Několik kusých poznámek k výstavě Michaëla Borremanse

Michaël Borremans, Pták, olej na plátně, 300 × 190 cm, 2019. Foto Lieven Herreman Michaël Borremans, Sukně, olej na plátně, 40 × 50 cm. 2005. Foto Peter Cox Michaël Borremans, Anděl, olej na plátně 300 × 200 cm 2013. Foto Peter Cox

Proč je pro naši vizuální kulturu stále tak atraktivní ukazovat utrpení mladé ženy nebo dívky, často z pozice umělce – muže? Proč stále zabírá estetizování smutku spjaté s (mladou) ženskou postavou?

Výstava v Rudolfinu, jejímž kurátorem je Petr Nedoma, prezentuje střízlivě a podmanivě nainstalované obrazy malých i nadživotních formátů, doplněných o videoinstalace. V tomto textu se jen okrajově zmíním o technice malby, ze které malíř vychází – více mne bude zajímat téma masek a genderu a jeho kostýmů, jehož otázky jsou v mnoha obrazech latentní. Elegantně namalovaná plátna, která (jak uvádí tisková zpráva) jsou inspirována malířskými přístupy mistrů 17. a 18. století, využívají klasických postupů barevné imprimitury na našepsovaném plátně, jejíž tóny často kontrastují se samotnými barvami svrchní vrstvy olejové malby, která nese primární příběh a význam. Malířova paleta je specifickým kontrastem teplých okrů, růžových či hnědí na jedné straně a chladných šedí či odstínů černé na straně druhé. Tato úspornost, ale zároveň zářivost přispívá k monumentálnímu vyznění malířské výpovědi po formální stránce.

Charakteristickým námětovým rysem Borremansových obrazů je především maskovanost lidské individuality prostřednictvím kostýmu. V některých případech tento kostým pouze mění identitu zobrazené lidské bytosti, v jiných případech je tvář pokryta vrstvou barvy, případně zcela zakryta. Z výstavy jsem si odnesla tísnivý dojem zejména díky obrazům Amy, Pták a Anděl, které nejzřetelněji zobrazují maskované ženské figury. Všechny jsou melancholické a jejich kostýmy a masky je nějakým způsobem vězní – jako by znázorňovaly vězení, kterým může být jedincovo tělo. Dívka na obraze Pták je navlečena do růžového kostýmu, který z jejích rukou dělá spíš kachní ploutve a na lýtkách vytváří neforemné faldy; postava v ženských šatech na obraze Anděl stojí zcela rezignovaně a tvář má zalíčenou černou barvou (na první dojem máme pocit, že se jedná o nasazenou masku). V tomto případě se ale jedná o figuru značně androgynních rysů – tvář může být mužská, či ženská, obnažené paže jsou zvláštně šlachovité, nejsme schopni rozeznat, zda má vůbec nějaká prsa; jedná se o karikaturu, znak ženství, který nositel/ka šatů nechce nebo nemůže artikulovat zřetelně, tak, jak to doposud předepisují společenské normy? Podobně můžeme najít na jiných malířových obrazech motiv plisované sukně nebo v obraze Ďáblovy šaty zvláštní kónický útvar, připomínající něco mezi sukní a pevným tubusem, do kterého je uvězněn muž – přičemž ale tento útvar obývá podobně, jako larvy motýlů vakonošů, kteří si pod vodou staví schránky, v nichž pobývají a zároveň se s nimi pohybují po dně. Je muž z obrazu Ďáblovy šaty se schránkou srostlý tak, že mu nedovoluje vylézt? Konečně obraz Amy, znázorňující (patrně) dívku v podivně sešité kápi, která pokrývá a maskuje celý obličej, má v Borremansově tvorbě mnoho variant. Mohli bychom ji snad chápat jako znázornění hranice individuální bytosti, která je uvězněna se svými vnitřními úzkostmi a strachy: Borremans ve většině verzí zobrazuje tuto postavu jako svobodně se pohybující v prostoru – omezení tedy nepřichází zvnějšku, ze společnosti, ale zevnitř subjektu samotného. Motiv kápě se ale objevuje i v mnohočetné sérii pod názvem Black Mould, která na pražské výstavě není zastoupena, objekty kápi vzdáleně připomínající nicméně figurují i v jednom z menších zátiší v Rudolfinu vystaveném (Barevné kužely); mohou v nás evokovat praktiky mučení např. z vězení Abú Ghrajb, kdy američtí věznitelé svým iráckým obětem brali lidskost a individualitu právě navlékáním kápí při mučení.

Tisková zpráva k výstavě uvádí, že „přestože se jeho obrazové náměty často pojí s latentně přítomným násilím, vynikají neobyčejnou krásou svého provedení.“ Dál se ovšem neuvádí, co tato reprezentace latentního násilí znamená, do jaké míry je vůči němu kritická, jaké významy produkuje onen kontrast mezi krásou provedení (potažmo v klasickém médiu a klasickými metodami) a temností obsahů. Pražská výstava toto násilí skutečně ukazuje jen latentně, ve srovnání s jinými cykly, které Borremans představil na jiných výstavách a v jiných kontextech. Při dívání se na obrazy Amy či Pták uvažuji o tom, proč je pro naši vizuální kulturu stále tak atraktivní ukazovat utrpení (byť i jen vnitřní) mladé ženy nebo dívky, často z pozice umělce – muže. Proč stále zabírá estetizování smutku, melancholie spjaté s (mladou) ženskou postavou? Je tato melancholie univerzálnější než melancholie nebo vnitřní běsy starých mužů nebo žen (těch zejména, protože ty jsou kromě určité specifické oblasti vizuálna téměř neviditelné)? Pro někoho mohou tato vyobrazení evokovat pocit kýčovitosti, líbivosti a povrchnosti, což je nakonec dojem, který si z Borremansovy výstavy navzdory (nebo díky?) malířské inteligenci dosvědčené vystavenými obrazy odnáším.

Michaël Borremans, The Duck, galerie Rudolfinum, Praha, 22. ledna – 12. dubna 2020