Co plyne z rozhodnutí Ústavního soudu o nouzovém stavu

Foto Tomáš Koloc.

Vítězslav Dohnal, společník advokátní kanceláře Dohnal & Bernard, zveřejnil v uplynulých dnech svůj obšírný komentář k několika ústavně- a správně-právním otázkám spojeným s vyhlášením nouzového stavu a některých omezení v nedávné době. Tento text má povahu soukromého blogu a publikujeme ho v Kulturních novinách bez dalších úprav, které by si vyžádaly delší čas. Je to totiž navýsost aktuální téma.

Ústavní soud zveřejnil usnesení, kterým reagoval na první z ústavních stížností, týkajících se nouzového stavu. Pokusil jsem se ho sám pro sebe pochopit a trochu převyprávět. Což s sebou nese dvě rizika. Na jedné straně se mi pokus o „převyprávění“ nemusí podařit a stejně mi nikdo nebude rozumět. Nebo budu sice srozumitelný, ale sesypou se na mě kolegové, že to, co píšu, je natolik hrubé zjednodušení, že už to není pravda. Ale risknu to, protože to stejně dělám hlavně kvůli sobě, že… Současně si neodpustím nějaké vlastní názory, ať se máte taky do čeho strefovat. Problematika je to široká a já jsem ukecaný, takže je to opravdu hodně dlouhé.

Ani když přijde virus, není vládě dovoleno všechno

Než se pustím do (pře)vyprávění, musíme si vysvětit, že Ústavní soud (ÚS) se zabýval třemi relativně samostatnými otázkami. Posuzoval v prvé řadě samotné vyhlášení nouzového stavu. Tedy to, zda vláda postupovala v souladu s ústavou, když nouzový stav vyhlásila. Následně se zabýval jedním konkrétním opatřením, a to omezením volného pobytu (zákazem pohybovat se bezdůvodně mimo domov). Tuto otázku posuzoval samostatně pro opatření vydané vládou a samostatně pro obsahově skoro totožné opatření vydané ministerstvem zdravotnictví.
Dále je potřeba si říci, že stejně jako při každém jiném soudním rozhodování ÚS nejprve zjišťuje, zda se daný problém u něj podle zákona vůbec má řešit (jestli se nemá řešit někde jinde, míněno jiným státním orgánem). A dále tím, zda návrh podala osoba, která je k tomu zákonem oprávněná (protože to není tak, že by kdokoliv mohl u jakéhokoliv soudu zpochybňovat jakékoliv rozhodnutí státních orgánů). Zkoumání těchto dvou aspektů může mít v praxi podle míry zodpovědnosti konkrétních soudců dvojí podobu. U těch méně zodpovědných soudců se projeví jako usilovné hledání důvodů, proč věc neřešit vůbec, nebo ji „odpinknout“ na někoho jiného. U těch zodpovědnějších půjde o hledání tenké hranice, kterou by soudy neměly porušit, aby nezasáhly do křehké rovnováhy mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Protože kdyby tu hranici překročily, mohlo by to v budoucnu znamenat, že pro řízení země nebude důležitý výsledek voleb, ale obsazení konkrétních soudů.
A jako vždy, když se pouštím do komentování soudní kontroly vlády v této náročné době, zdůrazňuji, že se nezabývám tím, jestli měl či neměl být vyhlášen nouzový stav nebo zda je adekvátní konkrétní opatření. Osobně se mi zdá, že riziko bylo velké a že následky by v případě nedostatečné razance vládní reakce byly nepřijatelně tvrdé. To ovšem není moje hřiště, tomu moc nerozumím. Ale snažím se alespoň trochu porozumět tomu, jak má na krizové situace reagovat právo a jeho instituce. Protože podle mě není správná představa, že když přijde virus, je vládě vše dovoleno.

K čemu tedy nejvyšší strážce dodržování ústavnosti vlastně dospěl?

