alba, otevření dalších obchodů, osamostatnění vydavatelství a následné rozdělení na tři samostatné labely.

Jaké album za 30 let existence vašich vydavatelství považujete za nejzdařilejší počin? 

Miloš Gruber: Co je nejzdařilejší? Pokud to vezmu jako mně nejmilejší, které si i po letech rád pouštím, tak to jsou např.: Psí vojáci – „Národ Psích vojáků“, Majerovy Brzdové Tabulky – „Gabréta“, Už Jsme Doma – „Uši“ a „Kry“ , Iva Bittová a Vladimír Václavek – „Bílé inferno“ , Republic of Two – „Raising the Flag“, Jablkoň – „Bláznivá“, Radůza – „Při mně stůj“. A asi bych mohl ještě dál jmenovat… Všechna jmenovaná zároveň považuji za velmi zdařilá, která i po letech mají co říct.

Jaromír Kratochvíl: V podstatě za všemi deskami, které jsme vydali, si stojím, ale je pár CD jako Iva Bittová & Vladimír Václavek – Bílé inferno, Zuzana Navarová – Skleněná vrba, Plastic People Of The Universe – Co znamená vésti koně, Robert Křesťan & Druhá tráva – In Concert, Janota, Fidler, Richter – High Fidelity, na které jsem pyšný, že jsme je vydali. Po rozdělení Indies na tři vydavatelství jsem se začal věnovat i archivním jazzovým a jazzrockovým titulům (komplet Velebný, Laco Deczi, Jazz ze 60. let a Čs. jazzrock).

Milan Páleš: Z mého pohledu to bylo asi album O slunovratu, které nahrál Hradišťan. Bylo to zlomové album, které nás posunulo o level výš. Myslím profesně, vyžadovalo spoustu práce a také přineslo kýžený ohlas. Ale i alba Radůzy, Ivy Bittové a Zuzky Navarové patří k těm nejlepším, které jsme vydali. 

Na které roky nebo okamžiky, vzpomínáte jako na ty nejlepší? Ve které době jste byli podle vašeho názoru na vrcholu úspěchu?

Miloš Gruber: Těch okamžiků je hodně. Třeba otevření první půjčovny/prodejny na ulici Milady Horákové. Také samozřejmě vydání prvního alba „Steak“ od Meat House Chicago I.R.A. Dále pak příchod velkých jmen do vydavatelství, zejména Psích vojáků a Už Jsme Doma. V tu dobu, asi od druhé poloviny 90. let začíná vrcholné období, jsme postupně spolupracovali s většinou kapel a interpretů, které jsme měli rádi a obdivovali jsme jejich tvorbu (kromě již výše jmenovaných třeba Petr Skoumal, Jan Burian, Oldřich Janota, Zuzana Navarová, Hradišťan, Irena Budweiserová, atd. atd.) Toto vrcholné období, bráno i z komerčního hlediska, trvalo asi tak 10–15 let.

Jaromír Kratochvíl: Na všechny roky, které jsem prožil v Indies, vzpomínám v dobrém, i když ne všechny byly úspěšné (tím myslím ekonomicky). Asi nejlepší období bylo 2001–2005, ve kterém jsme získali i spoustu ocenění, jak od kritiků, tak i od veřejnosti.

Milan Páleš: Asi jsem ještě nezaznamenal ten pomyslný vrchol úspěchu a vypadá to, že už ani nepřijde. Ale mně to nevadí, prožil jsem s hudbou druhou půlku svého života, a když člověk může dělat, co ho baví, a ještě ho to uživí, tak to je pro mě ten vrchol úspěchu.

30 let má také svoboda v České republice, kdy lidé mohou svobodně vytvářet muziku a také ji pro lidi na mnoha místech hrát… jak jste spokojeni s tím, jak se za tu dobu rozvinula úroveň českých festivalů a hudebních klubů, kvalita hudební kritiky?

Miloš Gruber: Tohle asi nedokážu úplně objektivně posoudit, protože jako vozíčkář mám omezenější možnosti. Ale ty, které navštěvuji a oblíbil jsem si je, jsou např. „Folkové prázdniny“ v Náměšti nad Oslavou, „Eurotrialog“ v Mikulově, Festival Boskovice. Všechny jsou komornější, a to mi vyhovuje. Co se hudební kritiky týče, myslím, že takových těch „velkých“ a všeobecně uznávaných hudebních kritiků, jako jsou či byli Jiří Černý, Vladimír Vlasák, Vojta Lindaur, ubývá. Nebo je to asi také tím, že mladší generace jede on-line a nejsou tak na očích.

