Letnice
O vnímání jazyků, kterými mluvíme – a které mluví na nás.
Stejně jako drtivá většina mých českých věřících kamarádů nepocházím z tradičně religiózního prostředí – a když tak vidím svého polského kamaráda Kacpera a svého sicilského kamaráda Tindara, z nichž jejich bigotně věřící rodiny udělaly ateisty, mám chuť říct: zaplať Pán Bůh za mé kořeny… K tomu, že nejsem z křesťanských rodičů, patří i to, že ani léta na křesťanské vyšší sociální škole, ani křest od zázračného venkovského kněze, který si povídá se svatými jako se sousedy v domě, ani biřmování nunciem mě nenaučí vědět z hlavy, kdy jsou jaké svátky – kromě Vánoc a Velikonoc, které jsme doma slavili už v dětství.
Ale ono se to hlásí samo. Ráno při meditaci mě napadlo napsat třem ze svých přátel a zeptat se jich na určité věci, které by mě předtím nenapadly. Jedna z dotázaných, ředitelka školy, na kterou jsem chodil, mi odpověděla esemeskou a zakončila slovy: „Přeji Ti, ať Duch svatý zažehne plamen tvého myšlení“ – ale to mě to ještě netrklo. Netrklo mě to ani, když mi její vzkaz asocioval, co napsal ve svém skvělém životopise Deník venkovského faráře kněz a těžký protiklerikální hippie (asi i proto, že nebyl vysvěcen na žádné fakultě, ale v 50. letech v lágru, kde, školen biskupy, které zakázali jak komunisti, tak i dnešní garnitura, tajně vystudoval během dolování uranu) Jan Rybář: Duch svatý je vlastně ženská tvář Boha, taková širší Panna Marie. (A jak jsem na to pomyslel, v tu chvíli mi YouTube sdělil, že je na něm nově vyvěšen film Procesí k Panence (mimochodem film, ve kterém Vojtěch Jasný obrátil poselství dokumentární babické agitky Běda tomu, skrze něhož přichází pokušení z roku 1950: v němž „občané“ odhalili – později estébáky umláceného faráře – Toufara. V Jasného Procesí, natočeném o desetiletí později, komunističtí agitátoři pochopí, že na to, aby uspěli, musejí začít mluvit řečí „svých“ vesničanů – a vydají se na procesí s nimi. Ten film byla tak trochu předzvěstí Všech dobrých rodáků, z něhož jsem v tomto čísle citoval už ve své recenzi – ale i Pražského jara a normalizace, za níž se „všichni dobří exkomunisté“ sešli se „všemi dobrými katolíky“ v disentu.)
Všechny předchozí náznaky mi došly až na nedělní mši v našem předměstském kostele, na kterou jsem dorazil po více než čtvrt roce: Dnes jsou Letnice – Svátek seslání Ducha svatého! Ale to už jsem stál za kazatelnou a z knížky, kterou mi mezitím někdo strčil do ruky, četl přes roušku dnešní biblické verše o udivených venkovských rybářích, kteří na oplátku udivili mezinárodní dav, když s každým z něj začali mluvit jeho mateřským jazykem – z něhož předtím neznali ani slovo. A pak přišel otec Vojtěch (s nímž jsem se kdysi shodl na tom, že popis Ducha svatého v křesťanství odpovídá východnímu popisu pojmu Tao) a v době, která kromě jiného učí slovo národ vnímat jako sprosté, začal s neuvěřitelným kázáním:
„Když Bůh tvořil svět, stvořil nejen nezměrné množství zvířat a rostlin, ale taky jazyků a národů – a viděl, že je to dobré. Je velkou chybou, když někdo vyvozuje zrod národů ze zmatení jazyků po Babylónské věži. Podle biblické mytologie se po potopě světa zrodilo ze tří synů Noemových 70 národů, což je číslo, které v orientální symbolice znamená plnost. Teprve po mnoha generacích jejich potomky napadlo stavět Babylónskou věž, na jejíž stavbu potřebovali jedinou řeč a jednotné zvyky – a tak svou boží rozličnost uměle ořezali. Ten příběh se zopakoval už mockrát: když byl celý svět nějakým impériem donucen mluvit akkadštinou, pak řečtinou, pak latinou, potom němčinou, ruštinou a dnes angličtinou… Když se do středu dění postaví určitý národ nebo určitý člověk a řekne: Teď se všechno bude točit podle mě – je za to vždycky potrestán tím, že Bůh jeho impérium opět rozdrobí do rozmanitosti, o níž ví, že je dobrá. Duch svatý funguje úplně opačně, než sobec a jeho impérium: nehledá střed v sobě, ale ve všech druhých: v TY. Příběh Letnic je obrácenou verzí příběhu babylónské věže: Babyloňané vytvořili jednotnou řeč, aby byli prvními na světě proto, že si postaví největší pomník – zatímco učedníci na Letnice (kteří se během přítomnosti Krista na Zemi taky pořád hádali, kdo je z nich první a hlídali jednotu víry tak, jak jí rozuměli svými omezenými rozumy) se políbení Kristovým poslem, Duchem svatým, začali starat o druhé, s nimiž mluvili s každým odlišně – tak, jak každý z těch příchozích potřeboval. Učedníci, kteří během Kristova návratu byli každý sám se svými pochybnostmi, se po jeho odchodu a příchodu Ducha sjednotili ve společném prožitku TY V MNOHOSTI.“
Souzněl jsem. Souzněl jsem tak moc, že mě během Vojtěchovy řeči (mimo jiné) úplně přestala bolet noha, na kterou pro bolavé koleno už pár dní jen těžko došlápnu. A souzním pořád, protože jak se říká při mši:
„Qui vivis et regnas cum Deo Patre
in unitate Spiritus sancti Deus,
per omnia saecula saeculorum.“
Anebo raději nebabylonsky – v našem mateřském jazyce:
„Neboť ty žiješ a kraluješ s Bohem Otcem
v jednotě Ducha svatého
po všechny věky věků.“
Amen.