V čem všem začala koronavirová pandemie (nejen) Čechům pomáhat

Foto Tomáš Koloc.

Zamyšlení o nových obrazech světa.

V svých dvou koronavirových textech, v nichž jsem začal reflektovat stav České republiky za časů koronaviru a v jejichž názvu jsem se charakterizoval jako „ukašlaný náčelník ve Středoevropě“ (podle vzoru pamětí Jana Welzla – který měl ze své vlasti po návratu ze severu taky oči navrch hlavy – „Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě“) jsem v mírné nadsázce napsal, že lidem jako já (kromě toho, že je vraždí) plní koronavirus řadu dávných přání: uspěchaný svět se zastavil a (možná) zamyslel; evropské, ale i americké státy se o sebe začínají starat samy (bez Bruselu, ale i Washingtonu, jejichž nefunkčnost v mnoha ohledech už nemůže nevidět ani jejich největší příznivec); státní hranice opět fungují, jak fungovaly po tisíce let, zato ale Rusové, zavření v karanténě, se na sociálních sítích sdílejí se stejně zavřenými Ukrajinci; přírodě se ulevuje zavřenými továrnami, snížením počtu letů letadlem a jízd autem; nadnárodnímu oligarchickému kapitálu a konzumu klesají grafy, zatímco lokální sdílené živnosti se v uzavřených regionech a obcích stávají nutností; mnohé děti zaměstnaných lidí vidí prvně na  delší dobu své rodiče, nedostudovaný pedagog jako já může po dobu uzavření škol učit jejich děti, a žádný úřad nemůže jeho zaměstnavatele popotahovat za jeho nekvalifikovanost (protože oním „zaměstnavatelem“ nebude žádná akreditovaná škola, ale rodiče těch dětí). Po třiceti letech kultu nadnárodních bankéřů a prodejců luxusu lidé začínají chápat, jaké jsou pro život nezbytné obchody (domácí prodejny potravin a lékárny, elektro především kvůli provozu domácností a komunikaci) a jaká povolání (domácí lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci, učitelé, zásobovači, prodavači, a pracující ve spojích - jak dopravních, tak poctiví mediální poslové). 

Když jsem se nad rysy koronavirové krize znovu zamyslel, uvědomil jsem si, že mají jeden společný rys: skokově „snižují“ chronicky od „dolního života“ odtržený státní establishment a idealisty z vyšších tříd s dobrým postavením a odtržením od obyčejného lidu, na úroveň vnímání nás, obyčejných lidí. V souvislosti s danými opatřeními kromě nových skupin, které nás všechny obohacují („Nakupujme kosmetiku od farmářů“) se objevují i skupiny „Místo alpinismu se s dětmi proběhněme na louce“ a „Místo kina si stáhněme filmy z webu“. Mám z toho radost, ale mám ještě větší, když vidím, jak si i „insiderští“ organizátoři daných akcí náhle uvědomují, že takhle moje společenská třída žije pořád: řadový český učitel, který živí rodinu za 20 tisíc čistého měsíčně či český knihovník, který živil sám sebe za polovinu, si ani nemůže dovolit jiné řešení než běhat s dětmi doma na louce a stahovat si filmy doma – na kino, ani na Alpy (natož na Krkonoše) totiž nemá.

Jiná skupina (zřejmě po apelu principála Divadla Na Jezerce Jana Hrušínského) začala s aktivitou „Dejme každý korunu na uzavřená divadla a další kulturní podniky“. Je to dobrý nápad, ale přidal bych k němu, že v této zemi existují nezávislá média, která jsou v takové situaci „uzavřených divadel“ pořád – a navíc za plného provozu. Týká se to našich Kulturních novin, ale i ArgumentuE-republiky, Outsidermedií a mnoha dalších, která suplují hlavní účel velkých médií (psát pravdu), jež se tomuto účelu povětšinou nevěnují; zato na rozdíl od nás, nezávislých médií, mají dvojí peníze navíc: vydání svých periodik dávají jen těm, kdo si je koupí, a často na ně dostávají i dotace. My nezávislí nemáme ani jeden z těchto zdrojů: nemůžeme si dovolit placený obsah, protože by nás pak četla polovina lidí a „inside“ organizace nám za naše opoziční názory rozhodně žádné dotace nedají. Pracujeme relativně intenzivně na něčem, co obyvatelstvo potřebuje, ale vydělat na živobytí si musíme jinde – a na rozdíl od smutných divadelníků ani nemáme k dispozici výdělečné bokovky, jako jsou film, televize, dabing. 

Ale abych nekřivdil: některé kulturní organizace – podobajíce se nezávislým médiím a organizacím – začaly naopak po dobu karantény zdarma online sdílet své filmy, divadelní hry, katalogy a záběry ze svých galerií. A vedle „zničených“ podnikatelů (o jednom z nichž mi můj přítel píše „Můj známý autodopravce se cítí zničen, protože mu zakázali vleky na lyže, wellness a saunu, ale autodopravu může provozovat dál. Prý je to omezování lidské svobody.“) i těch, kteří se hojí spekulacemi s rouškami, jsou tu i podnikatelé, jako je jeden autodopravce u nás v Hradci Králové, který inzeruje, že zdarma rozváží nákupy a jeho žena zdarma šije a rozdává roušky, anebo molekulární bioložka MUDr. Soňa Peková, která po zásazích vlády proti své laboratoři začala poskytovat svůj test ostatním laboratořím zcela zdarma. (Když jsem se o podobných aktivitách dozvěděl, poděkoval jsem Bohu, že mohu alespoň zdarma vytvářet ty noviny, abych se vedle nich necítil tak marný…) A další div: k pro mě přirozenému měřítku sociálního přemýšlení o věcech v rámci celé skupiny občanů jednoho státu se začínají přiklánět i komunální politici nejen v USA (jak píše v úvodníku-Tématu čísla můj americký bratranec David D. Koloc), ale třeba i vedení Královéhradeckého kraje, který po dobu karantény vyhlásilo autobusovou dopravu zdarma na celém území kraje – a české banky přišly s tím, že by mohly po čas uzavření státu prolongovat dlužníkům splátky. 

Aktivitu českých bank vítám jako dobrý krok, ale ve svých myšlenkách a sociálních otázkách jsem v myšlenkách ještě o kus dál. Co exekuovaní v systému bezprecendentního ničícího zákona 120/2001 Sb., kteří už dnes tvoří deset procent produktivního národa? Těm nikdo nic neodpustí? À propos exekuovaní: kdo si v režimu, kdy máme všichni být pokud možno co nejvíc doma a dodržovat pravidla dezinfekce, vzpomněl i na naše bezdomovce (které z určité části také „vyrábějí“ české exekuce). Jak to mají udělat oni: kde mají trávit čas a kde se dezinfikovat? Minulý rok jsme se na kolokviu o bezdomovectví za účasti pracovníků ministerstev a sociálních firem shodli na tom, že „mainstreamový“ pohled na české bezdomovce v zásadě zní: „Ať si třeba umřou.“ Tenhle pohled se teď ale logicky změnil s obecným pravidlem pandemie: Jestli začnou umírat oni, začneme my taky… 

Nynější dějinnou šanci a vzniklou nenadálou citlivost k přirozeným společenstvím i každému z jejich členů by nikdo z nás neměl nechat ležet ladem. A stejně tak by se neměla nechat uhasnout, až stav nebezpečí (bohdá...) pomine.