Pravopis a levopis

Ilustrační obrázek Tomáš Koloc.

Pravopis jsem měl vždy hrozný. Ale od malička jsem psal rád. Můj otec, velký češtinář, pročítaje po mně články psané tehdy na psacím stroji nebo rukopisně, vždy lomil rukama. Zčásti mne zachránilo to, že jsem se stal doktorem přírodních věd – u doktorů se přece škrabopis toleruje. A taky mne zachránil příliv počítačů. Vychytají za mne ty nejhrubší chyby. Bohužel ne všechny. A proto nemám rád pravidla pravopisu. Co ale já, diletant, mám co mluvit do pravopisu? Když však prezident může mluvit do ochrany přírody a klimatu, co bych se nemohl vyjadřovat k psané formě jazyka českého. A nakonec – jsem členem dvou redakčních rad a jednoho vydavatelského družstva – tak co.

Pravopis je konvence. Není neměnný a v knihách z minulého století můžete číst „syrup“. Dnes hrubka, tehdy pravopis. Většina novinářů studovala humanitní vědy anebo přímo češtinu, mají tedy výhodu, pokud jde o český pravopis. Jakmile ale mají napsat jediný latinský (vědecký) název, pravidelně ho spletou. Nejčastěji se to projevuje tím, že napíšou obě slova velkým písmenem (např. Bufo bufo – to je ropucha – napíšou Bufo Bufo), anebo oboje malým. Toto názvosloví, tzv. binomickou nomenklaturu, vymyslel Karl Linné a platí dodnes. Tedy – první název je rodový a píše se vždy s velkým počátečním písmenem, druhý název je druhový a píše se vždy s malým. Je také zvykem, ne vždy dodržovaným, že se vědecké názvy píší kurzívou. Stává se také, že někdo napíše naopak český rodový název velkým písmenem, např.: „…viděl jsem Kajku královskou“, což je hrubá chyba. Asi by si nedovolil napsat „viděl jsem Vrabce polního“. Zdržme se ještě chvilku u vědeckých názvů, nejsou zcela bez poezie. Tak například jednu vosičku pojmenoval hudbymilovný entomolog Girault v roce 1926 Mozartella beethoveni, jiný zoolog Erwin v roce 1974 nazval střevlíka podle hrdiny z Pána prstenů Pericompsus bilbo. Asi nejdelším na světě je vědecký název korýše ze Sibiře: Gammaracanthuskytodermogammarus loricatobaicalensis. Určitě nejkratší vědecké jméno má jeden netopýr: Ia io.

České zoologické názvy bývají zase poněkud svérázně upraveny, zejména pokud dojde na skloňování. Tak například: „viděl jsem rarocha“ (1. pád raroh, sokolovitý dravec), „seděl tam papuchálek“ (to je mořský pták , správně se jmenuje papuchalk), „bylo tam hnízdiště turbanů“ (namísto „turpanů“, jde o druh kachen). Jazykoví puristi předělávají slípku zelenonohou na „slepici zelenonohou“ a vrápence malého (příbuzný netopýrů) na „vápence malého“. Na jednom úředním jednání byla vlha pestrá (kriticky ohrožený ptačí druh) přejmenována na „mlhu barevnou“ a skoro nikomu to nepřišlo zvlášť divné. S pravopisem českých zoologických názvů to však není úplně jednoduché i z jiných důvodů. Zatímco vědecké (latinské) názvy se mění výhradně podle vědeckých názvoslovných pravidel, do českých názvů zasahují „pravopisci“. Tak například ještě před sto lety se psalo rýsek místo rejsek a ssavci místo savci. Všichni vědí, že sýkora je vyjmenované slovo, ale nebylo tomu tak vždy. Psala se síkora. Ostatně nevím, proč se tak nepíše podnes. Stejně jako sisel, síček, slepíš a netopír. Já vím, připadá vám to divné, ale jde jen o zvik, tak jako s tou síkorou. Mimochodem, existuje také sýc rousný, který by se ale měl asi psát síc rousný, protože ve vyjmenovaných slovech je jenom sýček. S těmi vyjmenovanými slovy je to vůbec potíž, je to čistokrevná šikana a okamžitě bych povolil psaní také měkkého i. A co takhle strakapoud? V minulosti se psával strakapůd i strakapúd. Zajímavé je, že tento název pro datlovitého ptáka vznikl omylem. Byl určen původně pro ťuhýka, který dokáže „zapudit i straku“. Dnes se strakapoud už píše jen ou, naopak úhoř se zase dříve psával ouhoř a dnes se píše jenom ú. Tím se dostáváme k problematice kroužkovaného ů. Když už i Němci (po dlouhých bojích) začali odbourávat ostré es (!) tak už by mohlo dojít i na miláčka pravopisců – ů. Nabízím kompromis – možnost dvacet let psát „pod obojí zpúsobou“. Pokud někdo říká, že to nejde, měl by vědět, že příkladů se najde hodně. Museum i muzeum. Nebo třeba káně. Je rodu ženského nebo středního? Český pravopis říká, že obojí je možné. A co zoologie? Plný název – káně lesní – nám nepomůže. Může to být „ta“ i „to“. Starší (již neplatný) český název káně myšilov by napovídal spíše na střední rod, ale plný název příbuzného druhu, totiž káně rousná, odhalí celou pravdu. Pro zoology je káně ženská. A to přesto, že má ráda myši. Nechci tady rozpitvávat další prohřešky žurnalistů, strážců pravopisu, jako je místo potravních řetězců „potravinové řetězce“ a místo biotopů „biotypy“. Chci jen podotknout, že zatímco zoologové jsou (často právem) peskováni za pravopisné přestupky, novináři przní zoologii zcela beztrestně. Jak z toho? Zjednodušit pravopis a začít se učit zoologii a ekologii. Ostatně v knize Obrazy z Rus píše Karel Havlíček Borovský už v roce 1844: „Krátké okončení přídavných – to jsem ovšem naschvál učinil. Já si na těchto věcech pramálo zakládám. Pro mne by mohli jedni psát kirilikou, jiní glagolitikou a jiní latinkou po česku, já bych to všechno čet.“