Tulák nejen po hvězdách odešel ku blankytu

Pod Popem Ivanem, 2007. Foto Pavel Klvač Tolaá nejen po hvězdách. Koláž Jana Laciny

Letošní první jarní den odešel ku blankytu, který tolik miloval, vzácný člověk doc. Ing. Jan Lacina, CSc. Vzděláním lesník, hlavním povoláním vědecký pracovník z oboru geobiocenologie v Ústavu geoniky Akademie věd (dříve Geografický ústav ČSAV), vysokoškolský pedagog, milovník poesie, hudby, výtvarného umění, znalec veškeré přírody, humanista, autor a spoluautor mnoha učených publikací, autor mnoha fejetonů, črt, knih, výtvarník, spoluzakladatel a člen redakční rady časopisu pro ochranu přírody a krajiny Veronica (vycházející od r. 1986 dosud), spoluzakladatel a předseda Společnosti přátel Sonnyho Halase, autor či spoluautor mnoha rozhlasových pořadů a filmových dokumentů, bohém, pábitel, kurátor výstav přátel výtvarníků, buditel obrozeneckého ražení, zkrátka košatá osobnost renesančního typu.

Pocházel z rodiny kulturně zaměřených tišnovských učitelů a na jeho osobní vývoj měl významný vliv i jeho strýc malíř Bohdan Lacina. Už od středoškolských let se pokoušel o literární tvorbu, ale naplno se takto začal projevovat při studiu na lesnické fakultě v Brně, kde s přáteli založil studentský časopis LEF, jehož byl i prvním šéfredaktorem, který, byť s přestávkami, vychází dodnes. Nejednalo se o běžný studentský časopis, ale o časopis reflektující nejen normální studentské problémy, ale i s přesahem do politiky, literatury, výtvarného umění, filozofie (https://www.libpro.cz/studentske-casopisy). Něco podobného se mu po letech s přáteli podařilo i se založením časopisu pro ochranu přírody a krajiny Veronica (vycházejícího stále od r. 1986), ve kterém opublikoval bezmála dvě stovky svých příspěvků nejen odborného ladění, ale i třeba poetických fejetonů, medailonků výtvarníků a v poslední době i řadou textů o Vstupování do krajiny, v nichž srovnával a dokumentoval fotograficky i slovně krajiny z obrazů malířů krajinářů s jejich současným stavem (http://www.casopisveronica.cz/archiv.php). To se nakonec stalo i součástí jeho profesní praxe a realizoval na toto téma několik výstav a odborných prací.

Po ukončení studií nastoupil u Vojenských lesů, kde jako specialista typolog na základě půdního průzkumu a složení rostlinného pokryvu navrhoval ideální přírodě odpovídající dřevinnou skladbu pro to které místo. Kdyby se to realizovalo, nemuseli jsme tady mít takové rozsáhlé současné kůrovcové kalamity. A protože vojenské prostory byly po celé republice, důvěrně poznal republiku (často se jednalo o mnohaměsíční pobyty) od Vihorlatu až po Šumavu a Doupovské hory a jako vnímavý člověk se tam sžíval nejen s přírodou ale i s lidmi, historií a kulturou. Z rodinných důvodů toto zaměstnání plné bezbřehého tuláckého života, jak sám charakterizoval tuto etapu svého života, opustil v půli 70. let a přišel do Brna. Zde založil rodinu a bydlel v jednom z domečků Kamenné kolonie, tehdy ještě obývané řadou původních rázovitých obyvatel a mladých umělců, do jejichž komunity lehce zapadl. To už byl zaměstnán jako vědecký pracovník v Geografickém ústavu ČSAV v Brně na Mendlově náměstí. Tam se věnoval životnímu prostředí a krajině hlavně rozvíjením biogeocenologie, nového vědního oboru, jehož základy získal od svého učitele prof. Zlatníka a který společně s životním přítelem Antonínem Bučkem díky svým zkušenostem úspěšně zavedli do praxe. Výsledky jejich práce jsou zachyceny v mnoha odborných publikacích, ve sbornících různých konferencí apod. a jsou vidět i v novém pohledu na krajinu, v provedených mapováních a vymezení územních systémů ekologické stability (ÚSES) a v hodnocení krajiny. Po moravské povodni v roce 1997 se věnuje změnám krajiny jak v okolí toků, tak v krajině např. sesuvům, otázce významu tzv. mrtvého (tedy tlejícího) dřeva. Sleduje průběh změn vegetace i na haldách Ostravska nebo v okolí Rožínky a jako posledním jeho velkým posláním, kde spojil svou lásku k umění s láskou ke krajině, bylo už výše zmíněné Vstupování do krajiny, kdy jako krajinný ekolog na základě namalovaného obrazu dohledával místo, odkud malíř maloval své vidění krajiny. Důvěrná znalost krajiny mu umožňovala jednak nelehké nalezení takového místa, porovnání vzhledu a vývoje krajiny, k čemuž přispívala i znalost uměleckých postupů a náhledu do vidění umělce. A právě způsob a znalost vidění umělce mu byly blízké i tím, že se sám výtvarnou činností od studijních let zabýval. Byly to zprvu jednoduché půvabné kresby často spojené s textem, kterým nevážně říkal Volovinky, nicméně velmi působivé svou poezií, že byly několikrát nejen v Brně vystaveny. Později přešel do tvorby svébytných, rovněž velice poetických koláží, v nichž nejčastěji používal různobarevné stanioly. Tvorba mu pak byla hrou se zářícími světy, takové byly ostatně i názvy některých z jeho výstav, a provázela ho celý život. S mnohými umělci si byl blízký, často je navštěvoval a mnohým uváděl jejich výstavy.

