Františku Hodonskému pandemie přerušila výstavu, ne tvorbu

František Hodonský v ateliéru, duben 2020.   Foto: Archiv autora František Hodonský: Vodní vítr, barevný dřevořez. Foto: archiv autora František Hodonský: Tisky na lískových prutech, z výstavy v Galerii Hollar v Praze.   Foto: Archiv autora František Hodonský: Tiskové matrice, z výstavy v Galerii Hollar v Praze.   Foto: Archiv autora

Dílo malíře, grafika a sochaře, našeho předního krajináře, který si v nitru nese motivy lužních lesů Moravy a Dyje. 

Letošní jubilant, malíř, grafik a sochař František Hodonský (* 19. 2. 1945 v Moravském Písku), absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (prof. František Jiroudek), v letech 1991–1997 profesor AVU Praha, od roku 1998 profesor na Akademii umění v Banské Bystrici, člen Sdružení českých umělců grafiků Hollar.
K příležitosti únorových 75. narozenin připravil s kurátory dvě autorské výstavy. První v únoru v galerii Nová síň v Praze měla pod názvem Přiznaná krajina zaměření na malbu. Na galerijních webových stranách ji charakterizoval Ivan Neumann: – Hodonského tvorba vykazuje od počátku rysy soustředěného úsilí o dosažení cíle, jímž rozhodně není prosté zpodobování viděného nebo snad jakákoli estetizace –.
Druhá výstava, orientovaná pod titulem Dlátem, barvou, kostí převážně na díla grafická, navázala na první pro poskytnutí celistvějšího vhledu do umělcovy práce. Vernisáž byla 4. března, ale po devíti dnech dveře Hollara uzavřela pandemie Covidu-19. Původní termín ukončení výstavy (31. 5. 2020) byl následně označen na galerijních stránkách za orientační (zřejmě s eventualitou prodloužení, bude-li to možné).

Nezahálím…

K výstavě v Hollaru a aktuálnímu dění Hodonský napsal:
Současná doba mě a moji ženu zastihla na chalupě v západních Čechách, kde mám také ateliér. Nezahálím, jdu občas do přírody se skicákem načerpat novou inspiraci a tisknu nový cyklus grafických listů.
V Hollaru jsem plánoval spíše retrospektivu, od ukázky linořezů, litografií, dřevořezů a jejich matric. Uvažoval jsem začlenit i kresbu. Nakonec vše dopadlo jinak. S přizvanou Dr. Evou Neumannovou, která má s grafikou dostatek dlouholetých zkušeností, jsme zvolili maximální zkratku, vystavení pouze dřevořezů a matric z posledního období.
Jednotlivé grafické techniky jsem propracovával vždy zhruba patnáct let. Dřevořezy tisknu dodnes, otvírají se mi další možnosti rozvíjet jejich formu v nových dimenzích nápadů, včetně matric, které se staly dominantní a mnohdy jsou výtvarně působivější než samotný tisk. Někdy měním i materiál, ze kterého tisknu, např. lískové pruty apod. Zajímá mě hmota v prostoru a její vrstvení, které se často přibližuje mentalitě malířského projevu, a ta je nevyčerpatelná. Jsem přesvědčený, že např. Josef Váchal by nebyl tak vynikající grafik, kdyby nemaloval. Je stále terčem mé zvídavosti.
V poslední době mě inspiruje vážná hudba a na základě lineárního kresebného odposlechu vznikají nečekané tvarové kombinace. Hudba je v podstatě barevné gesto, jen přijít na to, jak to celé realizovat. Těžký úkol, který zavání nesplnitelností, pohybuji se na křehkém okraji.
Ještě bych chtěl podotknout, že současný spolek Hollar má kvalitnější úroveň, vymazává grafické efekty – klišé, jakýsi krasopis, který zbavuje dílo exprese, meditace, poetiky, zkrátka přirozeného názoru a původnosti. Vydal se dobrou cestou.

Jen nahodilé vnuknutí

Snad je to jen nahodilé vnuknutí, které právě přilétlo, aby mně připomenulo Jamese Joycea. Jeho modernistická experimentální forma není jednoduchá. Čteme věty, vnímáme, že se obracejí k dějům, okolnostem a citům, uvědomujeme si, že Joyceův jazyk je bohatý a vyprávění obrazné, podmanivé, unášející. Vybavuji si únorovou Hodonského výstavu v Nové síni a rovněž loni v létě na zámku Dobrohoř ve Starém Městě pod Landštejnem, tak i vzdálenou blízkost těch dvou velkých mužů umění. V rozdílné době, v jiných kulturních tradicích a odlišném předmětu dokázali (Joyceova cesta skončila před devětasedmdesáti roky, čtyři roky před narozením Hodonského) přesvědčivě vyjádřit své nitro.

Nechť jsou předešlé řádky přijaty jako volná myšlenková asociace bez známky definitivnosti.

Hodonského výtvarný styl v malbě a grafice zdá se jednoduchým jen na první pohled, což je tím, že je přehledný, avšak uvnitř, ve výtvarně transformovaných myšlenkách, rozhodně jednoduchý není. Chce-li vnímatel, jenž apriorně ví, že to, nač patří, je jistě součást krajiny, protože Hodonský je krajinářem (dodejme – par excellence), porozumět, přesněji přijmout Hodonského styl s pravým potěšením, je třeba, aby cele pochopil umělcovy skladebné syntetické postupy, jimiž z principu svého vnitřního modelu proměňuje viděné a procítěné v tvar, jenž měl předlohu v objektivní skutečnosti, a pak doznal proměnu skrze umělcovu mysl a umělcovy emoce.
To je, myslím si, předpokladem krajinářské malby a grafiky přítomné doby, umění o krajině, která vznikla z vůle nejvyšší mocnosti a soudobý umělec je s to vyjadřovat o ní své subjektivní mínění z principu vědomí nutnosti nikoliv bořit (realismus 19. století má stále svoji vnější krásu), nýbrž zaujmout stanovisko zrcadlící krásu vnitřního modelu. Jako bychom byli svědky dovolávání se Jana Evangelisty Purkyně: Celá příroda nechť je úplně průhledná oku i rozumu.
Joyce píše: „Podpalovat v krbu je umění. Máme svobodná umění a máme užitečná umění. Tohle je (podpalování v krbu) užitečné umění“ (v řeči děkana k žáku Štěpánu Dadalovi v románu Portrét umělce v jinošských letech). A v témže díle připomínka Tomáše Akvinského: „Krása je to, nač rádi patříme.“ Není třeba žádné míry nadsázky, abychom byli s to říci, že na artefakty svobodného umění Františka Hodonského patříme rádi.