Zápisky cestujícího čtenáře
Nad knihou Jiřího Plocka Zápisky potulného lidopisce.
Úvod recenze aneb Ich-forma
Když mi měla přijít kniha Jiřího Plocka Zápisky potulného lidopisce, věděl jsem o tom předem. V bytě, ve kterém nikdo nezvoní, zazvonil v osm ráno, kdy chodí pošťáci, zvonek. Protože v bytě, ve kterém nikdo nezvoní, není nazbyt ani síly, nechal jsem ho zazvonit ještě podruhé, ale nešel jsem tam, a protože jsem ještě ani druhý den nevyšel ven, vyndal jsem doručenku ze schránky až ten třetí – kdy jsem jel na akupunkturu do Jičína. Naše pošta leží hned vedle nádraží a její otvírací doba se (zejména v době krizové) pořád mění, a tak mě překvapilo, že v sobotu před polednem ještě bylo otevřeno. Balíček jsem si zvládl vyzvednout asi pět minut před odjezdem spoje, což byl risk, protože s čerstvě podebraným kolenem (viz. tentýž motiv opakující se v recenzované knize) spěchám jako válečný vysloužilec. Ve výlukovém autobuse jsem si vytáhl dezifekci, pití, svačinu, ale hned po přestupu do vlaku jsem začal číst – a na jablko už ani nedošlo. Hned první autorovo vyprávění První objevy končilo vyprávěním o pánovi, kterého potkal na konci jedné ze svých prvních cest: svém prvním učiteli léčivých bylin. Bylo právem umístěno na začátku, protože obsahovalo mystérium, které mi připomnělo tentýž motiv ve vlastním životopise Rudolfa Steinera, který se jako s prvním „cizím“ člověkem mimo domov také setkal s bylinkářem, prvním člověkem, který ho (stejně jako autora Zápisků) „nastavil“ na celou jeho další životní cestu. V obou případech šlo vlastně o symbolické setkání se sebou samým v mistrovském věku – v autorově případě (jak se dozvíme na závěr) včetně jeho fyzického projevu:
„‚Dojeď v pořádku. Já už nikam jezdit nemůžu, bolí mě kolena. Posedávám akorát tady na té lavičce a dívám se kolem. Chodí sem za mnou lidi z okolí a prosí o radu. Každému poradím jakou bylinu na jakou nemoc použít. Říkají mi, že když toho tolik vím, proč si nepomůžu sám?‘ Odmlčel se a po chvíli dodal: ‚Nu, pomohl bych si, kdybych věděl, co mi je.‘ Zarazilo mne to tehdy: Ví toho tolik, a neví, co mu je? Nejde mi ta věta z hlavy po celý život. Ale čím jsem starší, tím více ji přijímám. Už mne nezneklidňuje.“
Léčení-sycení
Recenzent by měl možná zohlednit, že se s autorem osobně zná a že si mnohé z meditací v knize pamatuje z Facebooku či z Kulturních novin – ale v tomhle případě je vše jinak. Autorova předchozí kniha rozhovorů (z níž už před její publikací také četl řadu úryvků) mu dosud leží na stole nepřečtena – ale v případě Zápisků nedokázal přestat číst a s každou další kapitolou jako by zapomněl, že mu něco podobného kdy přišlo pod oči. Snad to souviselo s obecným civilizačním pocitem, který v posledních měsících pociťuje ještě palčivěji: jde o hlad anebo přesněji touhu po zaplnění prázdnoty, která zeje jako rána. Právě ji neobyčejně cíleně léčí byliny tichých, neokázalých, ale přesně léčebně „indikovaných“ příhod (ostatně „byliny“ – asi ne darmo se tak říkalo lidovým epickým útvarům starých Slovanů.) Kdosi na Faceboku přirovnal autorova „lidopisecká vyprávění“ k veršům Jana Skácela, a toto přirovnání sedí i potud, že ze samotného vyprávění jejich obsahu se jejich náměty můžou zdát triviální: jsou „jen“ o autorově dětské skrývačce, která už není, protože padla za oběť intenzivnímu zemědělství, ale u níž je důležité, že byla, když jí bylo potřeba (vyprávění Ze světa, který už není, ale trvá); o jeho prvním setkání s těžkou prací, nad niž se nedá zvítězit lopotou, ale grifem (Senoseč); o počátku víry v něco pomocného nad námi, co ve chvíli nouze převzalo moc, když během bouře při výletu v horách s posledním zbytkem síly přišel vnitřní povel Musíte dál! – a na konci cesty čekala pomoc (O jednom rumunském dobrodružství). Na samý konec sbírky pak i o tom, jak autor (který svá poslední díla skládá do většího opusu jménem Píseň duše, aniž by se přitom v dnešní době překvapivých konceptů tajil, že jeho vzorem je „jen“ potulný kněz a sběratel František Sušil) „hledá ztracený čas“, ale zároveň mu učí ty, u nichž se vazba s mnohými písničkami rodného kraje přetnula – ale nepřetnulo se jejich chtění po sebevyjádření, spojeném s kořeny (Jak jsem oživoval Sušila).