Nejvíce blízký si byl s Miloslavem Sonny Halasem, což je teprve v poslední době i odbornou veřejností objevovaný svérázný a všestranný umělec s nímž ho spojovala společná radost z volného toulání po krajině, radost z krás přírody, radost z blankytu a ze života. Nejenže mu uvedl velké množství výstav, ale po jeho předčasné smrti spoluzaložil s několika přáteli Společnost přátel Sonnyho, jejímž byl předsedou, a která se od té doby stará o každoroční pořádáním výstav jeho díla, každoroční pořádáním jarních memoriálů do místa, kde Sonny prožíval dětství, vydáváním knih, CD a DVD o něm aj., aby se na nevšední Sonnyho dílo a jeho pozoruhodný život nezapomnělo. Spolu založili patriotský patafyzický Spolek tišnovských rodáků. Sonny se sice narodil v Brně, ale na Tišnovsku po přestěhování rodičů od věku necelého roku prožil své mládí a rodákem tišnovským se stal vlastní pílí. Tišnov a Tišnovsko totiž propagoval opravdu do té doby nevídaným způsobem. Nejenže vytvořil tišnovskou vlajku, se kterou absolvoval cestu po Francii, Španělsku, ale s ní učinil dokonce pokus připojit k Tišnovsku portugalské državy. Také mimo jiné navrhl design pro tišnovské zápalky, vyráběl vína Tišnovské blankytné a Tišnovské magorské a s Janem Lacinou pravidelně podnikali po Tišnovsku výpravy.

Studijně nebo pracovně Jan Lacina pobýval na řadě míst u nás i ve světě, tak poznal i Finsko, Polsko, Kubu, Bajkal, Banát a rozhodně nebyl z těch, kteří třeba procestovali celý svět a nic to v nich nezanechalo. U něho tomu bylo naopak, vždy se něco z jeho poznatků objevilo v jeho literární či výtvarné tvorbě, nebo v jeho odborných textech či přednáškách. Zvláště studijní výpravy na bývalou Podkarpatskou Rus, které podnikal s kolegou Bučkem a se studenty, které byly pokračováním práce jejich učitele prof. Zlatníka, by stály za samostatnou kapitolu. Citlivě vnímal a ukládal do své duše krásy přírody i v místech, kde je normální člověk nevidí např. na uhelných ostravských výsypkách či na uranových dolech v okolí Rožínky. A jeho pohled byl laskavý a optimistický přes veškerou kolikrát surovost takových prostředí. Nejenže to byl schopen vidět, a předávat jak ve formě písemné či výtvarné, ale i ve svém pedagogickém projevu. Od roku 1994 na menší úvazek přednášel na Lesnicko-dřevařské fakultě Mendelovy univerzity v Brně a později i na Zahradnické fakultě v Lednici geobiocenologii, ekologii krajiny a příbuzné vědy. Když v roce 2011 proběhla v obnoveném studentském časopise LEF anketa studentů, kteří hodnotili pedagogické a odborné schopnosti svých přednášejících, tak Jan Lacina obsadil 2. místo z celkového počtu 132 hodnocených. Vedl rovněž řadu diplomantů i doktorandů, kteří ho na jeho detašovaném pracovišti v Brně na Veslařské ulici navštěvovali i po dávno ukončených studiích. Fungovalo jako Záchytné středisko zbloudilých doktorandů, tak zněl nápis na stěně v jeho kanceláři.