Zaprvé v tomto konkrétním případě neshledal důvod, proč zrušit samotné vyhlášení nouzového stavu. Jde podle něj o „akt vládnutí“, který sám o sobě nezasahuje do práv a povinností občanů a nelze jej na základě ústavní stížnosti konkrétní osoby zrušit. Za vyhlášení nouzového stavu nese vláda primárně politickou, a nikoliv právní odpovědnost. To znamená, že kontrola tohoto rozhodnutí vlády přísluší parlamentu a nikoliv soudům.
Ústavní soud ovšem tento svůj odmítavý názor hned sám relativizoval takovým způsobem, že vlastně vyslovil něco jako „kategorické možná“. Řekl totiž, že si dokáže představit okolnosti, za kterých by mohl přezkoumat, zda byl nouzový stav řádně vyhlášen, zda měl zamýšlené účinky a rozhodnout i o ústavnosti navazujících omezujících opatření (návrh by ale zřejmě musela podat skupina poslanců či senátorů, a ne jednotlivec, k tomu viz dále). Někteří soudci pak ve svém doplňujícím stanovisku uváděli příklady situací, za kterých by podle nich takový přezkum byl možný. Šlo by třeba o „vyhlášení nouzového stavu z jiného důvodu, než který připouští čl. 5 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti, či situace, kdy by některý z těchto aprobovaných důvodů sloužil jen jako záminka a vyhlášením nouzového stavu by byly sledovány odlišné cíle (není tedy možné, aby byl nouzový stav vyhlášen účelově například jen kvůli odstranění povinnosti soutěžit o veřejné zakázky, zavedení drakonického penalizování některých trestných činů či zastrašování mimoparlamentní opozice a občanských iniciativ).“
Každopádně platí, že až na úplně extrémní výjimky se soudy nebudou vyhlášením nouzového stavu samostatně zabývat.

Ani v nouzi nemusí být takový akt vládnutí tak moc odbytý

Osobně jsem ze závěru soudců ÚS poněkud rozpačitý. A to ne ani tak kvůli tomu, že označili vyhlášení nouzového stavu za „akt vládnutí“ s tím, že jej ÚS může přezkoumat jenom výjimečně. S tím umím žít. Rozumím tomu, že by kontrola tohoto typu opatření mohla (pří)slušet našim zákonodárcům. Jak se ovšem s touto svou mimořádně důležitou zodpovědností popasovali poslanci? Tak nějak politicky – v reakci na vyhlášení nouzového stavu okamžitě utekli. Takto si opravdu kontrolu vlády prostřednictvím demokraticky zvoleného orgánu nepředstavuji.
Za tento nezodpovědný přístup poslanců samozřejmě ÚS nemůže. Na rozhodnutí samotných ústavních soudů ale považuji za varovné něco jiného. Podle mého názoru příliš lehce akceptovali, že nouzový stav byl vyhlášen hned v několika ohledech zcela v rozporu s ústavním zákonem. Zaprvé podle zákona o bezpečnosti České republiky „současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají.“ To se nestalo. Tohoto nedostatku si soudci ÚS sice správně všimli, ale překlenuli ho podle mě dost povrchně. Uvedli, že „příliš striktní hodnocení formálních náležitostí by zcela pomíjelo vážnost a mimořádnost situace, která k vyhlášení nouzového stavu vedla.“ No, opravdu nevím. Už jsem to jednou v tomto duchu komentoval, ale asi budu muset pořád dokola. Toho času zas tak málo nebylo. Nespadla k nám bomba, neudeřila tsunami, ani v noci bez varování nezaútočili proradní Braniboři. Kdo říká, že nebyl čas, nedával asi při sledování zpráv z Lombardie pozor. Ale my si platíme dost úředníků i politiků mimo jiné za to, aby na rozličná nebezpečí pozor dávali.
Současně ÚS zcela pominul, že podle zákona „nouzový stav se může vyhlásit jen s uvedením důvodů…“. V usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu se uvádí pouze to, že se vyhlašuje „z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS Cov-2/ na území České republiky.“ Promiňte, ale pokud by takto bylo odůvodněno stavební povolení na rodinný dům nebo rozhodnutí o uložení pokuty za špatné parkování, rozhodně by v soudním přezkumu neobstálo. Ale pro vyhlášení nouzového stavu to stačilo. A já jsem si myslel, že čím zásadnější zásah do práv, tím pečlivější zdůvodnění. Ale chápu, vláda a soud vycházejí z toho, že koronáč se přihnal jako vítr, nebyl čas zjišťovat, kdo je kdo… Natož napsat pár odstavců o podstatě hrozícího nebezpečí, podkladech, ze kterých vláda vycházela, a kritériích, podle kterých rozhodla. Očekával jsem ovšem, že Ústavní soud, který měl času přeci jen víc, napíše k tématu neexistujícího odůvodnění alespoň pár vět. Nenapsal nic.
A do třetice sám Ústavní soud kritizoval (ne)dostatečnost vyhlašování nouzového stavu ve veřejných sdělovacích prostředcích. Řekl, že informování o přijatých opatřeních na tiskových konferencích dostatečné není. Ovšem to samotné mu ke zrušení nouzového stavu nestačilo.
Vidíme tedy, že vyhlášení nouzového stavu hned ve třech svých aspektech nevyhovělo požadavkům ústavního zákona. Přesto v očích ústavních soudců obstálo. To mě osobně moc neuklidňuje. Jistě se můžeme chlácholit tím, že ne každé porušení zákona, byť by se jednalo o zákon ústavní, znamená nutně celkově protiústavní postup či výsledek vládního rozhodování. Přesto vnímám popsanou benevolenci k dodržení výslovných požadavků ústavního zákona jako varovný signál. A budu s napětím sledovat, zda se neobjeví signály další, protože zmírňování požadavků na soudní kontrolu výkonné moci v době krizového stavu považuji za velmi nebezpečnou věc. Protože slovy Městského soudu v Praze: „Platí totiž, že od chaosu se nouzový stav liší právě tím, že v něm nadále fungují státní instituce, které provádějí opatření s cílem obnovy normálního stavu, a které se pohybují v zákonem daném rámci.“ V našem případě se vláda v zákonném rámci podle mého názoru nepohybovala.
A současně považuji zmíněnou benevolenci za velmi špatný vzkaz lidem v podhradí. Protože když může vláda při masivním omezení základních práv a svobod hned trojím způsobem nerespektovat literu ústavního zákona, proč by měli být občané popotahování za to, že si v parku sundali roušku?
A jak k této toleranci k nedodržování formálních postupů „pasuje“ třeba zvýšení pravomocí policistů a strážníků ukládat pokuty? Vždyť přeci ve stavu nouze musíme být na sebe hodní a moc to s těmi formalitami nepřehánět, ne?
Já vím, že jsou to otázky návodné. Takže můj názor znáte.

