Nové číslo Bulletinu Společnosti Otokara Březiny

Otokar Březina. Zdroj: Wikipedie Otokar Březina: Ruce. Titulní strana básnické sbírky, nakladatelství Blok, Brno, 1965. Foto: Jan Dočekal

Otokar Březina a Jan Zahradníček – osobnosti, jejichž odkaz přináší stále nové poznatky.

Památku básníka a spisovatele Otokara Březiny (13. září 1868, Počátky – 25. března 1929, Jaroměřice nad Rokytnou), představitele symbolismu, šíří už třicátý rok ve svém Bulletinu jaroměřická Společnost Otokara Březiny. Každé vydané číslo, nynější je už sedmdesáté páté, dělá březinovské Společnosti čest. Bez barnumské reklamy přináší svým čtenářům mozaiku zlomků duchovní velikosti Březinovy a jeho generačních přátel.

Aktuální číslo Bulletinu uvádí Březinova báseň Čisté ruce ze sbírky Ruce. Zde pro upamatování první čtyři verše z první strofy: Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad, / zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat; / i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel: / kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?

Memoárový text Petra Holmana (1951–2019), znalce Březinova díla, má titulek První návštěva v Jaroměřicích.

„Dnes, sedmého srpna 1973, asi o deváté hodině dopolední, jsem dospěl k cíli své letošní cesty, k hrobu Otokara Březiny do Jaroměřic nad Rokytnou. Stoje před hrobem básníkovým, pociťuji tentýž stav jako před nedávnem při poslechu hudby Musorgského – stav krásy, opojení přítomnou chvílí, která se dostavuje, jak myslím, asi jen na výslovné přání Tvůrce.

Mystické vytržení, chvění celého těla, které současně probíhá prostorem kolem, určitá lehkost, lehkost světelná, přecházející v závrať – rozplývání Světla Všehomíra v Duši člověka, která již léta cítí blízkost jiné Duše, také tak lehké, také tak vnímající bolesti a krásy životního běhu v Přítomnosti…

Význam Sounáležitosti a jeho hluboký smysl nemůže zůstat skryt tomu, kdo podobně jak onen předcházející porozuměl věcem tohoto světa. Chvění, rozechvění, zrychlený dech, věci, na které nezaostřuji pozornost, které tvoří jen pozadí, velebné pozadí této chvíle, se míhají šílenou rychlostí kolem mne, však v majestátném klidu, pohybují se, letí, stoupají, a přece zůstávají nehybné – není možné znát a identifikovat tento stav bez předchozího jeho prožitku, tak radostného, povznášejícího, naplňujícího Světlem, oddaností Tomu, Jenž Ví… Láska je to, snad bhaktická láska, láska bez mezí, obsahující v sobě i onu Bolest, která kdysi byla předchozím jejím stadiem. Aby člověk (pouze vyvolený?) této Lásky mohl dosáhnout (stačí jen jeden život?), musí nejprve trpět, trpět nevýslovně, snad jako Zeyerova Kristina, musí poznat bolest lidí a věcí a zvířat, bolest země, bolest oblaků, musí se protrpět bolestí nebes, stromů, bolestí chvějícího se přiznání a splynutí těl milenců, jež je tak blízko Smrti, i Smrt samu musí poznat (zná Smrt bolesti loučících se?) – a teprve potom se přiblíží tajemství Lásky…

Mistře, dříve tak vzdálený a nyní mnohem bližší, věřím Vám, věřím, že Vy mi pomůžete přiblížit se všem tajemstvím Země a Nebes. Odpusťte prosím, že jsem Vaše dílo dosud studoval příliš málo a že to, co jsem z něho do dnešního dne načerpal, jako čerpáme ze studnic moudrosti posvěcené věky, staletími i tou nejpřítomnější současností, je jenom příliš nedostatečná daň Vám, který jste mi ukázal Cestu.

Když jsem dříve četl a rozjímal některý Váš verš, neměl jsem ještě onu potřebnou víru, jež by mi pomohla pochopit…

Prosím Vás tedy zde, na tomto místě, pokorný a kající se za všechny své minulé činy, s kterými jsem nesouhlasil, ale přesto jsem se jim nedokázal (já tehdy bez vůle!) vyhnout, dejte mi vždy sílu a odvahu…

… Seznámení s Klenovými. – Pan Klen cituje vzpomínku Březinova osobního holiče Čapka na jeden z básníkových aforismů: „Komunismus, to je idea. K jejímu uskutečnění by musili být lidé andělé. A kdyby byli andělé, nepotřebovali by komunismus.“…


Dvojí výročí básníka Jana Zahradníčka

Pod tímto názvem uvádí aktuální vydání březinovského Bulletinu obsáhlý text od Františka Dvořáčka. Připomeňme některé části:

Zahradníček, který patří k největším, ale také nejtragičtějším postavám české poezie, pocházel z Mastníka u Třebíče. Byl ze selského rodu a už od mládí musel pomáhat a obsluhovat v otcově hostinci. Ze šestnácti Zahradníčkových sourozenců se dospělosti dožilo pouze sedm. Jan Zahradníček si v dětství po pádu ze seníku těžce pochroumal páteř a vytvořila se u něho kyfoskolióza hrudníku, která během let způsobila závažné postižení srdce, Cor pulmonale (plicní srdce), se srdeční arytmií.

Po ukončení gymnaziálních studií v roce 1926 odchází na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studuje u profesora Františka Xavera Šaldy a profesora Václava Tilleho. Záměrně nedokončil studia doktorátem a absolvoval nižší a následně i vyšší knihovnickou školu. Od roku 1930 se však výhradně věnoval básnické, překladatelské a lektorské práci, přispíval do řady časopisů. Celkem napsal pětadvacet básnických sbírek a bibliofilsky vydaných básní. Významný podíl měl i na překladu Božské komedie.

Zahradníček byl jako „člen“ účelově vytvořené „ilegální skupiny“ Agro-lido, později pojmenované Prokůpek a spol., dne 13. června 1951 v Brně zatčen a v červenci 1952 odsouzen ke třinácti rokům vězení. Trest si odpykával v Praze, Brně, na Mírově, v Leopoldově, odkud se po amnestii vrátil 12. května 1960 do Uhřínova, kam byla přestěhována z Brna celá jeho rodina. Krátké, patnáctidenní přerušení trestu představovalo jeho podmínečné propuštění v roce 1965 na pohřeb dcerušek Zdislavy a Klárky, které se otrávily houbami a zemřely v třebíčské nemocnici.

Hodně se spekulovalo o tom, kdo se zasloužil o to, že Zahradníčkův trest byl zmírněn z třinácti na devět roků. Zmiňoval jsem se spisovateli Ivanu Křížovi… o názoru paní Lenky Vodičkové, že za tím stála přímluva básníka Jaroslava Seiferta u Antonína Zápotockého. Spisovatel, který byl tehdy funkcionářem Svazu a v časech normalizace se propadl mezi umlčené a vyobcované literáty, mně k tomu napsal: … „Zásluhu o to je třeba přičíst hlavně Vít. Nezvalovi. Byl jsem přítomen na společném obědě ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů s tehdejším prezidentem A. Zápotockým. Nezval ho tam s vehemencí sobě vlastní atakoval kvůli vězněným básníkům a kvůli Zahradníčkovi zvláště. To si nikdo jiný než Nezval dovolit nemohl.“