Někde v dálce

Někde v dálce už voní bezy.

Jaro je čas stvořený pro sonety – a jen málo je jich tak působivých jako tento od Josefa Hory ze sbírky Tvůj hlas (1930).


Někde v dálce už voní bezy.

Někde v dálce už

s kloboukem v ruce po zelené mezi

jde zamyšlený muž.


Člun po vodě se houpe, vítr vane

a vše je slib,

jenž z modrých větví tichým světlem kane

do vůně lip.


A je to jenom obraz tvého těla,

vzdálený chodec ten,

do jehož vlasů mlha napršela


ti jarem, jehož není.

Tím jarem, jehož není

a jímž už dnes se cítíš přemožen.