Oblíbené byly i jeho exkurze a vycházky nejen pro studenty, ale i pro rozmanité společnosti jako třeba pro Společnost Anny Pammrové, Společnost Otokara Březiny, Společnost přátel Sonnyho, pro občany Tišnova aj. Rodný Tišnov, kam se vrátil po 20 letech života v Brně, byl jeho velkou láskou a vpravdě se o jeho věhlas staral všemi způsoby, ostatně byl Tišnovákem rodem i srdcem. Nutno to však brát s rezervou, protože dle jeho všeobjímajícího patriotského pohledu na svět se v jeho pojetí Tišnovsko rozkládá všude. Pracoval v komisi životního prostředí Města Tišnova, psal do Tišnovských novin, pořádal a uváděl výstavy, organizoval besedy. Tišnovská televize s ním v letech 2001–2011 natočila 71 – nevšedních svým pojetím – pořadů v rámci cyklu Příroda Tišnovska, které ale dle jeho naturelu nejsou jen o přírodě, ale i o historii, umění aj. Je radost je vidět stejně jako je radost číst jeho Skácelovsky milé literární texty spojené s Tomečkovskou a Prišvinovskou láskou k přírodě a s Jeffersovou úctou k živlům i s Demlovskou vnímavostí k neviděnému. Ostatně s Janem Skácelem a Jaromírem Tomečkem si byli blízcí, patřil do jejich okruhu, který se scházel v brněnské kavárně Bellevue. Ne nadarmo byl za svůj kulturní přínos oceněn v roce 2013 Cenou města Tišnova. Jeho texty jsou otištěny třeba v ROKu (Revue otevřené kultury), Brněnském večerníku, v Milíři (Zpravodaj společnosti Jiřího Mahena, jejíž byl také aktivním členem a kde publikoval také 7 příspěvků o vztahu Mahena k různým krajinám naší přírody). Z jeho knižní literární tvorby stojí za to připomenout knihu o přírodě Květnice 1999, knihu Sbohem staré řeky (2007), v níž slovem odborníka na krajinu doprovodil fotografie významného krajinného fotografa Miloše Spurného, a hlavně dvě drobné knížečky vydané tišnovským nakladatelstvím SURSUM. První Kousíček modré (2015), je autorský výběr 50 textů publikovaných v různých časopisech či revuích nebo odvysílaných v pořadu Vladimíra Simanova Prameny domova v brněnském studiu Českého rozhlasu, na jehož tvorbě se aktivně také podílel. Knihu ilustroval Jan Steklík, se kterým ho pojilo přátelství a vzájemná úcta dané nejen společnou prací v redakční radě Veroniky. Ukázku z této knihy je možné najít v našich KN č. 14/2016 v rubrice Počteníčko. A v druhé knížce Klucanina (2017) ilustrované Miladou Kollárovou ve 40 textech vzdal hold lesu téhož jména, který se nacházel nejblíže jeho bydliště a který jej svým životem a prostou krásou naplňoval po celý jeho život od dětství počínaje. Obě knížky jsou sice nevelké rozsahem, ale velké svým poselstvím a patří ke vzácným v naší literatuře pro svou poezii a laskavý pohled na přírodu a na život, který náš uspěchaný svět potřebuje stále více. Celé jeho pojetí světa bylo pro něj vždy zářivě lidské s opojným viděním krásy všude, i v těch nejprostších přírodních jevech. I proto charisma jeho osobnosti svou září přitahovalo jeho přátele, spolužáky, kolegy, studenty a vůbec každého, kdo ho potkal, a byla radost s ním kdykoliv pobývat či ho poslouchat. Říká se, že každý z nás je nahraditelný, ale nejen já jsem přesvědčen, že v případě Jana Laciny tomu tak není.