Poměry nepoměry

Pod Javořicí na jihu Vysočiny - foto Jiří Plocek

Tento text vznikl pod dojmem z kalamitního kácení na Vysočině během posledních měsíců. Napsán byl – bez vědomého propojení – shodou okolností na Den Země v roce 2020.

Viděl jsem, jak ta obrovská mašina přijela, uřízla vespod nejméně stoletý obrovský smrk, odvětvila jej ve svých chapadlech, rozkrájela na menší klády, vložila je na svá „záda“ a vydala se přes pařezy skolit další oběť. Trvalo to asi pět minut.

Před očima tu mizel vzrostlý les, který vysázel lesník snad koncem předminulého století. V době, kdy ruční (a zručné) skácení, nařezání a odvětvení takového velikána trvalo třeba půl dne. Zůstal po něm tehdy nizoučký pařez, hrázka klád, vytříděné a očištěné větve na topení. A bylo k tomu zapotřebí značného fyzického úsilí, což bylo svým způsobem i přirozené omezení. Mizí les, který předek dnešního hospodáře koupil jako důležité rozšíření stávajícího majetku, z něhož žil celý jeho rod. Les, který se postupně těžil, ale i průběžně obnovoval, teď zmizel za dva dny.

Ano, tento les se taky musí (i ze zákona) obnovit, ale za dva dny nevyroste ani za pomocí všech zázraků současné vědy. Velká holina poruší stávající ekosystém, vodní poměry široko daleko, a nakonec i člověkův vjem krásy krajiny. Jistě, může za to sucho, kůrovec, selhání strategie lesního hospodářství… ale o to mi teď nejde. Všímám si pouze té strašné a necitelné síly, která kosí impozantní přírodní bytosti, zanechávajíc za sebou nevkusně vysoké pařezy a jejich zdevastované okolí.

Sázel jsem v té vysočinské krajině na našem pozemku stromky. Chudá, kamenitá půda hnědé barvy, z níž může vyrůst vegetace, sahá tak do třiceti centimetrů hloubky a pod ní je neúrodná anorganická spodina, popřípadě skála. Třicet centimetrů je pro naši životodárnou vysočinskou vegetaci alfou a omegou bytí.

Na jihu Brna, v okolí řek Svratky a Svitavy, které tu směřují k soutoku, se svého času usadili bulharští zelináři a vozívali na městský trh bohatou úrodu. Vrstva neobyčejně úrodné nivní půdy s organickou složkou tu dosahuje několika metrů do hloubky. Ukládala se po mnoho tisíc let a po několik století byla vzdělávána zemědělsky. Během posledních třiceti let expandovala právě na této půdě zástavba velkoplošnými sklady, supermarkety a obřími parkovišti natolik, že onen svět zelinářů a rolníků, mezi něž patřil i můj dědeček, se stal součástí říše pohádek.

Ano, já vím, pokrok, volný obchod a nárůst blahobytu prý nejdou zastavit. Ale to je teď pro mne vedlejší, těmito trendy se nechci zabývat. Všímám si především té strašné disproporce v tisíciletém přírodním vývoji, který nakonec nesl po staletích kultivace přiměřené plody i člověku: Najednou prostě tu vzácnou a životodárnou matérii zaplácneme kvůli velmi krátkodobým cílům betonem.

Nespočívá náhodou skutečný pokrok lidstva v hlubší reflexi těchto v časoprostoru ukotvených skutečností? Těchto poměrů nepoměrů? Myslím, že toto uvědomění by mělo být jednou z priorit lidského vzdělávání, aby si je každý člověk nesl životem a prostupovalo každým jeho pohledem i zásahem do krajiny.

Samopal i bomba dokážou během několika sekund zmařit několik desítek let lidského života, kulturní vklad několika generací, i část nadějí celého člověčenstva. Všichni víme, že toto je prostě hrůza, šílenství, nelidskost. Nemůžu si pomoct, ale ta obrovská nereflektovaná síla „vyspělého“ lidstva se mi jeví ve stejném světle.