O dekalku (hradu i tiché komůrce Kremláčkova projevu)

Příklad užití dekalku v ilustrační tvorbě Josefa Kremláčka; Daniel Defoe, Robinson Crusoé, Artia, Prague, 1970, pro Presses de la Renaissance, Paris. Foto: Jan Dočekal Josef Kremláček v únoru 2014, deset dnů před 77. narozeninami. Foto: Jan Dočekal Příklad užití dekalku ve volné grafické tvorbě Josefa Kremláčka; z cyklu Drobné zázraky přírody, barevná litografie, 200 x 160 mm, nevročeno (okolo roku 1980).   Foto: Jan Dočekal Příklad užití dekalku v ilustrační tvorbě Josefa Kremláčka; Jan Larri V říši obrů, Lidové nakladatelství, Praha, 1975. Foto: Jan Dočekal

Akademický malíř Josef Kremláček (5. 3. 1937 v Třebíči – 22. 6. 2015 v Třebíči), malíř, grafik, ilustrátor a pedagog, člen Sdružení Bienále Brno, České sekce IBBY Praha a surrealistické skupiny Stir up, patřil k našim předním ilustrátorům knih pro děti a mládež. Vydavatelství Amaprint-Kerndl připravuje k vydání Kremláčkovu monografii. Z jejího rukopisu přinášíme se souhlasem vydavatele kapitolu věnovanou Kremláčkem oblíbené imaginativní technice dekalku.

Dekalk, z francouzského décalque, je obecný termín označující ve výtvarném umění metodu, která užívá obtisku nebo otisku. Je používán v malbě, grafice a monotypii. Dekalk je technikou vytváření surrealistických stranově symetrických abstraktních otisků barevných skvrn z přeloženého papíru. Důležitou roli hraje prvek náhody a následná interpretace obrazců. Principiálně shodnou metodou je i tzv. Rorschachův test inkoustových skvrn, užívaný jako prostředek psychologické diagnostiky. Rorschachův test inspiroval např. Vladimíra Boudníka nebo Oscara Domínqueze. V ilustracích používali dekalk Jiří Trnka a Daisy Mrázková, v malbě Josef Istler. Nejpřednějším propagátorem dekalku se stal Max Ernst.

Třebíčští umělečtí přátelé, v sousedství bydlící Josef Kremláček a Lubomír Kressa (Kressa byl o čtyři roky mladší, zemřel v roce 1981) představili v roce 1966 v Malé galerii Trýbova klubu Lékařské fakulty v Brně výběry z aktuální tvorby. Úvodní slovo (zachovalo se v autentickém strojopisu) na vernisáži přednesl Ladislav Novák (1925–1999), experimentální básník a výtvarník brzy nato renomovaný i v cizině. Především akcentoval skutečnost nevšedního zájmu obou autorů o metodu dekalku. Kremláček ji užíval od konce padesátých let v obměnách prakticky po všechny tvůrčí roky. Novák užil okolo dekalku těchto slov: Společným východiskem obou mladých umělců je dekalk, vlastně jedna z nejstarších malířských metod vůbec, protože dekalk, respektive volná interpretace náhodných skvrn byla již známá pravěkým malířům na stěnách jihofrancouzských a španělských jeskyň. V renesanci připomněl inspirační význam dekalku sám Leonardo da Vinci… Do moderního umění uvedl dekalk surrealistický malíř Oscar Dominguez. Teorii dekalku podal André Breton ve zvláštní stati zařazené do druhého vydání knihy Surrealismus a malířství. K nám dekalk uvedl básník Vítězslav Nezval, dekalk ho inspiroval k básnické sbírce Absolutní hrobař. Od té doby technika dekalku u nás zdomácněla dík tvorbě několika imaginativních malířů, jmenujme především Mikuláše Medka a Josefa Istlera. Josef Kremláček a Lubomír Kressa osvěžují metodu dekalku vlastním přínosem. Josef Kremláček místo známých materiálů – kvaše nebo olejových barev – používá barev tiskařských, zlata a bronzů. Často papíry symetricky překládá a působí na ně velkými tlaky. Tak tvoří své cykly Králů a Model. Jindy jsou mu dekalky jen materiálem k větším kolážím a kolážím – vtipům. Nejlepší Kremláčkovy práce mají intenzívní poetickou atmosféru, často v nás evokují zvláštní magično pozdně gotických obrazů, jindy jsou úsměvně rozvlněny vánkem jemného humoru.

