Působivé dnešní hudební obrazy starého světa

Obal CD. Repro archiv

Album Hrubá hudba, které vydalo vydavatelství Indies Scope, je nejen mimořádným počinem, ale i silným symbolem – charakteristikou – v kontextu 30. výročí brněnského vydavatelského konglomerátu Indies Records. Je jedinečnou syntézou autentické veskrze současné hudební tvořivosti s nadčasovou hodnotou tradice.

Počátkem prosince loňského roku se v Hrubé Vrbce na Horňácku konal zvláštní koncert – tradiční Horňácká muzika Petra Mičky hrála dohromady se skupinou Lesní zvěř, která hraje elektronickou hudbu nepříliš striktního žánrového zařazení. Na svět se tu rodil společný projekt Mičkovy muziky a Jiřího Hradila, vedoucí postavy Lesní zvěře. Jeho název zní Hrubá hudba. Hrubá znamená po horňácky "velká".

Mičkova muzika, horňácké pěvecké legendy (Anna Šajdlerová, Martin Čambal, Martin Hrbáč) – jak to může jít dohromady s elektronickou hudbou? Zajímalo mne to, ale na koncert jsem se bohužel nedostal. Shodou okolností jsem o dva týdny později navštívil Martina Čambala. „Jak se ti líbil ten koncert ve Vrbce?“ byla jedna z mých prvních otázek. „Člověče, bylo to ohromné,“ povídal Martin. „Velmi působivé.“ „A jak to přijalo publikum? Přeci jen to je jakýsi experiment…,“ vyzvídal jsem dále. „Ano, mohlo sa ně to lúbit, protože sem v tom účinkoval, ale myslím, že aj tým Vrbčanom sa to lúbilo. Samozrejme, nekerí mohli mět výhrady, šak to znáš, ale ináč to dopadlo dobre. Akorát nevím, co ňa to popadlo, že sem sa nechal vyfotit v tej vaně!“ Martin narážel na poněkud netypické fotografické vybavení bookletu. On je tam vyfocený na zahradě ve vaně. Martin Hrbáč v posteli. Hlavní protagonisté celého projektu, multiinstrumentalista, skladatel a producent Jiří Hradil a zpěvák, primáš a etnograf Petr Mička stojí proti sobě, zapřeni čely o strom, rostoucí mezi nimi.

V jedné z recenzí byl citován Jiří Hradil, který jinak pro horňácké muzikanty a zpěváky nemá než slova bezvýhradné úcty, že měl z vrbeckého koncertu obavy, aby nedostali od místních tradicionalistů „po držce“. Nedostali. A když se člověk do CD, jež udává název celému dvoudiskovému kompletu, zaposlouchá, tak musí říct, že z 95 procent není důvodu, proč by měli dostat. A těch 5 procent naroubovaných opravdu cizorodých prvků (ve svém oboru naprosto přirozený raper Kato tu působí poněkud povrchně a nadbytečně, a i recitativ Jaroslava Rudiše proložený anglickým textem přichází jakoby z jiného světa) celkové vyzařování neovlivní.

Nebudu teď mnoho psát o druhém CD v kompletu, jež nese název Hlasy starého světa. To představuje referenční bod, horňáckou muziku (v tomto případě Mičkovu) i zpěv v té nejryzejší a nejlepší podobě. Využívá také možností natáčení v terénu, kde zní i jiné zvuky, než ve studiu. První CD Hrubá hudba se k němu vztahuje jako Země ke Slunci a současně krouží rozličnými vesmírnými prostory, které se odlišují svou vnitřní energií i magičností. Někde to pulsuje pěkně od podlahy (Okolo mlýna), jinde se dotýkáme sfér překračujících „onam“ (Kebys byla katolíčka, Všickni lidé zemrít musí). Pozoruhodné je, že i když Jiří Hradil využívá různé barvy své elektronické instrumentace a různé skladebné postupy, téměř vždy je z posluchačova hlediska dominantním nosníkem i úběžníkem skladby charismatický hlas horňáckého zpěváka (či sboru) a projev syrové hudecké muziky kořeněné jako za starých časů křaplavými dechy.

Inspirace starou lidovou písní a hudbou a odlévání slitin s jinými hudebními žánry se projevuje v různých obdobích různými počiny. Když se tak ohlédám za historií komunikace „nevážných“ hudebních žánrů s českým a moravským tradičním folklorem, tak – pominu-li různé efektní pop-estrádní pokusy – lze rozlišit dvě linie: Jedna se drží více interpretační tvořivé muzikality (počátkem tu je jazzové album Jaromíra Hniličky a Karla Velebného Týnom tánom z roku 1971, na které později navázaly další počiny jazzmanů, rockerů, ale i bluegrassových muzikantů). Druhá pracuje spíše se sílou slova, s příběhy, barvami a imaginativními prostory. V této linii vidím na počátku koncepčně výjimečné album Tichý hlas, jež pro svou sestru Hanu zkoncipoval koncem 80. let Petr Ulrych a jehož dvěma úhelnými principy jsou baladický příběh o putujících hudcích a využití jednoduché tradiční hudecké muziky v kombinaci s nástroji jako je baskytara či syntezátor.

Pozoruhodné tu jsou styčné momenty s Hrubou hudbou: Na Tichém hlasu hraje skvělý horňácký primáš (Luďek Šácha) a na Hrubé hudbě významné místo (i v symbolickém vyznění) zaujímá balada Vandrovali hudci (blízká příbuzná Ulrychem použité písně Putovali hudci). A oba počiny – když se na to soustředíme – rozněcují silně posluchačovu obraznost. Ulrych zamýšlel Tichý hlas původně jako hudbu k filmu. Hrubá hudba by se ještě filmem mohla stát.

Horňácká hudba Petra Mičky a Jiří Hradil: Hrubá hudba (Indies Scope, 2019, 2664513-2)