Chvála pěti autorských ctností Zdeňka Svěráka

Zdeněk Svěrák jako František Louka ve filmu Kolja křísí staré hodnoty.

Pár slov na okraj o tom, že „železná“ technika a hodnotová logika s(S)věráku(a) se hodí nejen v krizové situaci.

Korona nám prostřednictvím společnosti Magic Box, která zareagovala legálním dočasným vyvěšením některých českých filmů po dobu karantény, dala na YouTube legendárního Kolju. Když jsem ho po mnohokráté zhlédl, vzpomněl jsem si přitom na jednu ze svých milých forrestgumpovských historek (byli jsme s tátou zrovna na návštěvě v Praze, když jsme v metru potkali Zdeňka Svěráka a teprve pak si za ním všimli filmového štábu, točícího – dnes už to vím – slavnou scénu Kolji zapomenutého v metru. „Co to tu točíte?“ zeptal se táta. „Ale novej film, bude se to menovat Kolja,“ pravil Svěrák starší), ale především mě u toho znovu napadlo, jak souzním s technikami Zdeňka Svěráka-scenáristy a dramatika. Proto mě napadlo evokovat tyto dnes už nikoli běžné techniky a uvést je v souvislost se Svěrákovou celonárodní oblíbeností.

Zdeněk Svěrák za prvé…

…nenásilnou a vtipnou formou doslova tlačí do diváků základní kulturní hodnoty tohoto národa. Exemplární je v tomhle poslední hra DJC České nebe, z níž ten, kdo si vše zapamatuje, je v podstatě připraven k maturitě z české literatury a dějepisu. Kolja je zase učebnicí toho nejlepšího z české klasické hudby: Dvořákova Novosvětská, Slovanské tance, žalmy, Má Vlast, včetně učitelského naučení Ondřeji Vetchému v roli hrobníka Brože, že ji nenapsal Dvořák, ale Smetana. Což už vlastně spadá do…

…za druhé:

Filmový Svěrák VŽDY ukáže, pokud možno, všechny možné umělecké: výtvarné, architektonické i přírodní krásy naší země. Kvůli tomu má v oblibě panoramatické záběry, do Obecné školy kvůli tomu vepsal cestu nákladním vlakem, do Akumulátora I. letadlem, do Vratných láhví balónem, což…

…za třetí…

dělá podle mě jednak z osobního vlastenectví, ale i z ambice vybudit národní hrdost i v druhých Češích, a jednak z toho důvodu, že každý svůj film předem uvažuje jako vývozní a chce se s tím nejlepším, co tu máme, pochlubit celému světu, což se mu – jak vidno ze všech mezinárodních distribucí a cen, které jeho filmy sbírají na mezinárodních festivalech, včetně Oscara – velmi daří.

Za čtvrté:

Svěrák je uměřeně patetický, což v dnešní násilné „cool“ době ocení zejména lidi jako já, kteří mají v sobě cit pro patos, veličinu, o níž pojednával i děkovný stockholmský projev jediného česky píšícího nositele Nobelovy ceny za literaturu, Jaroslava Seiferta. Na konci Kolji, kdy ruský chlapeček neuměle recituje Antonínem Dvořákem upravený žalm z Kralické bible „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku, na pastvách zelených, vodí mě k vodám tichým“ (až dnes mi došlo, že je to vlastně příběh Kolji samého – ač uvázl malinký v cizí zemi, Hospodin mu i v této situaci dal otce, „pastvu zelenou“ – nomen omen jménem Louka!) se neubráním slzám nikdy.

Za páté:

Příběhy Svěrákových filmů mají ujasněnou přirozenou stupnici hodnot. Stejně tak jako jeho cimrmanovské hry jsou vždy pohledy zespoda, ze sociálního průměru i podprůměru (Svěrák vždy píše o doktorech, sestřičkách, muzikantech, šoférech, letcích – ale nikdy o velkopodnikatelích), tiše a humorně (humorem prostých Čechů, nikoli knížecím humorem vyšších vrstev) mluví o těžkém životě tam, kde byl či je, ale (na rozdíl od mladých scenáristů, kteří to, o čem píší, už nezažili) ideologicky nepředimenzovávají někdejší příběhy normalizačního utrpení obyčejných lidí (Louka: „Já jsem jako muzikant moh jezdit na západ, i když mi utekl brácha, ale naštval jsem kádrováka…“), snad i proto, že si je Zdeněk Svěrák vědom, že za minulého režimu měl a dosud má prestižní postavení, nad běžným životem většiny, se kterým ale nikdy neztratil kontakt. I proto se mimochodem v posledních dnech nikdy nesnížil k happeningům některých prestižních umělců, jako je například Dan Bárta, který ze svých úspor určitě má na víc než na suchý chleba. Právě naopak: Zdeněk Svěrák – v první fázi pravděpodobně zavrhnuv onu první protitrudnomyslnou na řadě o tom, že „Čech se přizpůsobí“ – raději vytáhl tu druhou, filosofickou, která Třem veteránům opět připomněla stupnici hodnot, podle níž něco je a něco Není nutno. Ve svých dílech se Zdeněk Svěrák  ani v době, kdy je opět tak svůdné přihodit na misku nejrůznějších politických objednávek, nikdy nezpronevěřil zásadám, které jsem výše vypsal, a proto jeho politický aktivismus (se kterým ne vždycky souhlasím) od jeho díla odděluji – a zakončuji: Potřebovali bychom víc Zdeňků Svěráků, kteří vědí, co je prostota a pravdivost příběhu, co jsou skutečné hodnoty, co zdravý patos, zdravá naučná osvěta, jaký je rozdíl mezi nenávistným nacionalismem a milujícím vlastenectvím, z čehož se přirozeně rodí snaha pozvednout český národ, epochu od epochy zašlapávaný do země nezdravými ideologiemi a dědičnou jedovatou sebenenávistí, ke zdravé hrdosti na to co má a co dovede.

Amen.