Co je dovoleno vládě vydat jako „jiný právní předpis“…

Teď se podíváme na to, co řekl ÚS k možnosti přezkoumat na základě ústavní stížnosti jednotlivá omezující opatření (zákazy a příkazy). V případě této konkrétní ústavní stížnosti se jednalo o zákaz volného pohybu pro všechny osoby na území celé České republiky. U této otázky ÚS konstatoval, že rozhodnutí vlády o přijetí takového krizového opatření má povahu jiného právního předpisu. Z tohoto jeho závěru vyplývá, že nejen samotné vyhlášení nouzového stavu (kterým jsme se zabývali výše), ale ani konkrétní krizové opatření vlády nemůže jednotlivec nebo právnická osoba napadnout ústavní stížností. To je ovšem sdělení zcela zásadní.
Vyplývá z něj, že pokud bude krizová opatření vydávat vláda, nebudou se moci „soukromníci“ domáhat jejich přezkumu u Ústavního soudu. V případě přezkumu právních předpisů Ústavním soudem je totiž omezený okruh subjektů, které mohou o takový přezkum požádat. Omezení vyplývá ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle něj návrh na zrušení zákona mohou podat například prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti a ve speciálních situacích sama vláda. Okruh subjektů, oprávněných napadnout jiný právní předpis než zákon, je o něco širší. Patří k nim kromě vlády a skupiny poslanců či senátorů ještě například zastupitelstvo kraje, ombudsman, ministerstva apod. Soukromé fyzické a právnické osoby ovšem mezi těmito subjekty ani v jednom případě nejsou.
Výše uvedené neznamená, že by jednotlivci a firmy nemohli přezkumu právních předpisů dosáhnout. Mohou toho ovšem docílit pouze tak, že proti nim takový právní předpis státní orgány použijí v nějakém řízení. Pokud byste například dostali v přestupkovém řízení pokutu za nenošení roušky, mohli byste v řízení namítat, že krizové opatření v podobě příkazu nosit roušky bylo vydáno v rozporu se zákonem nebo ústavou. Abyste se ovšem dostali až k Ústavnímu soudu, museli byste nejprve podat proti rozhodnutí o pokutě odvolání, proti zamítavému rozhodnutí o svém odvolání správní žalobu a proti zamítavému rozsudku o správní žalobě ještě kasační stížnost. Počítejte, že to bude trvat minimálně tři roky, než se dozvíte výsledek. A ten výsledek je z povahy věci samozřejmě nejistý. Dokud soud nerozhodne, bude váš názor o protiústavnosti opravdu jen názorem. Proto je zjevné, že vydat se touto cestou vyžaduje kuráž, čas a peníze.
Pokud něco z toho nemáte, musíte se spolehnout, že své oprávnění předložit sporné krizové opatření k posouzení ÚS využije někdo jiný. Sázet by se asi dalo na poslance či senátory. Pokud tedy budou zrovna v práci…
A mimochodem, dovedena do důsledků znamená koncepce přezkumu krizového opatření vlády jako jiného právního předpisu vlastně to, že abyste přezkumu dosáhli, musíte opatření porušit. Nebo se o to pokusit a nechat si takový pokus překazit. To mi jako úplně výchovný postup nepřipadá.

