Otakar „Ralf“ Leiský, zakladatel TISu, odešel s čistým štítem

RNDr. Otakar Leiský Na barikádách 10. 5. 1945 v Hermanově ulici v Praze 7. Zleva M. Hess, O. Leiský, V. Lozek. Ustavující sjezd TISu, O. Leiský vpravo. Ornitologický kurz v Přerově (1972).

Vzpomínka na výjimečného člověka, který spoluzakládal a vedl první nevládní ekologickou organizaci u nás. Svůj život pojal jako službu něčemu, co ho přesahovalo.

Někdy je období 1948–1989 těmi, kdo se narodili později, vnímáno jako jakýsi Mordor: lidé u nás žili ve strachu, plazili se ve stínu temných věží a v nejlepším případě žili plytkými, nenaplněnými životy bez hlubšího smyslu. Skutečnost byla naštěstí mnohem nejednoznačnější a barevnější. Člověk v tehdejším Československu nemusel kolaborovat s režimem, aby mohl vést smysluplný život. O tom svědčí i životní příběh ekologa, zoologa a ochránce přírody Otakara Leiského (1925–2020), který se uzavřel 31. března.

Bylo mu osmnáct, když se zapojil do odboje proti Němcům, v necelých dvaceti letech se zúčastnil Pražského povstání. Jeho zásadní a celoživotní boje se však měly týkat obrany přírody. Ještě během studií přírodovědy nastoupil do státní ochrany přírody, kde se mimo jiné řadu let intenzívně věnoval přípravám na vyhlášení CHKO Šumava, k němuž došlo v r. 1963. Mezitím, už v roce 1958, se angažoval v založení první československé organizace pro ochranu přírody u nás: Sboru pro ochranu přírody při Společnosti Národního muzea. Ta se pak v roce 1969, také díky cílenému úsilí Otakara Leiského, právně osamostatnila jako TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Stal se jejím ústředním tajemníkem a až do jejího zrušení komunistickým režimem v roce 1979 věnoval TISu a jeho rozvoji velkou část svých sil.

Smysluplné skuliny

TIS byl příkladem šedé zóny mez disentem a oficiální sférou, neoficiálních skulinek i větších skulin, které umožňovaly smysluplné aktivity spoustě lidí. Pozoruhodné byly už jeho stanovy. Na rozdíl od mnohomluvných a frázovitých stanov tehdejších oficiálních organizací byly stručně a srozumitelně napsané a unikátní tím, že v nich chyběla zmínka o vedoucí úloze komunistické strany. TIS nebyl součástí hierarchie tehdejších neziskových organizací, které byly jinak povinně sdruženy pod tzv. Národní frontu, a fungoval proto po finanční stránce velmi skromně. Přesto měl v době svého zrušení přes 16 tisíc členů a aktivní pobočky po celé republice, resp. v Čechách a na Moravě, protože na Slovensku fungoval paralelní Zväz ochrancov prírody a krajiny. Ten mimochodem zrušen nebyl a existuje dodnes.

Důležitá součást aktivit TISu byla i práce s mládeží. Našlo zde útočiště mnoho zakázaných skautských oddílů, sám Otakar Leiský pracoval s dětmi již od konce 50. let a v rámci TISu spolu se svou manželkou Miladou Leiskou vedl oddíl mládeže Stopaři. S jeho odrostlejšími členy se v roce 1972 vrhl do možná největšího dobrodružství svého života – záchrany huculského koně.

Huculové a my

Huculský kůň, odolný, skromný a všestranně využitelný, byl tehdy téměř na pokraji vyhynutí. Otakar Leiský si pamatoval tyto koníky ze svého dětství, zčásti stráveného na východním Slovensku. Podařilo se mu získat od řeporyjského JZD prostory v malém statku Zmrzlík a postupně sem přesunout deset klisen a jednoho plemenného hřebce. To vše s vydatnou podporou mladých z jeho ochranářského okruhu i dalších nadšenců, z nichž někteří tu dřeli každý víkend a jezdili sem i v týdnu. Tak vznikl v rámci TISu Hucul Club. V té době jsem Ralfa, jak jsme mu říkali, poznala i já. Studovala jsem na gymnáziu a zvolna vplouvala do dospělosti. Ta plavba nebyla úplně snadná a byla by ještě obtížnější, kdyby se v mém životě neobjevili právě tito lidé kolem TISu a Hucul Clubu. Otevřel se mi nový svět. Nešlo jen o koně. Jezdili jsme „ven“, tedy do přírody, pořádali letní tábory pro dospělé i děti, hráli a zpívali u večerních ohňů. Vznikala celoživotní přátelství.

Vládnout či pečovat?

Díky Ralfovi jsme se také měli možnost seznámit s osobnostmi z jiných „skulin“, třeba s profesorem Janem Hellerem, biblistou z Husovy bohoslovecké fakulty. Jednoho dne se objevil v naší klubovně a než jsme se nadáli, už jsme diskutovali o tom, jak správně interpretovat klíčovou pasáž z knihy Genesis o tom, že člověk by si měl podmanit Zemi a panovat nad ní. Podle profesora Hellera šlo o špatný překlad původního textu. Spíše mělo jít o jakési správcovství, péči. Ralf se vůbec zajímal i o širší souvislosti environmentálního hnutí. Ještě před definitivním utažením politických šroubů v r. 1970 s rozhlasovým redaktorem Ivo Budilem stihli odvysílat cyklus na motivy slavné knihy Mlčící jaro Američanky Rachel Carsonové, která vyšla o pár let dříve a jako první poukázala na problémy, které pro přírodu představují pesticidy.

Je pravda, že za socialistického režimu leccos prostě nešlo. Je pravda, že tu byla určitá atmosféra strachu. Ale tehdy, stejně jako teď, záleželo na jednotlivci, jestli popluje s proudem, nebo dokáže jít za cíli, které mají hlubší smysl. A stejně jako teď (a možná víc než teď) záleželo i na komunitě, v níž se člověk pohyboval. Ralf nebyl sám, byl obklopen užší i širší rodinou, kolegy, přáteli, spolupracovníky a mládeží ze svého oddílu. Mnoho z těch posledních, včetně mě, celoživotně ovlivnil a nadchl pro ochranu přírody. Hucul Club přežil pád TISu a existuje dodnes, stejně jako Farma Hucul, rozmnožovací chov huculů v Krkonoších, který v 80. letech založila část členů původního Hucul Clubu. Huculy se podařilo zachránit. Ralfův odkaz se ale neomezuje na instituce a ideje, které rozvíjel a které ho přežily, dokonce ani na lidi, které ovlivnil a inspiroval. Svůj život pojal jako službu něčemu, co ho přesahovalo. I v tom nám byl a nadále může být vzorem. Díky, Ralfe, za všechno.