Jaromír Kratochvíl: Hudebních festivalů a specializovaných hudebních klubů vzniklo po roce 1989 velké množství, postupem času se oddělil plevel od zrní a zůstali pouze ty kvalitní, jako třeba v Brně Stará pekárna, v Olomouci Ponorka a mnoho dalších. Největší zklamání je pro mě postupný zánik tištěných hudebních periodik, takže 90 % recenzí se dnes objevuje hlavně na internetu. Internet má samozřejmě výhodu v aktuálnosti, ale pro mě je tištěné slovo pořád něco navíc.

Milan Páleš: Se svobodou a demokracií to začíná u nás být trochu nahnutý. Musíme se o ni starat, festivalů se to zatím netýká, protože těch, díky Bohu, máme dost a několik i velmi kvalitních, které přivážejí skvělé muzikanty z celého světa, jako jsou třeba Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou nebo Hradecký slunovrat, Valašský špalíček, Bluesalive nebo kdys to bývaly Colours of Ostrava. Klubová scéna je také na vysoké úrovni, kdybych zůstal bydlet v Brně, byl bych třeba ve Staré pekárně každý den.

Jaké kvality musí mít hudba, aby se vám líbila? 

Miloš Gruber: To se nepopisuje lehce, musí mě nějak oslovit, prvotně pocitově. Musím z ní cítit určitou originalitu, ať už hudebně, zvukově nebo i v textech. Žánrově bych to moc nespecifikoval. A taky třeba při pátém poslechu se mi musí stále líbit.

Jaromír Kratochvíl: Hlavně se mně musí líbit, to je to nejdůležitější. Protože nejsem muzikant, tak se rozhoduji spíše srdíčkem a dobrým pocitem. Hudba nemusí být vždy invenční a originální, pokud je mně při jejím poslechu dobře, tak ji vydám. Moje oblíbené žánry jsou: underground, folklór, psychedelický rock ze 60. let, folk a jazz.

Milan Páleš: Já nemám žádné hudební vzdělání, když nepočítám hodiny u klavíru, které mě nebavily, ale tituly, které vydávám, si vybírám intuitivně, pouštím si je furt dokola, a pokud osloví mě, musí oslovit i další posluchače. Druhé hledisko, které vždy zvažujeme, je, zdali jsme schopni tomu albu nějak pomoci dostat se na světlo světa, udělat mu nějakou propagaci a v neposlední řadě musím zvažovat finanční požadavky umělců, zdali jsme schopni je naplnit. To že ta muzika musí být dobrá, je jasný.

Prosadily se nějaké kapely, které jste vydali jako menšinový žánr, do mainstreamu?

Miloš Gruber: Mám-li to chápat tak, že se třeba ve větší míře hrály skladby v komerčních rádiích, v běžných rotacích, tak se obávám, že až na úplné výjimky ne. Mezi těch několik, na které si vzpomenu je třeba „Modlitba za vodu“ od Hradišťanu, něco od Radůzy, Navarové, snad i Republic of Two. Pokud bych to vzal z hlediska prodejnosti nebo návštěvnosti koncertů (vyprodané sály), tak to jistě. Zlaté (a to i několikanásobně) desky byly třeba některé tituly od Psích vojáků, Zuzany Navarové, Hradišťanu, Radůzy. Ti také mívali, a někteří stále mají, vyprodané koncerty.

Jaromír Kratochvíl: Na to se mně těžko odpovídá, protože je otázka, zda byla třeba Radůza nebo Traband v době své největší slávy mainstream, nebo ne. Mnoho našich kapel nebo sólistů se dostalo z regionální scény do širšího povědomí posluchačů z celé republiky. Na druhou stranu mě těší, že pár kapel, které už byly „slavné“ vydalo i u nás pár desek (Iva Bittová, Druhá tráva, Hradišťan, Petr Skoumal, Vladimír Mišík, Pavol Hammel).

Milan Páleš: Pár kapel, které jsme vydávali, se posunulo k mainstreamu, třeba Tata bojs, ale když se podíváme na náš katalog, tak přechod kapel, jako byly Psí vojáci, Zuby nehty, Už jsme doma k popu se ani nedá předpokládat. Proto i písně, které se dostaly do vysílání mainstreamového Radiožurnálu, spočítáme na prstech. Vždy jsme byli na okraji a asi to tak i zůstane, popové hvězdy u nás asi vydávat nebudou.