Dekalk pro sebe objevený

Tři desetiletí byl už dekalk Kremláčkovou výtvarnou metodou z nejdůležitějších, když mu připsal tuto stať:

V druhé půlce padesátých let jsem byl zaměstnán v jednom menším propagačním podniku v Pardubicích. Vyráběl jsem tam různé reklamní letáčky na ofsetovém tiskařském stroji. Více však než finální výrobky mne zajímaly tzv. makulatury (při tisku vadné papíry), které jsem při čistění stroje spolu s ředidlem kladl mezi válce k odebrání zbylé barvy. Tlakem a průtahem mezi válci vznikaly na makulaturách nejroztodivnější „mapy“, zprvu černobílé, později, již se záměrem, různobarevné. Někdy se stalo, že se papír mezi válci shrnul a přeložil, čímž se vytvářely nepředvídatelné symetrické obrazce. Později jsem nepoužíval k roztlačení ředěné barvy strojové válce, ale stačil mi tlak rukou v místech, která jsem si určil, a tím částečně ony otisky ovlivňoval. Začal jsem zkoušet různé hustoty a povrchy papíru, jejich barevnost, přidávání bronzu a i jinak tuto pro mne objevnou činnost vylepšovat a zpracovávat, např. formou koláže, domalováním apod. Tato technika tzv. dekalku (její pravý název jsem se dověděl až později), se stala pro mne v šedesátých a sedmdesátých letech jakousi mánií, právě pro svoji nečekanost a neopakovatelnost ve tvarech a detailech, ale i svou schopností neustále podněcovat imaginaci. Dekalk a podobné techniky používám dodnes nejen ve volné, ale i v ilustrační tvorbě, zvláště k dotvoření pozadí i v animovaném filmu (Hymna noci). Ve své práci považuji experimentální techniky, založené na principu náhody, za životodárně nezbytné i provokující.

In: Josef Kremláček – malíř, grafik, ilustrátor, Muzeum Těšínska v Českém Těšíně, Západomoravské muzeum v Třebíči, Ostravském muzeu v Ostravě a Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. Texty Václav Pajurek a Josef Kremláček, 1996, katalog.

Obměna „pardubického“ dekalku

Mnohočetnými volnými pokusy bez závazku Kremláček dosáhl zvláštní magie propojených barev dekalkových originálů, např. ve výrazně svítící, efektní bronzové nebo stříbrné barvě. Zcela specifické, oceněné za originalitu, ukázalo se uplatnění dekalku v diplomové práci na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V ateliéru filmové grafiky, u profesora Adolfa Hoffmeistera, vytvořil v roce 1970 dekalk nový, dynamický, hybný, prolínající celou animovanou filmovou stopáži. Ve své době výjimečná studentská krátkometrážní práce s titulem Hymna noci (realizace Josef Kremláček, hudba Edgar Varése, střih Zdena Navrátilová), žel zůstala činem uloženým ve školním archivu, viděným jen několika pedagogy a Kremláčkovými studentskými přáteli.

Následně užil autorských dekalků jako výtvarných prostředků pro koláže, některé spojil s lokálním domalováním. S různou intenzitou dekalk prostoupil celou Kremláčkovu tvorbu, takže ji postavil do pole imaginace, kde se střetávají věcné prvky s obrazotvornými jednotlivostmi. Ilustrace k Robinsonu Crusoe od Daniela Defoe (Presse de la Renaissance, Paris, 1970) mají ve své době nepřekonaný styl svébytně sdružující prvky surrealistické obraznosti. Už zpočátku umělecké kariéry Kremláček dosáhl jisté mety kreativní subjektivity, kterou pak nesl a rozhojňoval čtyřicet pět let. Dekalk je formovou imaginativní spojující jeho knižních ilustrací s díly volné tvorby. Bez hyperboly je označitelný za jeho obrazotvornou signaturu vtisknutou i na sérii volných vícebarevných litografií nejdříve komorních, později velkých formátů.