Počteníčko: Na šachtě

Constantin Meunier (1931-1905): Černá země. Repro Musée Meunier, Ixelles

Ze života horníků na Ostravsku na počátku dvacátého století, jak ho bez falešné romantiky popsal František Sokol-Tůma.

Viděl jsem jednou obraz, tuším, že měl název »Na haldě« nebo tak nějak. Byl trojdílný, byli tam horníci jedoucí v kleci a vycházející z budovy závodní. Každý měl slušnou »fajfku«, ba tuším, že i v »kleci« si kdosi zapaluje »fajfku;« s půlmetrovým troubelem. Smál jsem se tenkrát tomu, zplna hrdla smál, ten malíř asi neviděl hornickou služební naši pragmatiku, která ustanovuje nejtěžší tresty soudcem vyměřené tomu, kdo by byl přistižen se sirkou nebo dýmkou v kapse na dole.

Když jsem tenkrát viděl onen obraz, na němž byl »horník«, mající na holi přes rameno hozený a nesený uzel — s čím, to ani nevím — bílé rukávy od košile zapnuté v nadpěst a pěkné varhánkovité, čepici »pangrotku«, úsměv rakouského byrokrata — nepocítil jsem již ani chuti k smíchu. Bránice ztvrdla. Bylo mi líto toho »horníka«, jdoucího prý »z práce«, jak bylo poznamenáno.

Bylo mi ho líto proto, poněvadž to byla hrozná, odporná, nelidská lež, tím odpornější, čím nepravdivější, tím nemravnější, čím více bude hlásati těm, kdož jakživi horníka neviděli, že tento horník je skutečným, pravdivým horníkem, že je to horník, vycházející ze stametrové, hrozné, příšerné podzemní hloubky na světlo denní. Tento »milostpán«, jdoucí na procházku, byl by mezi horníky hastrošem, byl by vysmán, byl by nemožný, proto, že je neskutečný, nepravdivý.

Jak jinak, jak nesmírně jiné je to skutečné, od domnělého, smyšleného. Jak ostře vystupuje zde v životě charakteristika, bez linií, bez nákresu, bez pravidelnosti, s tou určitostí života, s tou nepravdivostí, která je vlastně životem.

Vidíte obraz, chcete míti představu! Máte ji? Nemáte. I kdyby byl ten obraz nejvážněji proveden, mistrně zachycen, dovedně sestaven, náladově upraven, zůstane vždy a všude pouze obrazem, snad i uměleckým dílem, snad po staletích bude jej vzpomínáno a psáno o něm i o jeho tvůrci, ale kde nám zůstal život? To hrozné, hodné, drásající něco zovoucí se životem. Život nitra, život myšlenek, život běd a strázně, ten život, vrývající do tváří vrásky, ten život, s nímž se rveme den co den, ten život se všemi těmi kompromisy, z nichž je složen, ten život, v němž toneme v kalu společenského bahna, nemravnosti, zlodějství a lhaní, okrádání a vraždění! Vidíme život kolem sebe, jiný, než je na obraze, jiný, než je v knize. A přece chceme vidět a měli bychom vidět, skutečný život, měl by dýchat z knihy, když nemůže dýchati z obrazu. V knize, kde je možno mluviti, má bujeti život, ten život, s nímž se rveme, až pod rukou i ranou jeho klesáme v hrob.

A tím spíše je žádoucno znáti pravdu života, jedná-li se o člověka malého, o toho vyděděnce, indického »pariu« nebo »kuliho«, těchto našich »nižších vrstev«, jak přišlo do zvyku říkati.

»Široké vrstvy«, »malý člověk« atd., atd., tak to zní všemi listy, žurnály stran, které ve své vlastenecké »horečce« předbíhají se v tom, jak by se měl tento »malý člověk« vzdělávat, co vše by se mělo podniknouti, aby tomu »malému člověku« vtisknuta byla maska těch, kteří časem potřebují jeho služeb . . .

K smíchu! Proč »malý?« Jak může někdo stvořit tak nesmyslné slovo? »Malý!« — Hm.

Viděl jsem u těchto malých lidí heroismus, proti němuž je hrdinství vojenské starých i nových dob směšnou hračkou. Tento »malý člověk« je rekem, jedná-li se o záchranu bližního, kamaráda, soudruha, byť i s ním byl v nepřátelství býval, jedná-li se o jeho život, ocitne-li se tam dole, v té pekelné díře, v tom černém jícnu, jenž činí nauku o pekle ilusorní; vrhá se tam v šílené odvaze, znovu a znovu a nezadržíte ho. Nasaďte mu v tu chvíli bodák na prsa, on se naň vrhne, aby se dostal kupředu, blíže té pekelné hloubce, v jejíž útrobách jsou soudruzi v nebezpečí, jichž život je ohrožen…

František Sokol-Tůma (1855–1925) byl herec, recitátor, novinář a spisovatel. Rodák z Benešova u Prahy se usadil v roce 1894 v Ostravě a patřil k významným organizátorům místního kulturního života. Byl členem Moravského kola spisovatelů. Ukázka pochází z románu Na šachtě, druhého dílu trilogie Černé království (vydal Julius Albert, Praha, 1947).