…to vydává ministerstvo jako opatření obecné povahy

Za problematický považuji také názor ÚS, podle kterého pokud vydává krizové opatření vláda, jedná se o svého druhu právní předpis, pokud tak učiní ministerstvo zdravotnictví, jde o tzv. opatření obecné povahy. Tento rozdíl dovodili ústavní soudci z toho, že v případě opatření vlády zákon výslovně neoznačuje výsledné opatření za opatření obecné povahy. Krizový zákon opravdu neříká výslovně, jakou formu má krizové opatření mít. Používá pro něj pojem „rozhodnutí“. Ale protože v případě zákazu pohybu pro všechny osoby na území celého státu je toto rozhodnutí, respektive předepsané pravidlo velmi obecné, jde podle Ústavního soudu o právní předpis. To se může samo o sobě jevit jako logická úvaha. Ovšem o pár odstavců dál v rozhodnutí ÚS zjistíme, že obsahově identické krizové opatření ministerstva zdravotnictví má být považováno za opatření obecné povahy. Tento závěr učinil ÚS s odkazem na to, že pokud opatření vydává ministerstvo, postupuje podle jiného zákona, který výsledné opatření za opatření obecné povahy výslovně označuje. I to je samo o sobě pochopitelné a logické.
Pokud ovšem tyto dva logické závěry postavím vedle sebe, už si jejich správností tak jistý nejsem. Jestliže dva státní orgán vydají obsahově (téměř) totožná krizová opatření, která nutně z povahy věci identicky intenzivně zasahují do konkrétních práv a svobod, není podle mě správné dospět k závěru, že jedno je soudně přímo přezkoumatelné a druhé nikoliv. Pokud vám zakáže volný pohyb ve státě celá vláda, budete se muset nechat pokutovat, abyste za pár let zjistili, jestli jste byli pokutování oprávněně, nebo ne (což současně zřejmě povede k tomu, že asi nebudete svou svobodu pohybu příliš často vykonávat, protože jedna uložená pokuta může být dobrým testovacím prostředkem, pokud ale dostanete padesátou, už se můžete dostat i do vážných finančních problémů).
Pokud ovšem vyhlásí opatření ministr Vojtěch, bude to pro soudní ochranu vašich práv nepoměrně komfortnější. Nemusíte čekat na pokutu, druhý den můžete podat žalobu proti opatření obecné povahy ke krajskému soudu a za 90 dní byste se měli dozvědět výsledek. A s vámi všichni další lidé v ČR, protože pokud soud dojde k závěru, že je opatření obecné povahy nezákonné, rovnou ho zruší.
Jak vidíte, situace je stejná, opatření rovněž shodné, ale ochrana vašich práv jednou rychlá a účinná a podruhé v podstatě jen teoretická. A to jen proto, že v jednom zákoně použil zákonodárce výraz „opatření obecné povahy“ a ve druhém ne. Má být tato legislativní nekonzistentnost důvodem pro diametrálně odlišnou dostupnost soudní ochrany? Když přitom sám Ústavní soud u krizového opatření ministerstva zdravotnictví uvedl, že z hlediska zachování ústavnosti je rozhodné, aby se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, mohl obrátit na soud… Když takové rozhodnutí vydá vláda, už tento princip neplatí? Není to náhodou onen zatracovaný formalismus?

