Epochální krize USA: Konec jedné velmoci

John Trumbull: Deklarace nezávislosti, 1819

Ukazuje se, že pandemie Spojené státy zaskočila. A do volebního boje o prezidentské křeslo půjdou dva kandidáti, kteří nemají většinu.

Rokem 2020 skončila éra USA jako poslední zbylé světové mocnosti. Vypuknutí nákazy, která se rozšířila do všech kontinentů, tehdy vedlo k těžké světové hospodářské krizi. Spojené státy se ukázaly být neschopné na to přiměřeně reagovat. Situaci ještě ztížily prezidentské volby, ve kterých proti sobě kandidovali dva kandidáti shodně považovaní obyvatelstvem za nezpůsobilé k výkonu funkce.

Mnohé mluví pro to, že se něco takového budou jednoho dne učit děti v dějepisu. Dojem, jakým nyní USA působí ve stěžejních oblastech politického jednání, je skličující. Ano, nepřipravené na situaci byly i jiné státy. Ale alespoň ne tak frivolně.

Císař je nahý a nemá nové šaty? Kdyby to bylo jen to. Zjevně už nemá ve skříni ani obnošené.

K uspokojení není žádný důvod. Jakkoli byla kritika USA v posledních letech a desetiletích oprávněná: mocnosti, které jsou v současnosti dost silné na to, aby vakuum využily, mohou nahánět strach dokonce i cynikům.

Důvody k naději se hledají těžko. Joe Biden, který jako poslední demokratický uchazeč o prezidentství spíše zbyl, než že by byl vynesen na vlně slávy, působí už týdny – laskavě řečeno – zcela bezmocně. O jeho schopnosti převzít nejvyšší funkci ve státě pochybují už téměř všechna hlavní média. Bez ohledu na jejich politické preference.

A prezident USA Donald Trump? Co k tomu ještě dodat. Takřka denně šíří chybné úsudky, které jsou skutečným děním vyvráceny často jen o několik hodin později. Projevuje se jako člověk bez soucitu zajímající se výlučně o sebe samého a vtipkující tváří v tvář katastrofě.

Zcela zjevně se ale míjí účinkem na to znovu a znovu poukazovat. Trump sice má v průzkumech ve srovnání s jinými prezidenty v dobách krize bezkonkurenčně nejnižší popularitu. Jeho věrní příznivci za ním ale přesto neochvějně stojí. Na znovuzvolení to možná bude stačit. Konkurence totiž nepůsobí zrovna hrozivě.

Je zarážející, že to mohlo dojít tak daleko.

V zemi, která vždy přinášela světu skvělé počiny, například v oblasti kultury či vědy. Možná je to – staromódně řečeno – třídními protiklady. Silněji než v jiných západních demokraciích se vládnoucím kruhům v USA podařilo prezentovat chudobu a jiné sociální těžkosti jako individuální problémy a nikoli jako úkol pro společnost. Ochota pomoci (charit) je vždy vítána, ale soustavná sociální péče je dílo ďáblovo.

Je otázkou, zda takový světonázor obstojí i tváří v tvář epidemii. Jak dlouho vydrží společnost tolerovat, že určité skupiny, tak jako nyní Afroameričané, jsou obzvlášť postižené? A také: nezaměstnanost v USA, stejně jako jinde, prudce vzrostla. Mnozí z těch, kteří jsou nyní bez výdělku, ztratili současně i zdravotní pojištění pro sebe a své rodiny. To může představovat katastrofu dokonce i v případě, že budou náklady související s koronavirem plně hrazeny. I v době epidemie přece nadále dochází například k náhlým mozkovým příhodám.

Mnohé mluví pro to, že politická debata po skončení koronavirové krize bude – také – v USA ve znamení jiných témat než dříve. Pro postavení USA ve světové politice už ale může být pozdě.

 

Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.