Karanténa v Minnesotě aneb Táto, nechoď do války za lidi z béžových domků v Blaine

Foto Tomáš Koloc.

Další svědectví ze srdce pandemických Spojených států.

Moje přítomnost na internetu je po řadu týdnů omezena. Nejdřív ze všeho musím říct, že mi ta velmi drahá troška facebookových přátel, kteří jsou mi blízko, i když jsou daleko, opravdu chyběla.

V místě, kde bydlím, byl internet náhle a bez varování přerušen. Přesto jsem ale objevil internetovou službu, kterou si můžu krátkodobě dovolit. I když to nenávidím, používám jednou týdně k e-mailové agendě a k prohlédnutí několika věcí na Facebooku svůj chytrý telefon, který jako starosvětský hi-tech idiot používám velmi málo. Nedávno jsem ale prožil něco, od čeho si chci trochu „odfouknout páru“:

Protože Minnesota je v karanténě, chodím ven jen jednou týdně na nákup potravin. Abych vyhověl doporučením, nakupuji jen v pátek a sobotu mezi první a pátou hodinou ráno.

Minulý víkend jsem začal mít bolesti zubů. Bylo to špatné, natekla mi celá půlka hlavy, jako by někdo, kdo o ní rozhoduje, udělal fat finger trade [1] se špatným koncem.

V sobotu večer se mi konečně podařilo na ledovém sáčku usnout. Díky tomu jsem ale zmeškal své klidné a opuštěné noční nákupní okénko. Když jsem se ocitl úplně bez jídla, rozhodl jsem se nakoupit v neděli během dne, šklebě se bolestí, donucen vlastní hubou mluvit na půl huby.

Musím říct, že moji sousedé z béžových domků v močálech mezi Lino Lakes a Blaine mě znechutili. Obchodní dům Cub byl plný k prasknutí, a ještě o trošku víc, tak jako každou jinou neděli před pandemií. Lidé chodili ve skupinkách (kdo ví – možná jsou to rodiny…?), roušky byly vidět jen velmi málokdy. Dva předměstští týpci mě míjeli zrovna ve chvíli, kdy si uvědomili, že nejenže nemají masku, ale ani se nesnaží vyfukovat svůj „dlouhej kouř“, tak, aby si toho nikdo nevšiml. Myslet si, že dokážu obrátit hlavu proti větru tak, abych z toho neomdlel, od nich bylo dost perverzní.

Tečky na podlaze, zobrazující obezřetnou vzdálenost mezi těmi, kdo čekají ve frontě, vypadaly laskavě, plastová přepážka s několika otvory a škvírami mezi vámi a pokladním, vypadala oficiálně – ačkoli pásy, mezi nimiž jste uvězněni, nijak odděleny nejsou, a vy si balíte nákup půl metru od několika skupin, které přes pás naproti bezstarostně spěchají. Když jsem požádal jeden pár naproti, aby ustoupil, dokud si to nesbalím a oni museli pár minut počkat, probodávali mě nevraživými pohledy.

V jednu chvíli mě obklopilo zaujaté publikum, kterého jsem si už nemohl nevšimnout. Měl jsem právě v ruce peněženku, a tak jsem z ní vyndal fotku svého táty, tu, v níž za druhé světové války ve svých dvaceti letech sedí ve svém stíhacím letounu Grumman Hellcat, jako by byl filmová hvězda. Zvedl jsem ji nad hlavu a promluvil:

„Tohle je můj táta. Před několika měsíci mu bylo 96 a nyní žije v relativní izolaci v minnesotském Domě veteránů. Nikdy z toho neměl moc velký strach. Velkou část svého mládí strávil spaním na tvrdém šedém lůžku pod hlučnými (a vždy připravenými…) katapulty letadlových lodí, které s jeho letadlem pluly přes celý obrovský oceán, aby se na jeho druhou stranu, kde teď bydlíme my, nerozšířila válka.

A pro koho? Pro lidi bez ohledů? Lidi, kteří zvedají prostředníček, jakmile jsou požádáni o něco malého – jako jít nakupovat sami nebo hlídat vlastní dětí, zatímco čučí na sračky v televizi a pijí studené pivo doma, namísto aby to dělali kdekoli jinde, kde se jim zlíbí. Přitom pár měsíců takového ´pekla´ je všechno, co se po takových lidech žádá…

Vtip skutečně reálného vzdání se něčeho je, že nevzdat se toho znamená okrást svou duši o to, jak silné, velké a důležité naše duše mohou být. A když to uděláte, děláte to ve vlastním zájmu a v zájmu těch, jejichž životy závisí na jednoduché lidské laskavosti.

Kdyby můj táta své rozhodnutí zvolit si oběť a závazek národu mohl udělat znovu, a já mu mohl poradit, vážně bych zvážil doporučení, aby se na to všechno vykašlal. Že jsme se všichni zmýlili a dnes už je jasné, že Američani o tyhle věci nestojí.“

Pak jsem řekl „do p…“ a vyzval vedoucího, aby mě dal vyhodit pro neslušnost.

Poté, co jsem včera zápasil s faktem, že nemám ponětí, jak sehnat doktora, jsem si včera zahrál na slepou bábu. Poprosil jsem prvního zubaře, kterého jsem dnes ráno zastihl, aby se nade mnou slitoval a podíval se na mě.

Seděl jsem v nacistickém křesle, stále ještě vyplňuje přijímací formulář [1], když k jistému (ale skutečně rozbolavělému) hypochondrovi přišel doktor, v jedné ruce s podivně vypadajícími kleštěmi, v druhé s mým rentgenem – a s tónem řemeslníka-profesionála rychle prohlásil, že musí vyřešit problém. Což jsem věděl předem a měl jsem z toho velkou radost. Od projití futry s prosbou po odchod s krvavou gázou v puse to (bez legrace) trvalo jen 18 minut!

Buďte jedním z lidí, kteří jsou laskaví a ohleduplní. Soucitní a plní pochopení ke svým bližním. Alespoň do doby, než budou ti, kteří pro nás mají velkou cenu, v bezpečí. Vlastně všechno, co žádám, je zdravý rozum…

Z angličtiny přeložil Tomáš Koloc.

První svědectví z autorovy karanténní série najdete zde a zde.

[1] – Fat finger trade je fenomén omylu finančního úředníka, který se během vyřizování agendy přepíše dejme tomu o nulu, a způsobí tím řetězovou reakci, během níž některé ze stran obchodu tak říkajíc „nabude majetek až k prasknutí“.

[2] – Překladatel zažil na vlastní kůži během své návštěvy zámoří. Jde o formulář přibližně o třiceti stranách, který musí vyplnit v USA pacient při každé návštěvě lékaře. Formulář zahrnuje souhlas se všemi eventuálními následky zásahu včetně smrti a jde až do takových podrobností, jako je případný druh použité rakve.