Kdo považuje tuto otázku za problematickou, ruku nahoru

Vraťme se však zpátky k názorům ÚS. Ten tedy konstatoval, že krizové opatření ministerstva zdravotnictví vydané podle zákona o ochraně veřejného zdraví je opatřením obecné povahy. K přezkumu takového opatření je příslušný správní soud, v daném případě Městský soud v Praze. Ze zákona dále vyplývá, že pokud existuje možnost nějaký výstup činnosti státních orgánů nejprve přezkoumat u jiného soudu, není možné obrátit se s žádostí o přezkum rovnou na Ústavní soud. To je obecně platný princip u většiny typů soudní ochrany proti zásahům státu. Pokud existuje možnost podání nějakého opravného prostředku, musí tuto možnost žalobce před podáním žaloby neúspěšně vyčerpat. A shodně i zákon o Ústavním soudu „nutí“ stěžovatele nejprve řešit svůj problém u jiných soudů a teprve pokud neuspějí, mohou zamířit až k ÚS.
S povinností obrátit se nejprve na správní soud nemám obecně nejmenší problém. Jak jsme si uváděli výše, správní soudy jsou při přezkumu opatření obecné povahy povinny rozhodnout do 90 dní a poskytnutá soudní ochrana tak může být velmi efektivní.
Jako problematickou naopak vnímám argumentaci, kterou Ústavní soud použil, když odmítl aplikovat zákonem danou výjimku ze zmíněného pravidla povinného vyčerpání jiné možnosti soudní ochrany. Zákon o Ústavním soudu totiž stanoví, že ÚS se může zabývat ústavní stížností, jejímuž podání nepředcházelo vyčerpání jiných možností soudní ochrany, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. V našem konkrétním případě stěžovatel spatřoval podstatný přesah svých vlastních zájmů v tom, že krizové opatření ministerstva se týká všech osob na území ČR. Samotné takové tvrzení ale podle Ústavního soudu nestačí. Je prý potřeba „prokázat, že velká skupina obyvatel pociťuje vznesenou právní otázku za natolik problematickou, že by se jí měl Ústavní soud přednostně zabývat.“
Promiňte, ale takový požadavek mi připadá jako další ukázka formalistického přístupu. Osobně se mi zdá zjevné, že když všem lidem ve státě zakážete něco, co do té doby mohli činit a co je dokonce součástí základních práv a svobod, budou na tento krok panovat rozdílné názory a bude zde dozajista ne bezvýznamná skupina lidí, kteří s ní nebudou spokojeni. Prokazovat za této mimořádné situace, že mimořádně intenzivní zákazy a příkazy vadí dostatečně velké (jak velké?) skupině lidí, mi připadá nadbytečné. Je to, jako bychom v nějakém řízení trvali na nutnosti prokazovat skutečnosti obecně známé. Podobný názor (samozřejmě odborně fundovaněji) vyjádřila v komentovaném rozhodnutí ÚS i tzv. disentující menšina. Tedy část soudců, která s výsledným rozhodnutím v některých částech nesouhlasila, nehlasovala pro ně a rozhodla se svůj nesouhlas zdůvodnit. Dovolím si část jejich závěrů přímo ocitovat, protože podle mě dobře vystihují, proč byla v daném případě podmínka přesahu vlastních zájmů stěžovatele splněna: „tento přesah je dán i tehdy, týká-li se věc stovek či dokonce tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů, je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu, zajištění ústavnosti postupu orgánů veřejné moci anebo se věc týká základních principů demokratického právního státu. Všechny tyto okolnosti v projednávaném případě byly jednoznačně splněny: omezení plynoucí z napadeného mimořádného opatření se týká dokonce miliónů osob, jedná se o dosud „nezmapovaný právní terén“, a to zejména z ústavněprávního hlediska, a zcela jistě je splněna i podmínka ochrany základních principů demokratického a právního státu.“ S tímto odůvodněním se zcela ztotožňuji.