O lidech
Důležitou složkou knihy tvoří vyprávění o jeho setkáních s lidmi, od těch slavných jako byli Jarmila Šuláková, Wabi Daněk nebo Jaromír Nečas, přes maminku (jejímž největším životním utrpením byl strach, a přesto dala synovi prostor toulat se a prozkoumat svět), babičku (od níž se autor naučil lidovou moudrost nejprve prožít a potom sbírat), své učitele ze základní a střední školy, až po lidi, které autor nejmenuje jejich jménem či jejich jména ani nezná, protože je třeba potkal „jen“ ve své oblíbené brněnské vinotéce, kde se zaposlouchal do jejich vyprávění, anebo je třeba jen opakovaně potkával na refýži tramvaje a zamýšlel se nad tím, kam odtud jdou (vyprávění Za člověkem tajemství). Společným rysem všech těch setkání je, že všechny zapsané (a – jak recenzent ví – i ty nepopsané) lidičky autor alespoň po určitý čas a po určitý bod doprovodí: jednoho ke konci jeho těžkého života (Pan Písnička), druhého k podpoře při znovusetkání se ztracenou dcerou (Předvánoční), pro třetí (ženu) je jeho přítomnost až zázračným katalyzátorem osudu, jehož hrozbu se vlastně bez přímého zásahu aktérů podaří zvrátit za pět minut dvanáct (Vyšší hra). Při tom všem ale vůbec nepřikládá důležitost sobě („Nezávisí to na mně.“ „Myslete si, co chcete, ale já věřím na vyšší smysl dějů, jež přožíváme.“). Přidanou hodnotou autorova vyprávění o bližních, která vždy mají více či méně životaběžný charakter, je pak něco, čemu recenzent říká „Živá paměť – víc než dějepis“. Jak lépe vysvětlit cizinci (anebo i člověku historie vlastního národa neznalému) složitost našich dějin, než na příbězích, jako je ten o vojákovi „komunistické armády“, který protože se v roce 1968 postavil proti okupaci byl nakonec režimem postižen víc než kdokoli, kdo byl po celý život v opozici, o normalizačním folkloristovi, který vstoupil do strany, aby překryl kádrovou skvrnu otce-emigranta, a svého druhu ho to v nové době stálo nejen existenci, ale i život, anebo příběh o dvou manželích, z nichž rodina jednoho byla těžce postižena nacistickou okupací a druhý pochází z německé menšiny.
Pro příběhy našich spoluobčanů, kteří byli od dětství či po určitou dobu svého života spojeny s německou národností, by se v knize dala udělat zvláštní podkapitola – a já myslím, že je to tím, že v tomto případě jde o inherentní metodu autora (jehož rodina byla německou okupcí krutě poznamenána) vše, co se ho v životě dotklo jako výzva (přečasto jako bolavá výzva) zreflektovat, ohmatat, oddémoničtit. A tak jako bytostný moravský vlastenec, který spolu se svým otcem postavil památník v nejzápadnějším bodě historické Moravské země (ironií a plytkostí přítomnosti se nachází na území dnešního Jihočeského kraje) nachází folklór i v pražské hospodě; jako člověk pevně zasazený ve venkovském prostředí svých předků, připouští, že když to jinak nejde, rodí se písnička i uprostřed betonového města; a jako na slovo vzatý znalec východoevropské lidové hudby (zároveň ovšem jako muzikant průkopník amerického bluegrassu) – jindy nijak nadšený povrchními popularizacemi folkloru – ve svých vyprávěních dychtivě porovnává moravské hudecké improvizace s perpetuem mobile jam session irských fiddlerů (s nimiž ho seznámil jeho přítel, americký židovský jazzman) a vyznává se z pochopení a nadšení pro streetdance v moravských ulicích (Street verbuňk).
