Všude a vlastně nikde

Obálka původního vydání

Šest povídek Cristiana Crusata o tom, jak velký a zároveň malý je náš svět.

Autor povídkové sbírky Stručná teorie cestování a poušť Cristian Crusat Schretzmeijer je svým původem napůl Španěl a napůl Holanďan – i jeho texty jako by byly rozkročeny mezi severem a jihem, mezi přemýšlivostí a spontánností i mezi příběhem a introspekcí. Polovina povídek se odehrává ve středomořských letoviscích, ty zbylé v arizonské poušti, v chatě na břehu finského jezera a na večírcích bělehradské bohémy. Ale jako by jejich postavy ve skutečnosti nikam úplně nepatřily, příběhy jsou proto plné nejasných zámlk, míjení a nedorozumění. Pohrávání si s možnostmi příběhu vede k nostalgii za neuskutečnými situacemi a nenavštívenými místy. Všem protagonistům jako by cosi podstatného chybělo a přitom to neumějí pojmenovat. Také všudypřítomná podprahová sexualita s sebou nese neustále pachuť provinění a trapnosti.

Crusatova kniha nastoluje otázku, o čem a jak má promlouvat literatura ke světu, který už od ní celkem nic neočekává. Všichni jako bychom už četli až příliš mnoho příběhů, nic nás nemůže překvapit, i s excentricitou literárních postav jako by se předem počítalo. Milostné vztahy v sobě od počátku nesou zárodek budoucího rozchodu. Ať pocítíte cokoli, zjistíte nejspíš nakonec, že už to před vámi popsal někdo jiný a lépe: „Nebudu už v tomto popisu pokračovat, abych nesklouzla k otřepaným frázím, čímž bych jen potěšila své učitele.“ Postavy jsou sledovány z odstupu – těžko se dá například uvěřit, že se automechanikovi sledujícímu v televizi fotbalový přenos náhle vybaví kniha Vladimira Nabokova, půjde tu spíše o asociaci autora, který komunikuje se čtenářem přes hlavy postav, jako by mu ani moc nezáleželo na tom, co se v povídce vlastně stane.

Crusatův styl poněkud připomíná Julia Cortázara, především v textu nazvaném Lena čtenáři své povídky. Chybí však Cortázarova elegantní ironie a schopnost překvapivé pointy. O hrdinech povídek nám toho autor moc nesdělí, představí nám je v jednom krátkém výjevu ze života, který může, ale nemusí být osudový. Minimalistické vyprávění ponechává prostor čtenářově fantazii, můžeme tak přemýšlet o tom, zda se za banálními ději skrývá něco víc, zda neexistuje mezi postavami jednotlivých povídek nějaké propojení nebo hledat klíč ke knize v závěrečné větě: „Naše duše jsou prázdné, ale potřebují pohyb.“

Texty poněkud připomínají básně v próze, což posiluje autorova záliba v nezvyklých metaforách: „Jenom slunce se jasně odráží od hladiny jezera, jehož jemné příležitostné vlnky jsou rubem rýh, které do ní zarývají bruslaři v zimě.“ Crusat nezapře odkaz symbolismu (ostatně překládal do španělštiny eseje Marcela Schwoba), úvahy a popisy u něj převládají nad příběhem: „Těch pár mraků odpovídá typu cirrus, jsou jemné jako ranní rosa a podobné zkamenělinám per prehistorického ptáka; není jasné, zda se přemísťují nebo zda je rozfoukává vítr.“ Některá přirovnání jsou však až příliš silácká, jako by si chtěl autor naráz v rozporu se svým naturelem zahrát na Charlese Bukowského: „Ve světle krvácejícího nebeského oblouku získává moře červené železité zbarvení, jako kdyby někdo ucvakl Venušinu otci koule.“ Jiná jsou natolik bizarní, až to vzbuzuje dojem, jako by si autor dělal legraci ze čtenáře, důvěřivě přijímajícího jakoukoli vypravěčskou licenci: „Pod televizí je díra o velikosti zad sedmiletého dítěte, špinavá od kapající vody z nějakého starého minibaru.“ (Jak že to byl veliký sněžný člověk Járy Cimrmana?) Množství citátů a kulturních aluzí jen posiluje dojem nekonečného hoře z rozumu. Postavy stále hrají nějaké role, s nimiž nejsou příliš srozuměny, ale nenacházejí důvod, proč z nich vystoupit, tak nechávají plynout čas okolo sebe.

Crusatova síla je v překvapivých detailech, jako je vyhozené zubařské křeslo stojící bez logického důvodu uprostřed bezútěšné industriální krajiny. Svoji působivost má také obraz přímořského rekreačního areálu, v němž jsou dovolenkáři bezděčně konfrontováni se životy starousedlíků, kteří mají také své touhy a své starosti, jež však nejsou zakalkulovány do koncepce turistického průmyslu. Ačkoli se texty vesměs točí kolem cestování a prázdnin, chybí v nich romantika a bezstarostnost, naopak převládá pocit neustálého bloudění. Světoběžnictví se stalo pro příslušníky euroatlantické civilizace normou a pomalu tak zjišťujeme, že ta věčná nomádská existence může být ve skutečnosti dosti nudná a nesvobodná (když se v uplynulých měsících stále opakovalo heslo „Zůstaňte doma“, občas člověka napadlo, co bude s těmi, kteří prostě žádné „doma“ nemají).

Cristian Crusat: Stručná teorie cestování a poušť. Přeložil Jan Mlčoch. Větrné mlýny, Brno, 2019.