Ústup Ústavního soudu?

Rád bych už toto povídání nějak alespoň trochu důstojně ukončil. Ústavní soud mi v tom ovšem vůbec nepomáhá, protože při rozhodování o dalších ústavních stížnostech týkajících se nouzového stavu a krizových opatření některé svoje předchozí závěry střelhbitě a podstatným způsobem posunul. A zase ne k lepšímu, takže prostor pro soudní přezkum se nám dále zužuje.
Tak pojďme nejprve k té novince. V usnesení ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. P. ÚS 11/20 se ÚS zabýval stížností proti vyhlášení nouzového stavu a dále proti celostátním krizovým opatřením vlády a ministerstva zdravotnictví (opatření zakazovalo se všem osobám pohyb a pobyt na všech místech mimo bydliště bez ochranných prostředků dýchacích cest, omezovalo pohyb osob, které mají výjimku pro přeshraniční pracovníky na území České republiky atd.). Usnesení soudu v plném znění je k dispozici zde a shrnující stručná tisková zpráva ÚS tady.

Oproti předchozím usnesením týkajícím se nouzového stavu Ústavní soud nově konstatoval, že se vůbec nikdy nemůže zabývat přímo návrhem na zrušení krizového opatření ministerstva. Zákon mu to prý neumožňuje, nemá na to tu správnou kolonku. Přezkoumání a případné zrušení opatření obecné povahy údajně přísluší výlučně soudům ve správním soudnictví. Obecně ale platí, že Ústavní soud by mohl na základě ústavní stížnosti – po vyčerpání procesních prostředků ochrany práv – přezkoumat a zrušit rozhodnutí správních soudů rozhodujících o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Změna proti předchozím rozhodnutím ÚS je v tom, že dříve tento soud odmítal přezkoumat krizová opatření ministerstva z toho důvodu, že stěžovatelé nevyčerpali opravné prostředky a neprokázali, že by konkrétní stížnost významným způsobem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. To znamenalo, že pokud by stěžovatel přesah svých zájmů (blíže neurčeným způsobem) doložil, Ústavní soud by stížnost projednal, posoudil předloženou argumentaci a napadené opatření by mohl sám zrušit. Podle nově prezentovaného názoru se ÚS stížnostmi proti krizovým opatřením ministerstev zabývat nemůže. Může jen posoudit, zda správní soud neporušil při svém přezkumu zákon. V důsledku této změny nemůže ÚS nikdy zrušit samotné ministerské opatření, ale jen napadený rozsudek. To, že jde o zásadní posun, lze vysledovat také z toho, že hned čtyři ústavní soudci pro tento názor nehlasovali a připojili odlišné stanovisko z důvodu věcného nesouhlasu s rozhodnutím ÚS. Navíc čtyři další (včetně předsedy Pavla Rychetského) nesouhlasili s odůvodněním tohoto rozhodnutí. Dá se proto očekávat, že v dalších rozhodnutím Ústavního soudu ještě může dojít ke korigování tohoto názoru.

Shrnutí

Podle Ústavního soudu:

