Zprávy

Foto Tomáš Koloc.

Netelevizní noviny z různých vrstev aktuální existence.


„Jak nahoře, tak dole.“

(Hermes Trismegistos)

Po vzoru českých aktivistů, kteří sundávají sochy jedněch a vztyčují sochy druhých, totéž začal dělat celý svět, po americkém vzoru bývalý student vystřílel školu tentokrát na Slovensku, polská vláda požádala amerického prezidenta, aby na její území přesunul své G. I. Joe vojáky, které ze svého území odsunula kancléřka Merkelová, a toutéž dobou polští G. I. obsadili část českého území v Osoblažském výběžku (zřejmě vzpomenuvše pohádky Ottfrieda Preusslera Loupežník Osoblaha), bezdomovec Václav Šupka z Ústí nad Labem byl za krádež tří koblih a šestnácti čokolád během karantény odsouzen na dva roky natvrdo (zřejmě už to počítali z nového ceníku potravin s dvojnásobnými ciframi) a nám v domě hned po zavedení španělského nepodmíněného základního příjmu zvedli nájemné a komunální poplatek. To potěšilo zejména mě, kterému tento měsíc končí příspěvek v nezaměstnanosti (který touto dobou zdaleka nedosahuje výše ani staré částky nájmu) a dnes jsem se od moc milého pana doktora ortopedie definitivně dozvěděl, že výsledkem mé intenzivní turistiky je pravděpodobně prasklý meniskus, vyfasoval jsem recept na Priessnitzův obklad (Vinzenz Priessnitz = můj nejoblíbenější sudetský Němec hned po Ottfriedu Preusslerovi) a francouzské berle (po letech první předmět, na kterém vidím napsána sladká slova MADE IN FRANCE) a postupně objevuji základní pravidla jako to, že kabelu s doklady a foťákem nelze s berlemi nosit na rameni, ale jedině kolem krku, jako to dělal můj Kamarád Vašek Kozel (ten ale ještě nevěděl, že pak jejich řemínky zase překáží nasazení roušky a rouška brání používání brýlí, protože pod ní stoupá vzhůru tepný dech, který brýle konstatně zamlžuje, čemuž se dle nejnovějších lidových receptů dá zamezit buď předběžným potřením skel brýlí pěnou na holení anebo rozříznutou bramborou). S Vaškem jsem kdysi prošel Prahu z pohledu postiženého jenom jako teoretik, který si až teď jako praktik uvědomuje, že jedna z nejdůležitějších věcí, které by měly být kupříkladu u všech laviček, je nějaká z nich vystupující tyč či zábrana, o kterou by bylo po dobu sezení možno opřít hůl, berle nebo jinou podporu (tu sociální si běžný český člověk postižený dobou nikam opírat nemusí, protože ta se po wolkrovsku stane menší a ještě menší, až bude nejmenší na celém světě a nakonec zmizí...). Jsem ale dobré mysli a mám několikrát denně záchvaty smíchu, když se vidím, jak strašně čochtám po bytě a po ulicích a představuji si, jak by dnes při pohledu na mě řval smíchy Vašek a nejspíš i táta. A to už je skoro všechno – až na to, že v našem nákupním futurokomplexu (dříve Carrefour de tous ceux qui s'aiment) je na dvou filmových plakátech motivem obličej mého milovaného Ivana Trojana, což znamená, že jsme zase o krok dál v boji s těmi sedmi filmy z Američky, co tam promítají kromě trojanovek („Bude to stačit, myslíš?“ Bolek Polívka v Pelíšcích), u východu jeden egyptský student medicíny, se kterým se znám, prodává PRAVÝ ČESKÝ TRDELNÍK, a na náměstíčku před tím vším jeden nešťastník-nezávislý kandidát sbírá hlasy na nominaci do senátních voleb, zatímco kolem něj se odehrávají tato tři haiku:

Komplex:

Voda z hajzlu odkapává

na secesní podšálek.

-

Ve výkladu:

Na ruském kole se točí

podprsenky.

-

Green lives matter:

Kytka ve větru se klátí

jako hiphoper…