Závěr opět osobní
Čtenáři, který Jiřího Plocka osobně nezná, dává čtení Zápisků potulného lidopisce šanci se kapitolu po kapitole naladit na systém autorových hodnot, v němž nemá baštu jakékoli psané dogma, ale jediným dogmatem je v něm něco, co autor nazývá pravdivostí srdce. Čtenář-autor recenze, který Jiřího Plocka zná a něco s ním už prožil (a tedy by na něj neměl účinkovat exkluzivní moment překvapení) je ale možná zasažen ještě víc. Za dvě krátké cesty vlkem (tam a zpátky) knihu přečetl a autora, kterého řadu měsíců neviděl, z ní nasál tak, že z vlaku vystupil tak, jak z něj vystupuje, když se s autorem potkává v jejich oblíbené nádražní restauraci v Pardubicích: v naprosto odlišné náladě, než do něj nastupoval, s „vykalibrovanými“ představami, tužbami, ale i se silně zredukovaným pocitem sebeviny z vlastní chabosti a nedokonalosti. Se zjištěním, že (i když z jiné pozice, z rodného sídliště a městské dlažby, které i autor připisuje tu možnost) vlastně po celý život zkoumá svět podobně jako autor a má do toho nyní víc chutí a síly – a zároveň ví, kde jsou jeho hranice. Ty se týkají třeba toho, že ví (totiž recenzent), že takový text jako je autorovo zamyšlení Jedú, Turci, jedú, nikdy nenapíše, protože v sobě nemá tolik velkorysosti ani hloubky, aby tak jako autor zakončil slovy: „Ale cítil jsem taky úlevu, že ty hrozné energie, které dříve stavěly proti sobě lidi, rody, národy a vybíjely se v krutostech a násilnostech, rozpouštějí se dnes aspoň zčásti v těchto bojích-hrách. Ať mají peněz kolik chtějí, ti obdivovaní chlapíci, fotbalisté, hokejisté, a co já vím kdo ještě, hlavně když se neválčí. Já jim to přeju.“ Recenzent naopak cítí, že on jim to nikdy přát nedokáže – ale už při té myšlence jako by v sobě slyšel autorův hlas (‚V pořádku, to je tvůj pocit, na který máš právo. Ale třeba na to ještě nemáš dost sil.‘) A jeho mysl se vrací ke konci prvního příběhu o bylinách, uvědomuje si, že oblouk byl opsán, a autor, v příběhu malý kluk, se stává bylinkářem, který dnes jako kdysi jeho učitel promlouvá k němu i k dalším čtenářům knihy. A vybavuje se mu jedna scéna (a v ní replika) z filmu Rodáci, který je také sbírkou vyprávění člověka, pocházejícího z moravské země, viděných ze smířlivého osudového nadhledu. Ano, člověk se kamsi posune, když si (jako kdysi jeho učitel) uvědomí, že stárne, že kolena bolí (autor si to uvědomil ve vyprávění Na cestě k dílu, které s neomylnnou symbolikou zařadil na konec sbírky), že fyzická „Síla není věčná, jako člověk není věčný.“ Ale i v téhle nově nabyté zkušenosti je přece síla a v ní naděje ne-li věčná (i když kdo ví?), určitě trvalejší – protože se na rozdíl od pomíjející síly fysis dá uschovat na místo, kde ji každý, kdo chce hledat, může najít znovu.
Kde takové místo je? Třeba i v dobré knize…
Jiří Plocek: Zápisky potulného lidopisce. Galén, Praha, 2020. Knihu lze objednat na mailové adrese objednavky@galen.cz nebo v e-shopu Galénu.
Výsledky vyhledávání na webu