  1. Nelze u žádného soudu přezkoumat samotné vyhlášení nouzového stavu, pokud nepůjde o zcela zjevně excesivní zneužití tohoto nástroje. Přímá kontrola tohoto „aktu vládnutí“ náleží poslancům. Může se ovšem stát, že někdo v rámci žaloby proti nějakému rozhodnutí či opatření, jehož vydání bylo podmíněno existencí nouzového stavu, bude argumentovat tím, že nouzový stav byl vyhlášen protiprávně. Tímto argumentem se soud bude muset zabývat.
  2. Pokud vydá krizové opatření vláda, jedná se o právní předpis zvláštního druhu a nikoli opatření obecné povahy. Soukromé osoby proto nemohou dosáhnout jeho soudního přezkumu přímo podáním žaloby ke správnímu soudu nebo stížností k Ústavnímu soudu. Takové krizové opatření by mohli napadnout přímo u Ústavního soudu hned po jeho vydání například poslanci nebo senátoři. Soukromé osoby mohou přezkumu krizového opatření vlády dosáhnout jen tak, že proti nim bude v konkrétním řízení použito, oni se proti tomu budou bránit všemi dostupnými opravnými prostředky. Po jejich marném vyčerpání se mohou obrátit na správní soud a pak teprve na soud Ústavní.
  3. Krizové opatření ministerstva je opatřením obecné povahy, a proto jej může soukromá osoba napadnout hned po jeho vydání u správního soudu (podle současné právní úpravy to bude Městský soud v Praze). Nemusí tedy se žalobou čekat, až proti němu nějaký státní orgán toto opatření použije. Krizové opatření ministerstva ale nemůže soukromá osoba hned napadnout u Ústavního soudu, a to ani v případě, že jde o stížnost zjevně významným způsobem přesahující vlastní zájmy stěžovatele.
  4. Když někdo podá žalobu proti krizovému opatření ministerstva a soud žalobu zamítne, musí žalobce podat ještě kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. A teprve pokud i tam prohraje, může zkusit podat stížnost k Ústavnímu soudu. Ten ale nebude moci zrušit samotné opatření obecné povahy, ale jen rozsudek správního soudu a bude pak muset věc vrátit správním soudům k novému rozhodnutí.
  5. Pokud se bude jednat o krizové opatření týkající se plošně celého území státu a všech osob na tomto území, měla by takové krizové opatření vydávat v době vyhlášeného nouzového stavu vláda. To neřekl přímo Ústavní soud, ale je to nejzásadnější závěr rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se zabýval krizovým opatření ministerstva zdravotnictví, které plošně zakázalo volný pohyb a přeshraniční cestování (rozsudek ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020). A když se podíváme na rekapitulaci v bodě 2) výše, vidíme, že soudy vlastně říkají, že nejzásadnější krizová opatření se dají z podnětu soukromých osob soudně přezkoumat jen nepřímo.

Obávám se, že někdy může být problém rozlišit, zda má krizové opatření vydat vláda, nebo ministerstvo. Bude totiž potřeba v každém konkrétním případě zvážit, na základě kterého zákona konkrétní státní orgán konkrétní krizové opatření vydal. Pokud podle krizového, bude výstupem opatření vlády s omezenou soudní přezkoumatelností. Pokud podle zákona o ochraně veřejného zdraví, vydá ministerstvo zdravotnictví opatření obecné povahy, a to může napadnout každý, koho se týká. Zásadní komplikace je v tom, že kompetence vlády a ministerstva není jednoznačně rozhraničená, takže v některých případech může formálně být příslušná i vláda i ministerstvo.

Závěr

No, myslím, že už je toho až moc. Však jsem na konci svých sil i tématu.
Moje osobní subjektivní hodnocení? Současné závěry vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu nepovažuji z hlediska úrovně soudní ochrany lidských práv za povzbudivé. Zdá se mi, že tato ochrana není efektivní, a to zejména když vezmu do úvahy intenzitu zásahů. Za paradoxní považuji to, že svým plošným i personálním dopadem závažnější krizová opatření vlády jsou pro osoby, do jejichž práv se zasahuje, obtížněji soudně přezkoumatelná než opatření ministerská.
Osobně bych do budoucna považoval ze velmi vhodné, aby zákon stanovil pro soudní přezkum nouzového stavu a krizových opatření nějakou speciální proceduru. Mohlo by se jednat o přezkum koncentrovaný jak časově (s relativně krátkou lhůtou pro podání i pro vyřízení), tak věcně (podání týkající se stejného právního aktu by se projednávala společně) a zřejmě i institucionálně (u jednoho soudu specializovaného na tuto agendu s možností následně ještě nechat výsledek „zkontrolovat“ u Ústavního soudu).
Domnívám se, že dokud k nějakému významnějšímu posílení soudní kontroly vlády v době krizí nedojde, je rovnováha mocí vychýlena příliš na stranu moci výkonné. A ta je z povahy věci (má lidi, vybavení, zdroje i nástroje vymáhání) pro práva a svobody občanů vždy potenciálně nejnebezpečnější. A tím prosím nemyslím jen tuto vládu, to se týká všech kabinetů všech politických zabarvení.