Počteníčko: Mezinárodní morálka v krisi

Obrázek nebo fotografie#27749

Úvaha Viléma Haunera z roku 1937: bylo tehdejší dění v mezinárodní politice projevem duševní choroby, nebo „jen“ zkažených mravů? A co si pak myslet o tom současném, kdy už se ani nemůžeme vymlouvat na následky světové války?


President republiky dr. Beneš charakterisoval nedávno v rozhovoru s polským žurnalistou nynější světovou situaci jako chorobnou. Americký psychiatr, dr. Kraines, napsal minulý měsíc do britské revue „Science“ článek „O psychiatrické analyse dnešní světové šílenosti“. Dr. Kraines rozbírá dnešní duševní stav hlavních národů a charakterisuje každý několika lékařskými pojmy. Tak jeho diagnosa o Spojených státech zní, že trpí „typickou manicko-depresivní psychosou“, která není schopná jasného myšlení a jíž se nedostává energie v této depresivní periodě. Francie je, podle něho, „starší, bázlivou starou pannou“, Německo „prožívá období deprese s vyznačenými symptomy paranoidnimi“, Italie je „osobou mdlého rozumu, která pozorovala, jak jiní vzrostli“, nemajíc při tom schopnost a ani snad se duchově nesnažíc státi se sama důležitou; Japonsko je „drobnou, dynamickou, psychopathickou osobností“, která přichází do rozporu s jinými, ježto jim vnucuje svoje methody; Rusko je „člověkem, který právě prochází úskalím puberty“, Čína je „holohlavým mužem prostředních let“, který si jen přeje, aby ho druzí nechali na pokoji a nechává i je a Velká Británie „solidním, usedlým obchodníkem, okolo šedesátky“, konservativnim, bojácným, který si přeje ponechati věcem volný průběh.

Jediné národy, které mohou pro sebe reklamovati normální mentalitu, jsou, podle dr. Krainese, Norsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemí a Švýcarsko. O Československu pravděpodobně se nechce vyjadřovat, pokud můžeme posoudit, nemajíce originál článku před očima, nýbrž jen výtah z amerického listu.

Nuže, dr. Kraines je lékař a užívá lékařských výrazů jako deprese, paranoia a psychopathie. Ale přeložíme-li jeho vědecké výrazy do obyčejné řeči, budou v mnohém přehnané. Jistě však nutno souhlasit s tím, že svět skutečně teď není normální, nýbrž prožívá poválečnou psychosu, vyplývající z velkého otřesu, který mu zasadila válka. Toto „trauma“, abychom užili výrazu Freudova, se jeví u různých národů různě. U poražených nebo neuspokojených se projevuje pocitem méněcennosti, který je svádí k siláctví a velikášství, jak tomu zpravidla bývá v podobných případech. U vítězů se jeví strachem, aby neztratili to, co získali, tedy strachem cokoli riskovati, což je známkou lidí konservativních. Vskutku lze svět děliti na dvě hlavní kategorie: státy konservativní, „staropanenské“, statické, a státy nespokojené, neklidné, dynamické. Že u nich často rozhodují deprese, které zažily, na věci nic nemění. Neboť obecná deprese u individuí působí často kolektivně; kolektivní deprese pak vede k tomu, že lidé přenechávají vedení individuím, jež přecházejí do druhého extrému — velikášství. Tak vzniká systém vůdců, který není možný v dobách vyrovnaných normálních individuí, která si vzájemně tvoří rovnováhu, jak je ideálem demokratického státu. Tato přepjatá autorita na jedné a úplné podřízení se (Freud to nazývá „Hörigkeit“) na druhé straně je rovněž charakterem této poválečné psychosy. Dav ztratí veškerou kritičnost, nechá se vésti, nemyslí, nýbrž poslouchá. V tom ovšem není žádná demokracie, neboť v ní, jak už jméno ukazuje, chce vládnouti lid, ne nechat se ovládat a podřizovat třeba sebe oblíbenější osobností, jíž toliko na schůzích provolává slávu. Neboť provolávat slávu a souhlas není vládnout, t.j. spolurozhodovat.

Vidíme dnes ve světě plno chorobných zjevů. Především lež. Lež se tak rozmohla, že se šíří od shora dolů. Lžou odpovědní státníci (nejen diplomaté, u nichž to náleží k řemeslu), lžou rodiče dětem a děti rodičům, lžou si navzájem politické strany, lžou noviny, lžou všechny ty konference, jejichž účastnici jsou si dobře vědomi, že mluví nepravdu, kterou zakrývají všeobecnými frázemi. Ale taková všeobecné rozšířená lež je pathologický úkaz, neboť člověk od přírody není lhavý. Tato lež, která se v příznivějších případech jeví jako neupřímnost, je hlavní překážkou každého mezinárodního dorozumění. Dokud nebude odstraněna, t.j. dokud lidstvo nezačne normálně uvažovat a chtít vidět a slyšet pravdu, bude stále mezinárodní situace napjata. Ale aby lidstvo z tohoto pathologického stavu vyšlo, je potřebí pomalu je zvykat normální předválečné mentalitě, předválečné morálce. Teprve až ta u všech individuí bude znovuzřízena, bude možno též retablovati morálku mezinárodní.


Národní listy, 29. 12. 1937


Vilém Julius Josef Hauner se narodil roku 1877 v Praze v rodině restauratéra. V roce 1900 se stal na Karlově univerzitě doktorem filosofie, zabýval se geometrií, astronomií, historií a vojenstvím, překládal knihy Winstona Churchilla, pracoval na ministerstvu národní obrany a byl redaktorem Peroutkovy Tribuny. Zemřel v roce 1941 v koncentračním táboře Mauthausen.